Někteří Němci doplatili na nacistickým režimem zdůrazňovanou národností. „V Olomouci bylo velké množství smíšených manželství, lidé to předtím neprožívali, rozšířený byl bilingvismus. Nacisté ale z národnosti začali dělat důležitou kategorii a takto to pokračovalo i po válce,“ říká historik.
Koncem dubna 1945 odjely z Olomouce povozy s německými ženami a dětmi. Šlo o evakuaci do Německého, dnes Havlíčkova Brodu. Byly v jiné situaci než skupiny obyvatel, které potkal odsun o rok později?
Přiznám se, že osudy těchto lidí jsem se nezabýval. Když zmizeli, už se neobjevují v pramenech a není třeba známo, jak skončili. Obecně se dá ale říct, že Olomouc byla vnímána jako pevnostní město, o něž se bude svádět nějaká bitva. Takže možná to byl důvod vysídlení. Potom, jak se blížil konec války, Olomouc opouštěli další lidé, kteří měli pocit, že budou potrestáni za to, co za války dělali. Je tedy otázka, které skupiny obyvatel ve městě zůstaly.
Měli lidé předtuchu možného odsunu?
Je zajímavé, že nacistický režim se snažil dělat propagandu ve smyslu, že po válce dojde k vysídlení obyvatel. V Sudetech to používali jako strašáka, obyvatelé tomu ale nevěřili. Čeští Němci se domnívali, že se s Čechy nějak domluví, stejně jako předtím v roce 1918. Vnímali to tak, že nacistická propaganda jim lhala celá léta, a byli proto vůči ní rezervovaní.
 |
Co stoupenci režimu?
Samozřejmě existovali lidé, kteří mu věřili až do konce a propagandu hltali. Ne všichni ale věřili, že jdou k vítězství, když viděli realitu. Přemýšlivější k tomu byli skeptičtí, zároveň si ale neuvědomovali, že situace byla jiná než v osmnáctém roce. Někteří k tomu přistupovali tak, že nic neudělali, a tím pádem se nemají čeho bát. Že obavy by měli mít ti, kteří režimu aktivně sloužili, ale obyčejných lidí se to netýká.
Později se ukázalo, že tahle logika nebude platit. Vymstilo se to některým?
Dokonce se stávalo, že i když byl někdo aktivní odpůrce režimu, nezachránilo ho to. Společnost se na něj stejně dívala jako na nacistu. Bralo se to často šmahem, že všichni Němci jsou špatní.
Jaký byl pohled běžného obyvatele Olomouce na souseda, dokázali lidé i na konci války rozlišovat?
Těžko se to posuzuje. Dnes po 80 letech od událostí téměř nemáme reálné pamětníky, je jich velice málo. Z pramenů víme, že se objevovala obecná protiněmecká nenávist, na druhou stranu spousta lidí měla nějaké své německé známé, které vnímala pozitivně. Takže v lidech se to asi často bilo. Člověk neměl rád Němce, ale zároveň měl německého kamaráda nebo člena rodiny.
Ze školy bylo kulometné hnízdo. Němci vysídlené obce se probouzejí k životu |
Jak měli olomoučtí Češi možnost ovlivnit osudy Němců? V novinách vycházely jejich seznamy, k nimž se mohli vyjadřovat.
Možnost existovala, Češi se snažili za své známé či příbuzné z německé komunity přimlouvat. To se ale nelíbilo politické moci, jež s nimi chtěla skoncovat a negativně vnímala, že jí chodí obrovské množství přímluv. Zahlcovaly je a bořily jednotný protiněmecký postup. Byla tu snaha lidi izolovat z jejich domácího prostředí, na Němce byla vztahována pracovní povinnost, takže třeba lidi z Olomouce posílali pracovat spíš na venkov a opačně.
Unavená společnost
Na druhou stranu bylo potřeba dát dohromady poničené město a zajistit si základní potřeby. Když jste pročítal dobový tisk, bylo vyrovnání se s Němci pro běžné Čechy obecně téma?
Záleží na době. Těsně po válce se protiněmecké komentáře v novinách objevují mnohem častěji. Později už je z toho společnost unavená a řeší jiné otázky. Ale při čtení jsem si říkal, do jaké míry se vycházelo vstříc vkusu čtenářů a noviny se vezly na vlně nenávisti, a nakolik to rozdmýchávaly. To už dnes nerozpoznáme. Je totiž nutné zmínit, že v českých zemích byly čtyři politické strany, jež soupeřily o své voliče. A noviny byly vydávány právě stranami, šly proto po vkusu voličů. Třeba komunisté jeli protiněmeckou notu. Na druhou stranu, když pak bylo v 50. letech patrné, že tu určitá část Němců zůstane, například užiteční pracovníci, komunisté začali razit tezi, že není Němec jako Němec, a nenávist, kterou sami rozpoutávali, se snažili uklidňovat.
