Zvěsti o blížícím se konci války probouzely v lidech nadšení a odvahu. V první květnový den roku 1945 přivezlo několik mladíků na kolech do tehdejších Kožušan z blízkého Grygova zprávu, že od Přerova přijel na tamní nádraží vlak ozdobený československou státní vlajkou. Předzvěst, že Rusové se blíží.
Lokomotiva vyjela z přerovského nádraží na Olomouc v souvislosti s tamním povstáním proti okupantům, zpráva o údajné kapitulaci německých vojsk však byla mylná. To ale v Kožušanech ani v sousedních Tážalech (v dnešní jednu obec se sloučily až v roce 1961), nemohli tušit. Navíc když brzy následovala další známka toho, že fronta je nedaleko.
„Vlastenecké nadšení se ještě více pozvedlo v odpoledních hodinách, kdy se na silnici od Tovačova objevil sovětský tank, v jehož věži stál poručík Rudé armády s pistolemi v obou rukou a na pancíři usazenými šesti maďarskými zajatci, zřejmě jako možná ochrana proti napadení,“ popisuje obecní historik Milan Ženčák v místním zpravodaji.
Obrněnec dojel přes Tážaly až do Kožušan, kde obyvatelé vítali rudoarmějce chlebem a solí.
První sovětský tank ještě svobodu neznamenal
Průzkumný tank se poté, co od místních zjistil, že v oblasti by byl bez větší podpory, otočil a vydal na zpáteční cestu. Na konci Tážal přitom narazil na tři německá nákladní auta. Jejich posádky se vyděsily a vojáci se rozprchli po okolí.
„Ruský velitel tato vozidla prověřil a po chvíli tank pokračoval směrem na Blatec. Několik místních občanů, hlavně mladých, se pak zmocnilo ručních zbraní, které v automobilech zanechali prchající Němci,“ líčí Ženčák.
Premiéra dokumentu, boje v ulicích. Přerov se vrátí do května 1945![]() |
„Jedna z těchto pušek se za několik hodin stala osudnou pro čtrnáct mladých chlapců,“ poukázal. Navíc se mladíci dokonce jedním z aut projeli po dědině. Několik ozbrojených a bojovně naladěných mladých mužů se pak ukrylo v příkopu u silnice a vyhlíželo nacisty, jimž občasnou střelbou bránilo v návratu k vozidlům.
Mezitím se na cestě od Tovačova ukázaly automobil německé armády a motocykl, načež místní ozbrojenci zahájili palbu. Motocyklistu však netrefili a posádce auta se podařilo uprchnout směrem k Olomouci. A mohli to být právě tito vojáci, kteří informovali olomoucké velitelství.
Obrana mostu
Do toho místní bývalý československý důstojník organizoval sraz všech odhodlaných obyvatel starších 18 let, kteří se „chtějí chovat jako vlastenci“. Část mužů se tedy vydala bránit železniční most.
K většímu setkání revolucionářů už ale nedošlo. Ještě před soumrakem dorazila ke vsi motorizovaná jednotka wehrmachtu a možná také zbraní SS, jak zmiňuje kniha Kožušany–Tážaly v období okupace 1939–1945. Vojáci pak dál v rojnici postupovali ke Kožušanům.
Na sklonku války přišel chaos, Jesenicko zaplavila vlna uprchlíků a vězňů |
Povstalci se rozutekli od mostu, každý jinam. Někdo běžel domů, jiní do polí nebo do obecního krytu vybudovaného začátkem roku za tratí u bývalé cihelny.
Z obavy před bombardováním už se tu ukrývali ostatní obyvatelé. Povstalci, jejichž odhodlání při pohledu na počet německých uniforem vyprchalo, nejspíš věřili, že s ostatními splynou, namísto toho se pro ně však úkryt stal pastí.
Němci se za mstou vypravili do Kožušan
„Naskýtá se otázka, proč byla trestná výprava vyslána do Kožušan, a ne do Tážal, když incident vznikl právě tam. Němci měli zřejmě dobré informace, neboť k úkrytu schovaných povstalců šli najisto,“ přibližuje historik krušné chvíle, které předcházely nejhoršímu.
„Následně tento prostor obstoupili a hrozbou výstřelu z panzerfaustu vyzvali všechny k opuštění krytu,“ popisuje.
25. dubna 2025 |
Němci oddělili muže a děti stranou a začali hledat důkazy o partyzánské činnosti. Vše vypadalo na poklidný vývoj „jen“ s křikem a kopanci, pak ale jeden z vojáků našel v křoví pohozenou pušku. Následné jednání esesáků bylo nekompromisní.
