Populace stárne, věk bezdomovců klesá, upozorňuje nový šéf olomoucké charity

Proměnili se v posledních letech lidé, kteří se na charitu obracejí? Jsou mezi nimi skupiny, s nimiž jste se dříve tolik nesetkávali?
Jedním z trendů v populaci lidí bez domova je, že mládne. Přibývá tak mladých lidí, kteří využívají naše služby. Je to trend trvající několik let, výrazněji šel nahoru někdy od covidu. Ještě než jsem se stal zástupcem ředitele, působil jsem ve službách pro lidi bez domova. V té době byl průměrný věk klientů třeba kolem padesáti let. Teď výrazně klesá. Naopak klienti nad padesát jsou často ve zdravotním stavu, kdy už pobyt na ulici zvládají velmi těžko.

Čím si vysvětlujete, že se mezi lidmi bez domova stále častěji ocitají mladí?
Jednou z příčin je, že někteří mladí lidé vycházejí ze standardního systému sociálních služeb v osmnácti letech. Jejich rodiče mají třeba bezdomoveckou kariéru nebo pocházejí z podmínek, jež pro vývoj dítěte nebyly optimální. Chybějí jim potom základní kompetence a končí ve službách, které je zachytí, jelikož jinou možnost zkrátka nemají. Je to taková nárazníková zóna, kde ti lidé končí, potažmo při troše štěstí začínají. Určitě je to ale také tím, že ubývá starších lidí bez domova. Část z nich je například v našich domovech. Často už nemají síly a zdraví jim neumožňuje normálně fungovat. Buď jsou ve specializované péči, nebo umírají v relativně nízkém věku. Tím pádem roste poměr mladých lidí. Celá problematika je však samozřejmě mnohem komplexnější.

Studenti medicíny chodí ošetřovat bezdomovce. Naši andělé, chválí je lidé z ulice

S jakými problémy za vámi dnes lidé přicházejí nejčastěji? Je něco, čím je Olomouc specifická?
Je známá obtížnou dostupností bydlení. Je to samozřejmě celorepublikový problém, ale Olomouc s cenou za metr čtvereční v porovnání s platy atakuje horní příčky. Promítá se to i do života lidí, kteří na standardní nájemní bydlení v podstatě nedosáhnou. Jedním z důležitých témat je proto rozsáhlá distribuce materiální pomoci. Navzdory určitým tlakům a názorům, že je to jakési „zpátečnictví“, charita tuto pomoc historicky dělala, dělá a dělat bude. Jsme přesvědčeni, že pokud člověk nemá z čeho nakrmit svoje děti, těžko mu v tu chvíli pomůže poradenství.

Fotogalerie zobrazit 3 fotografie

Kde charita nejvíc naráží na hranice toho, co ještě zvládne?
Největším tématem jsou personální kapacity. Máme řadu výběrových řízení a některá běží měsíce. Fluktuace je jedna věc, ovšem je čím dál těžší na trhu práce najít někoho, kdo je ochotný dělat náročnou práci se specifickou cílovou skupinou. Především je obtížné najít lidi, kteří jsou pro tento typ práce osobnostně disponovaní a jsou v souladu s našimi hodnotami, kořeny a identitou.

Stává se, že člověku, jenž pomoc potřebuje, musíte říct, že pro něj momentálně nemáte místo?
Stává. Příkladem jsou domovy – Domov svaté Anežky, Domov svatých Kosmy a Damiána pro osoby se sníženou soběstačností nebo Bydlení svatého Vincence pro lidi s duševním onemocněním. Lidé nejsou apriori odmítnuti, ale musejí do pořadníku. Je to takové slepé místo systému sociálních služeb, protože jde o určitý hybrid azylového domu a pečovatelské služby. V systému neexistuje dostupná alternativa.

Souvisí omezené kapacity i se stárnutím populace, které jste zmiňoval na začátku?
Určitě. Dlouhodobě se s podstavem potýká například naše pečovatelská služba. Kraj nás podporuje v tom, abychom navyšovali úvazky, jenže na trhu práce je opravdu těžké najít pracovníky pro tuto extrémně náročnou profesi. Se stárnutím populace přitom bude růst tlak na to, aby pečovatelská služba přijímala další klienty. Můžeme dojít do bodu, kdy budeme hluboko za možnostmi toho, co můžeme nabídnout. Je to poměrně hrozivý výhled.

