Cvakání zásobníků zbraní, šustění batohů a pokyny instruktorů zní při našem příchodu srubovým kempem v Potštátě na Přerovsku, kde poslední tři týdny žili studenti a čerství absolventi středních škol přihlášení na letní dobrovolné vojenské cvičení u 532. praporu elektronického boje. Za několik minut už bude pozdě cokoliv přebalit.
 |
Přítomní hoši a dívky se totiž chystají na takzvaný Den D, během něhož je čeká prověrka všeho, co se naučili. „Teď si balí věci, páskují zásobníky a za chvíli nasednou do tater, které je odvezou do vojenského újezdu,“ popisuje mluvčí 53. pluku elektronického boje Jan Králiček, jenž nás během návštěvy doprovází.
Zatímco jedni ještě upravují výstroj, druzí si maskovacími barvami natírají obličeje. Po poslední kontrole popruhů a vybavení se studenti řadí do čtyř řad a během několika minut vyrážejí na Libavou. Tam je čeká čtyřkilometrový taktický přesun, aby prokázali fyzickou kondici, test střeleckých dovedností, orientace v terénu či znalosti první pomoci.
„Mají jen mapu a buzolu, žádné chytré zařízení. Všechny získané dovednosti musí využít v praxi,“ přibližuje mluvčí.
Teenageři vyrážejí na pochod přibližně tři týdny po nástupu na vojenské cvičení. Za tu dobu se jejich počet snížil z 69 na 62, podle Králička museli někteří skončit předčasně zejména kvůli zdravotnímu stavu. Očekává se tak, že výcvik dokončí 16 dívek a 46 chlapců.
Podle mluvčího byly největší překážky pro studenty individuální. „Ne všichni nastupovali stejně fyzicky připraveni, takže pro někoho to byla fyzická stránka, pro někoho zase překonat nějaký strach – třeba z hodu granátem,“ říká.
Při útoku se čelí i chemickým zbraním
Účastníci si nevyzkoušeli jen střelbu, topografii nebo první pomoc, instruktoři je pravidelně prověřovali také po fyzické stránce. Ať už šlo o přesuny s plnou polní, překonávání překážek, boj zblízka, pohyb a orientaci v terénu či další disciplíny.
Po příjezdu na místo první družstvo mizí mezi stromy. Z cesty jsou ještě chvíli slyšet tlumené kroky v kanadách a krátké povely, pak už se les znovu noří do ticha. Další tým vyráží o hodinu později. Účastníkům začíná nejtěžší den výcviku.
Co účastníci získajíStředoškoláci za úspěšně dokončený výcvik získají status vojáka v záloze a mají splněnou základní vojenskou přípravu. Pokud se po škole rozhodnou vstoupit do armády nebo aktivní zálohy, nemusejí už absolvovat základní výcvik. Rovněž získají 46 793 korun hrubého. Zástupci armády podotkli, že na první pohled štědrá odměna je vykoupena budíčkem v pět ráno a výcvikem až do večera, a to sedm dní v týdnu. Při přepočtu na hodiny organizovaného času tak vychází odměna přibližně na 124 korun hrubého, tedy méně, než činí současná minimální hodinová mzda. |
Po několika kilometrech pochodu dorazily skupiny do cíle, odpočinek se ale nekoná. Instruktoři připravili několik stanovišť prověřujících získané znalosti včetně například ženijní přípravy či reakce na modelové krizové situace.
Po splnění úkolů se pak studenti pouští do budování provizorních přístřešků. Z větví a dalšího materiálu, jejž najdou v okolí, vznikají během pár desítek minut improvizovaná ležení. Ani tím však náročný den zdaleka nekončí. Jakmile se setmí, rozdělují si účastníci hlídky a zbytek zkouší aspoň chvíli odpočívat.
Krátce po desáté večer však les náhle prořízne zvuk střelby. Instruktoři představující nepřátelskou jednotku zahajují simulovaný útok, navíc zřejmě s použitím chemických zbraní. Středoškoláci musí ihned opustit přístřešky, nasadit si plynové masky, zaujmout obranné pozice a opětovat palbu.