A potom v roce 1953 všem Němcům řekli, že jsou českoslovenští občané bez možnosti volby...
Přesně. Tak jak předtím lidi zbavili občanství, teď jim ho zase nuceně dali. Bez ohledu na to, že se třeba chtěli vystěhovat za příbuznými do západního Německa.
Teď se bavíme o státní příslušnosti, jak to ale bylo s národností? Proč věc, která dlouho byla otázkou volby, byla najednou strašně důležitá?
Jako „měkkou“ záležitost to bereme v dnešní době, ale tehdy se to hodně hrotilo. Přitom když lidé ještě ve 30. letech vyplňovali nějaké sčítání lidu, spousta jich ani nevěděla, co do kolonky napsat. Konkrétně v Olomouci bylo velké množství smíšených manželství, lidé to nijak moc neprožívali, zřejmě byl rozšířený bilingvismus, druhý jazyk se učili i ve škole. Pro některé lidi národnost nebyla tak podstatná, ale nacisti z toho později začali dělat důležitou kategorii a takto to pokračovalo i po válce.
Z Olomouce zmizelo přes deset tisíc Němců, že?
Lze to tak říct, ale nevyčíslím, kolik jich ve skutečnosti zůstalo a asimilovalo se. Hlavně roky 1945 a 1946 byly hodně chaotické, lidé se přesouvali, často nedobrovolně. Bylo by velmi těžké zjistit konkrétně, kam se kdo přemístil. Objeví se nám například v seznamu obyvatel v roce 1945, potom o rok později v seznamu k vysídlení, ale čím si prošel mezi tím, je těžké rekonstruovat.
Odsun původně počítal s větším množstvím lidí, než nakonec odjelo. Kde byl rozdíl?
Zvlášť v roce 1945, kdy se vše chystalo, nebylo jasné, kterých skupin se to dotkne. Obecně – nejen z Olomouce – byly v prvních odsunech vysídlovány i smíšené rodiny. Američané na to zareagovali, nelíbilo se jim to. Odsunuti podle nich měli být jen Němci a hlavně celé rodiny, ne tedy jen starší lidé a děti, které nemohl režim ekonomicky využít. Nacionalistům zase vadilo, že vysídlováním smíšených rodin by se ztrácela česká krev a bylo by lepší je asimilovat.
Je tu krásně, ale mizí nám lidé, zní z vysídlených Sudet. Pomoci mají projekty |
Jaký vliv na protiněmecké nálady mělo německé násilí na konci války, třeba popravy u Lazecké střelnice v Olomouci za účast na Přerovském povstání 1. května?
Excesy se děly a tím, jak byl nacistický režim brutální až do konce, projevovalo se to na náladách obyvatel. Stránky novin třeba plnilo hledání a trestání nacistických zločinců, to bylo velké téma. Na druhou stranu nenávist k okupační správě byla v celé republice.
Byl rozdíl v přístupu Čechů k Němcům a ke kolaborantům?
Společnost asi mnohem víc negativně vnímala zrádce, protože u Němců nešlo čekat nic pozitivního.
Jaké tresty kolaboranti dostávali?
Existovaly mimořádné lidové soudy, jež měly trestat nacisty a kolaboranty režimu. Dá se říct, že čím delší čas uplynul od konce války, tím byla rozhodnutí těchto soudů mírnější. Když byl někdo chycen třeba v létě 1945, statisticky dopadl mnohem hůř než o rok dva později. Společnost vychládala. Nebavíme se tedy o gestapácích, ale lidech, jejichž propojení nebylo až tak vážné.
Například Fritz Czermak?
Ano, ten byl vládním komisařem Olomouce, což bylo něco jako funkce starosty. Zrovna on byl vnímán, dá se říct, pozitivně. Lidé chápali, že má zásluhy, protože obhajoval i Čechy, spoustě lidí pomohl. Nebyl to typický brutální představitel nacistického režimu. Když se měl projednávat jeho případ, hlásili se lidé, jimž pomohl, a žádali, aby nebyl potrestán.
Šlo u mimořádných soudů hledat spravedlnost?
Byly to opravdu mimořádné orgány, mimo jiné neuznávaly zákaz retroaktivity. Vytvořila se nová kategorie zločinu, jenž byl v předchozím vývoji vlastně legální. Šlo o snahu potrestat válečné zločince, obdoba těchto soudů byla v celé Evropě. Nakolik byly legitimní, je otázka. Členem byl jeden člověk s právnickým vzděláním, jinak to byla komise lidí s politickou mocí, příslušníci stran. Na druhou stranu se tyto orgány časem profesionalizovaly, přirovnal bych to k přísedícím u soudu.