Co podle vás dnes na Olomoucku v systému sociálních služeb nejvíce chybí?
Je tu poměrně nenápadná skupina, jež se v našich službách objevuje a snažíme se ji stále více akcentovat i v našem strategickém plánu – děti a mládež s psychiatrickými diagnózami. Máme pro ně nízkoprahové zařízení, které se zaměřuje na ty nejohroženější, jsou to například týrané děti, jež mohou tuto službu využívat anonymně a diskrétně. Mezi touto cílovou skupinou a také mezi klienty našeho střediska pro lidi s duševním onemocněním přitom roste podíl dětí a mladých lidí, kteří mají nějakou diagnózu. Ta bývá neřešená, nereflektovaná nebo skrytá. Je to téma, jež se systémově řeší velmi těžko, protože dostupnost dětského psychiatra je velmi nedostatečná.

V Olomouci se dlouhodobě řeší lidé bez domova, kteří se pohybují například v centru, kolem hlavního nádraží nebo v lokalitách poblíž charity. Co podle vás v této debatě veřejnosti uniká?
Veřejnost má často představu, že tím, že je někde charita a jsou tam lidé bez domova, že jsou to vlastně „bezdomovci charity“. Je to nesmysl, my jsme jen ti, kteří jim nabízejí určité služby. Mimo jiné tím pomáháme, aby situace těch lidí nebyla tak extrémní. Představa, že když bude charita poskytovat služby někde na periferii, všichni lidé bez domova se z centra odstěhují, je nesmyslná. Jejich základní živobytí je ve společnosti, mezi majoritní veřejností. Tam si něco vyžebrají, něco dostanou, někdo je osloví s brigádou. Tam shánějí svůj denní chleba. Seskupují se tedy nejčastěji právě na místech, kde je největší koncentrace lidí.

Ředitel Charity Olomouc Jan Buka.

Do čela Charity Olomouc jste nastoupil po Petru Prinzovi, jehož jste byl dosud zástupcem. S čím do nové role přicházíte a co chcete v organizaci změnit?
Je to oříšek, protože Petr Prinz dal Charitě Olomouc velký kus života. Máme celou řadu dlouhodobých plánů, na nichž pracujeme. Zároveň se před námi rodí nové výzvy. Potřebujeme například přestěhovat Domov svaté Anežky, ale také posunout transformaci služeb pro lidi bez domova. Potom jsou zde krajské a celorepublikové výzvy, třeba ono stárnutí populace, což bude velmi náročné téma jak pro služby, tak pro financování systému a situaci na trhu práce. Mou vstupní vizí je, že bych rád, abychom stabilizovali a zkvalitňovali to, co máme. Především abychom se zaměřovali na ty nejpotřebnější, protože pro ty tu jsme.

Charitu znáte zevnitř. Je něco, co chcete jako ředitel dělat jinak?
Je to do určité míry osobnostní věc, protože každý jsme jiný a fungujeme trochu jinak. Petr Prinz byl skvělý ředitel mimo jiné v tom, že byl opravdu velmi intenzivně zaměřený na prošlapávání nových cest, hledání inovací a rozvoj organizace. Já mám záběr o něco více orientovaný dovnitř. Je pro mě důležité, abychom v rámci naší charitní rodiny byli v souladu a určité symbióze. Zkrátka aby byl systém efektivní, organizovaný a dál se zkvalitňoval.

Žijeme v nejlepší době, važme si toho, říká končící dlouholetý šéf olomoucké charity

V charitě působíte už řadu let a setkáváte se s lidmi ve velmi těžkých životních situacích. Co vás za tu dobu nejvíce změnilo?
Řekl bych, že mě charita profesně zformovala, hlavně co se týče náhledu na jednotlivé problematiky. Samozřejmě mě zformovala také hodnotově a postojově. Pokud bych měl něco vypíchnout, je to asi taková zvnitřněná nutnost budovat si v situacích, které přicházejí, nadhled a udržovat si ho. Nenořit se jen do konkrétností a každodennosti, ale naopak se od toho snažit mít odstup. Vedle toho vnímat organizaci i naše poslání v širší perspektivě a kontextu. A potom je to určitě frustrační tolerance. Člověk, když už něco zažije, tak ho jen tak něco nerozhodí.

Vzpomenete si na nějaký příběh, který vám utkvěl v hlavě?
Je to spíš celá paleta situací. Třeba když vidím, že systémem našich pracovních rehabilitací prošli lidé, kteří byli v minulosti odkázáni na naše služby, a dnes jsou našimi kolegy a stojí na vlastních nohou. Nebo když v některém z našich domovů potkám klienta, jehož znám ještě z nízkoprahových služeb. Dříve jsem ho potkával na ulici ve zuboženém stavu, zatímco dnes se usmívá a vypadá spokojeně. Z těch hodně náročných jsou to pak situace v našich službách pro rodiny a krizovou pomoc. Přicházejí tam děti, jež žijí ve velmi drsných podmínkách, a dostávají možnost se zastavit a celou svou situaci postupně probrat.