Ženy a děti do 15 let propustili, stejně tak dva starší muže. „Zadržení byli následně odvezeni na olomoucké velitelství gestapa, kde byli krutým způsobem vyslýcháni, odsouzeni k smrti a posléze odvezeni na fortovou pevnost č. XIII na Nové Ulici v Olomouci,“ líčí Lubomír Buchta, Martin Vaňourek a Milan Ženčák, autoři zmíněné knihy vydané před deseti lety.
Osud zajatců byl dva týdny neznámý
V Kožušanech a Tážalech o osudu zajatců nikdo nevěděl. A přišlo další zatýkání. Nacisté pohrozili, že pokud nedostanou zpátky své zbraně, tak zadržené popraví a obec vypálí. Nakonec se však spokojili jen se třemi puškami z pěti požadovaných.
„Obměkčilo je zřejmě i vepřové z narychlo zabitého prasete a sud piva z hospody, kterými je pohostil místní starosta,“ napsal v ročence Hanácký kalendář 2011 bývalý starosta Kožušan-Tážal a kronikář Lubomír Buchta, jemuž bylo v roce 1945 osm let.
Obyčejné hrdinství za války je stálo život, přesto svých činů nelitovali![]() |
Co se s odvlečenými muži stalo, zjistili lidé až o dva týdny později. Na vojenské střelnici na Lazcích našli hromadný hrob, 22 obětí však patřilo ke mstě za přerovské povstání. Až 13. května se vesnice dozvěděla o dvou hrobech a 17 mrtvých na pevnůstce.
Den nato následovala identifikace, čtrnáct mrtvých bylo z Kožušan a tři z Brodku u Přerova, u nichž také Němci objevili zbraně. Mezi kožušanské muže patřil i Pavel Čermák z Prahy, jenž byl v obci začátkem jara 1945 totálně nasazen na budování protitankových zákopů, ale jako jediný ze tří stovek chlapů zůstal, zřejmě kvůli dívce.
Vrazi vyvázli bez trestu
Podle lékařských nálezů nacisté zajatce krutě mučili, protože měli roztříštěné obličejové kosti a jeden také vypíchnuté oko. Někteří šli poznat pouze podle dokladů či dokumentů, jako bylo zaplacení elektřiny.
Co se přesně dělo, poodkryla poněkud paradoxně výpověď německého vojáka Karla Riedla odsouzeného k trestu smrti za dezerci. Popravy totiž sledoval z okna své cely.
Odsouzenci museli vykopat dvě jámy, u nichž byli popraveni střelou do týla. Riedl označil jako možného pachatele vražd rakouského důstojníka, československým orgánům se jeho ani ostatní vrahy nepodařilo přesně identifikovat a zločinci tak zůstali bez trestu.
Němci využili zpoždění eskorty, pak byli při největší letecké bitvě lovnou zvěří![]() |
V roce 1979 v této souvislosti sekretář Československé vládní komise pro stíhání nacistických válečných zločinů v dopise zemské justiční správě ve Spolkové republice Německo napsal: „V žádném případě nebylo prokázáno, že by se v těchto obcích organizoval ozbrojený odpor a že by zbraně byly shromažďovány k tomu účelu. “ V Kožušanech-Tážalech mají trestní spis k dispozici.
Odpůrce vojenské služby trestu unikl, konec války pro něj znamenal život, jakožto příslušník nepřátelského národa nicméně čelil trestnímu řízení a právě při něm popsal hrůzy, které viděl.
Do vesnice převezli padlé 16. května, kde jim vypravili pohřeb. Účastnilo se ho okolo pěti tisíc lidí.
Tragédie dosud žije v místní paměti, každoročně si ji připomínají například pietou u pomníku od sochaře Julia Pelikána z roku 1947 na hřbitově ve vedlejších Charvátech. Stejný autor také vytvořil pomník padlým u školy v Kožušanech, odhalen byl v roce 1956. Na mrtvé upomíná i deska na zdi pevnůstky z roku 1976.
Letošní výročí v obci vzpomenou tuto neděli mší za všechny oběti války v kostele v Charvátech a ve čtvrtek 8. května celodenním programem s průvodem ke škole, návštěvou hřbitova, odhalením nové pamětní desky, vysvěcením místa na olomoucké pevnůstce a otevřením výstavy v kulturním domě. Ta bude pokračovat také v pátek a v sobotu.