Tragická událost ze sklonku 2. světové války začala tím, že se 18. června 1945 na přerovském nádraží potkaly dva vlaky, jež byly odstaveny na vedlejší koleje poblíž Lověšic.
V prvním jeli vojáci 17. pěšího pluku z Petržalky, příslušníci Prvního československého armádního sboru, kteří se vraceli z vojenské přehlídky zahraničního vojska v Praze.
Ve druhém mířili ze Šluknovska a Rumburska do svých domovů karpatští Němci pocházející ze středního a východního Slovenska, ve vagonech s nimi byli i Maďaři a Slováci. Německé úřady je rok předtím z velké části násilně evakuovaly z obav před odplatou postupující Rudé armády.
Vojáci je vyvedli z vlaků, místním mužům nařídili vykopat hromadný hrob a lidi cestující do svých domovů postříleli. Převážně šlo a ženy a děti.
Tématu se za popularizační část knihy chopil spisovatel Martin Šinkovský z Olomouce. Události z tragických dní 18. a 19. června 1945 chtěl zpracovat už několik let.
„Vadí mi, že se jako národ nedokážeme v umění vyrovnávat s vlastní moderní minulostí. Na rozdíl třeba od Poláků. Pořád máme svoje mýty o holubičí povaze a jak jsme vždycky oběti, rozhodují o nás jiní a za nic nemůžeme. Jsme v tom vychováváni od roku 1948 a i po roce 1989 se to mění jen hodně pomalu,“ vysvětluje autor scénáře.
Kromě historických prací, o něž se velkou měrou zasloužil loni zesnulý přerovský historik František Hýbl, existují publikace i televizní dokumenty. Vznikla také online covidová hra Očitý svědek režírovaná Jiřím Havelkou v Národním divadle. K tomu chce Šinkovský přispět kritičtějším pohledem.
Masakr si pravidelně připomíná Přerov, u kterého kopec Švédské šance leží, a Olomouc, jelikož pozabíjené ženy a děti byly odvezeny do tamního krematoria. Jejich popel následně skončil v neoznačené části vedlejšího hřbitova.
Rozepsaný román
Ačkoli Švédské šance spadají do období těsně po konci války, liší se od násilností, jako byly třeba postoloprtský masakr nebo takzvaný brněnský pochod smrti, protože nešlo o mstu na Němcích, ale na Čechoslovácích.
„Karpatští Němci mají na Slovensku stovky let historie, něco jako sudetští Němci u nás. Mají svou řeč, každá z těch asi patnácti obcí má jiné nářečí. Dodnes se stýkají, mají spolky,“ připomíná scenárista.
RECENZE: Masakr na Švédských šancích. Té červnové noci vál chlad![]() |
Šinkovský má rozepsaný román, který se volně týká i Švédských šancí. Znalosti k tématu se rozhodl využít pro napsání komiksu vydávaného k 80. výročí konce druhé světové války i hrůz spáchaných u Přerova.
Čerpal z knih Františka Hýbla i zdrojů, na které odkazuje, na rozdíl od historiků ale dovozuje i souvislosti, které se sice nabízejí, ale nelze je doložit prameny.
Komiks má k tématu přitáhnout
Komiksová část se odlišuje i od historické studie Pavla Kreisingera, která v knize přináší dějinný kontext a Hýblovu práci posouvá dál.
Kreisinger například pečlivě prošel všechna jména obětí a oproti svému kolegovi došel k číslu 265 namísto dosud uváděných 267.
„Spolu s kreslířem Petrem Novákem alias TICHO762 v příběhu fabulujeme, abychom ho dokázali vztáhnout k současnosti. Zároveň ho dáváme do širších souvislostí s koncem války a návratem nějakého politického řádu, nechci říkat demokracie, o tu nešlo. Komiks není učebnice a nikdy nemůže být. Má k tématu přitáhnout, zatraktivnit ho,“ říká.
Černobíle ztvárněný příběh pracující také s červenou barvou má tři dějové linky.
„Jsou v něm i prvky sci-fi, protože začínáme v současnosti v nelegální hospodě U Palcátu, kde se partička protisystémově naladěných lidí se sklonem ke konspiracím opije a nadává na Němce. Pak se jeden z nich ocitne ve vlaku do Přerova s karpatskými Němci. Druhá linka je matka s dvěma dětmi vracející se na Slovensko, třetí jsou vrazi,“ přibližuje spisovatel, jak látku uchopil.