Sudeťák bez zášti. Helmut Kopetzky celý život bojoval se zatrpklou matkou |
Kde se rozhodovalo o tom, kdo bude odsunut?
Bralo se to tak, že půjde o všechny Němce, a spíš se z toho „vyzobávaly“ kategorie, které do nuceného vysídlení nemusí. Lidé se tedy snažili vyřizovat si potvrzení o tom, že byli antifašisté či jsou důležití pro národní hospodářství. Někteří si vzpomněli, že v minulosti žili v Rakousku a jako Rakušané by měli být v lepším postavení. Neodpustím si ale osobní poznámku, že snaha vnímat Rakousko jako první oběť nacismu mi přijde úsměvná, protože počet nacistů tam byl víceméně stejný jako v Německu. Rakušané ostatně tvořili i nadprůměrné množství dozorců v koncentračních táborech.
Jak na tom byli antifašisté na Olomoucku?
Hodně jich bylo v Hlubočkách, Mariánském údolí a okolí. Byla tam před válkou hodně silná komunistická a sociálnědemokratická strana, dokonce si tam henleinovci v roce 1938 nedovolili kandidovat. V celé zemi to byl ojedinělý ostrůvek levicově zaměřených antinacistů. Jinak jsem se dočetl, že v Olomouci dostalo po válce antifašistický průkaz jen přibližně osm desítek lidí, což je poměrně malé číslo, byť se neliší od celostátní situace, kde se s nimi také šetřilo.
Poválečná zvěrstva
V internačním táboře v Nových Hodolanech, kde dnes stojí krajské policejní ředitelství, se děla poválečná zvěrstva. Vznikl v květnu 1945, bylo od začátku určeno, že v něm budou probíhat likvidace, nebo se něco zvrtlo?
Původně to měl být tábor pro aktivní nacisty. Později tam ale byli zavíráni lidé úplně protiprávně – cizinci neněmecké národnosti, Češi, dokonce i oběti nacismu jako německy mluvící Židé. Proč se to zvrhlo? Asi proto, že tábor byl poněkud mimo zrak běžných lidí, ležel izolovaně od města. A pak kvůli tomu, že část lidí dostala neomezenou moc nad druhými. Mezi dozorci bylo hodně mladých, kteří neuměli pravomoci zpracovat, ta práce také lákala patologické živly se sadistickými sklony. Byla tam obrovská koncentrace lidí, šířily se nemoci, úmrtnost byla vysoká.
Je pravda, že v „hodolanském pekle“,jak se místu říkalo,existovali profesionální vrazi, kteří tam zabili třeba padesát lidí?
Není to vyloučené. Asi nejbrutálnější věc, s níž jsem se v této souvislosti setkal, bylo postřílení německého domova důchodců. Dozorci to vnímali tak, že tito lidé pro ně nejsou užiteční. Dodatečně se to snažili maskovat srdečními slabostmi a podobně. Obávám se, že tato masová vražda nebyla nikdy potrestána. Využít tehdy mohli i prezidentského dekretu, jenž zbavoval bojovníky za svobodu trestní odpovědnosti, jelikož platil ne do května, ale až do 28. října 1945. Vraždy na Němcích tedy byly až do podzimu beztrestné.
Byly na Libavé jaderné zbraně? Historici se neshodnou, pravdu znají jen Rusové |
Tábor existoval ještě v roce 1948, k čemu byl potřeba?
Po odsunu tu zůstaly skupiny obyvatel, jež nebyly zahrnuty, ale zároveň se nevědělo, co s nimi. Takže státní moc využila už založené ubytovací zázemí, kde se mezitím zlepšily hygienické podmínky.
Olomouc a německý Nördlingen, kam byla část obyvatel vysídlena, se staly v roce 2008 partnerskými městy, jak tento krok vnímáte?
Ve vedení Olomouce byli historici jako František Mezihorák a Milan Hořínek, kteří se tématem zabývali, měli hodnotový rámec a chtěli nenávist překonat. Vysídlená komunita našla partnery už v 90. letech a mohlo postupně docházet ke smíření. Narazili na sebe podobně naladění lidé. Spousta lidí žila vzpomínkami, takže třeba v Nördlingenu je Olomoucká ulice nebo tam postavili Olomouckou kašnu. V Bavorsku zase stojí kopie kamenné rozhledny z Pradědu, která spadla koncem 50. let.