„Jde hlavně o správné obranné postavení, komunikaci s ostatními a celkovou souhru jednotky,“ vysvětluje Králiček.
První útok se podařilo odrazit, klid však trvá jen několik hodin. Další poplach přichází krátce před rozedněním. Tentokrát už ale obráncům docházejí síly i zásoby cvičné munice. Přichází proto rozkaz ke stažení. Studenti musí během několika minut sbalit vybavení, zrušit vybudované přístřešky a přesunout se na takzvaný exfiltrační bod vzdálený přibližně dva kilometry.
Nezastavilo ji ani zraněné koleno, vzdát odmítla
Například Lukáš z Ústí nad Orlicí se na dobrovolné cvičení přihlásil především kvůli novým zkušenostem a rozhodně nelituje.
„Dalo mi to hodně. Třeba jsme rozdělávali oheň křesadlem, to jsem nikdy v životě nedělal. A otevřelo mi to úplně nový pohled na pobyt v přírodě,“ říká. Stát se profesionálním vojákem zatím neplánuje, výcvik ho ale přesvědčil, že by jednou mohl vstoupit do aktivních záloh.
Reálné testy pozemních dronů. Lipník se stává „Silicon Valley“ armádní robotiky |
To čerstvá absolventka gymnázia Karolína Kotlánová na podzim nastoupí na Univerzitu obrany v Brně a po studiích chce do armády zamířit. Dobrovolné vojenské cvičení bere jako možnost vyzkoušet si, co ji jednou může čekat.
„Ze začátku jsme byli většinou v učebnách, učili jsme se základy – zacházení se zbraní, topografii nebo pohyb v terénu. Až potom jsme začali všechno zkoušet venku. Nemůžete si jen tak vystřílet zásobník, když nevíte jak,“ podotýká.
Největší výzvou pro ni ale nebyla střelba ani orientace v mapách. „Asi fyzička. Člověk si myslí, že je připravený, ale když dostává zabrat každý den, je to něco jiného,“ popisuje. Několik dní před závěrečným cvičením si navíc poranila koleno. Instruktoři jí proto doporučili výcvik ukončit.
„Řekli mi, že mám jet domů. Ale zbývaly poslední čtyři dny, takže určitě ne. Dneska půjdu na krev,“ líčila odhodlaně před začátkem Dne D.
Vyrovnat se museli také s odloučením
Oba studenti odmítají, že by cvičení zvládl každý. „Musí se makat a ideálně makat už předtím,“ míní Lukáš.
A že by šlo o „dobře placený letní tábor“, jak akci označili někteří lidé na sociálních sítích? „Není. Musíte se naučit zacházet s věcmi, které jste v životě neviděli, a strašně rychle se přizpůsobovat. Kdo myslí, že je to jednoduché, ať si to přijede zkusit,“ vzkazuje Karolína.
Udržet zraněného naživu rychle a efektivně. Tak armáda cvičí záchranu životů |
„O nás se říká, že jsme generace sněhových vloček. Všichni z toho mají srandu, ale i instruktoři uznali, že to není zas tak pravda. Ne všichni jsme vločky,“ doplňuje vzápětí.
Souhlasí s tím například instruktor Tomáš Socha, jenž podobné nálepky odmítá. „Jestliže jim doteď nikdo neukázal, jak se leze na strom, nemůžeme od nich očekávat, že na něj vylezou. Vyrůstají v jiném prostředí a mají jiné podněty. Já je vůbec za sněhové vločky nepokládám,“ říká.
Podle něj už samotné rozhodnutí přihlásit se na vojenské cvičení o něčem vypovídá. „Oni sem dobrovolně přišli, už jen to je podle mě musí vyřadit z pojmu sněhové vločky. Přišli s tím, že budou v nekomfortu, něco se naučí a někam se posunou,“ dodává.
Zároveň podotýká, že možná nejtěžší věcí pro mladé lidi na výcviku bylo odloučení od rodiny a přátel. Mladí vojáci totiž sice s sebou mohou mít své mobilní telefony, ale využívat je lze pouze v osobním volnu, tedy zpravidla jen večer.