Autorskou volnost si dovolil například při popisu jednání poručíka Karola Pazúra, důstojníka Bedřicha Smetany a jejich velitele Eugena Surovčíka. Není totiž známé, co přesně bylo příčinou pomsty na domnělých přisluhovačích nacistů.
„Badatelé říkají, co mohou doložit, a pro ně tedy bylo setkání dvou vlaků náhodné. Historik a publicista Jan Urban je ve výkladu dějin rozhodnější. Ztotožňuji se s ním v teorii, že cílem bylo zastrašit Němce, aby tady nechtěli být a sami odjeli z Československa. Degermanizace byl základní politický program Edvarda Beneše, když se vrátil z exilu,“ popisuje svou perspektivu.
Podíl na likvidaci karpatských Němců připisují historické dokumenty i generálu Ludvíku Svobodovi.
„Čin se ale zvrtl, protože Pazúr se Smetanou, což byl mimochodem pseudonym, byli násilní psychopati. Šéfem obranného zpravodajství byl tehdy přerovský rodák Bedřich Reicin a za vším stály sovětští poradci z NKVD. Vojáci museli od někoho dostat rozkaz,“ doplňuje Šinkovský.
Podle něho se ho vrazi zhostili coby příslušníci Směrš, zvláštní jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky, kteří měli v potírání zrádců a kolaborantů volnou ruku.
Vznik komiksu byl pro autory psychicky náročný. „Byli jsme z toho s výtvarníkem špatní. Po dokončení jsme pak jeli na Slovensko za osudy obětí, abych mohl pokračovat v románu, a tři dny jsme nebyli schopní se bavit. Je to z mnoha stránek šílené,“ svěřuje se.
Oblečení po zabitých lidech
Události skutečně provázejí někdy těžko uvěřitelné okolnosti. „Přes 40 let se o tom tady ani tam nemluvilo. Bralo se to jako postřílení Němců, panu Hýblovi za to házeli kameny do oken. Ještě v 70. letech lidé z Lověšic chodili v oblečení, které zbylo po zabitých. Zároveň byli v pluku slovenských vojáků i lidé z Dobšiné, sousedi karpatských Němců. Znali je, věděli, že mají majetky, které si pak rozebrali, dalo by se to brát i jako loupežný záměr.“
Jako úplně nepředstavitelnou popisuje skutečnost, že vrazi pak žili s pozůstalými i dvěma přeživšími, kteří se schovali ve vlaku na záchodě, dál v pětitisícovém městečku ve Slovenském rudohoří. Potkávali se, chodili do stejných hospod. Vojáci se podle místních většinou upili.
„Dodnes někdo tvrdí, že snad měla Hlinkova garda postřílet fašisty. Ne. Československá armáda postřílela československé občany,“ odmítá spoluautor Temného obilí. Název odkazuje na místní legendu, dle které vyrostlo následují rok v místě poprav obilí, které mělo nezvykle temnou barvu.
Samopaly slyšelo celé město
Nabízí i pohled, že místní nezakročili, protože měsíc předtím Němci tvrdě potlačili Přerovské povstání a mohlo jít o formu odplaty.
„Vojáci hnali lidi z vlaku průvodem na Švédské šance půl dne. Místo je obrovským pódiem pro Přerov. Několik hodin se tam střílelo ze samopalů, muselo to slyšet celé město. Byla to demonstrativní akce,“ nebere si servítky.
Adekvátní trest nikdy nepřišel. Prvotní vyšetřování v létě 1945 bylo zameteno pod koberec, po dvou letech ovšem začalo nanovo a Pazúr byl jako jediný obžalovaný odsouzen v roce 1949 k 20 letům vězení.
U Surovčíka chybí důkazy a Smetana zmizel v Izraeli. V roce 1954 se ale Pazúr dostal díky plošným amnestiím prezidenta Klementa Gottwalda na svobodu. Ještě předtím mu Gottwald snížil trest na polovinu, možná i proto, že Pazúr byl ve vězení konfidentem StB.
17. června 2018 |