„Lidé by chtěli utéct, ale nebylo kam,“ popisuje v knize Příběhy z pohraničí amatérský historik a bývalý jesenický starosta Petr Procházka situaci na konci druhé světové války na Jesenicku, které se věnuje další díl seriálu MF DNES.
Hned v lednu 1945 se začaly objevovat kolony zbídačených lidí z koncentračních táborů a věznic. Procházka zmiňuje, že o pochodech smrti byly jen sporadické informace z kronik, fotografie se nedochovaly žádné.
„V posledních lednových dnech přicházejí ustavičně uprchlíci ze Slezska, které bylo tehdy německé. Zůstali jednu noc a táhli dál do Kladska. Prošli tudy i četní trestanci, francouzští zajatci a Židé,“ zapsal si tehdy například kněz a kronikář z Velkých Kunětic na Jesenicku Karel Schwate.
Podle něj se v prvním velkém transportu ocitlo 24. ledna 1945 na pět stovek Židů, Poláků, Francouzů i německých zběhů. Místní jim přes odpor esesáků, kteří vězně doprovázeli, dávali teplou polévku.
O tři dny později prošlo obcí několik transportů vězňů z Osvětimi. „Kdo z místních jim pomohl, tomu hrozilo, že ho esesáci zařadí do vězeňské kolony,“ připomíná Procházka.
Na tři obyvatele jeden uprchlík
Při přesunech zůstávali pozadu vysílení zajatci. Ve Velkých Kuněticích esesáci zastřelili šest „opozdilců“, další mrtví zůstali nedaleko u Staré Červené Vody. Všichni byli usmrceni ranou do hlavy.
„Pobíjení vězňů pokračovalo u Vidnavy, v Bílém Potoku a Bílé Vodě. V úseku necelých třiceti kilometrů esesmani takhle zavraždili 54 lidí,“ poznamenává historik.
Nešlo jen o vězně, ale stále víc se v obcích na Jesenicku objevovali prchající Němci ze Slezska, které bylo tehdy německé. Místní pro ně měli zajistit jídlo a ubytování. „Nařízení, že na tři obyvatele připadá jeden uprchlík, však respektoval málokdo,“ poukazuje Procházka.
Ve vesnicích se objevili i sovětští zajatci, kteří byli nuceni pod dohledem esesáků dělat zákopy a stavět překážky na silnicích. Bariéry měly zdržet postupující sovětská vojska.
Stanné soud trestaly nekompromisně
Přestože německá armáda byla na frontálním ústupu, obávané polní četnictvo stupňovalo teror. Zvlášť po 15. únoru 1945, kdy byly vyhlášeny stanné soudy. Ty bez milosti trestaly smrtí vojenské zběhy.
„Jen v březnu 1945 bylo na Jesenicku vyneseno šest trestů smrti nad vojenskými zběhy,“ uvádí Procházka.
Stanné soudy trestaly i lidi, kteří si dovolili jakoukoliv kritiku. Třeba finančního úředníka Junga, který se po evakuaci z Polska uchýlil do Vidnavy a kritizoval rozkaz bojovat do posledního muže, někdo udal. „Přivedli ho před stanný soud, byl odsouzen k trestu smrti a ten byl během několika hodin vykonán,“ popisuje historik.
Když v březnu 1945 spustila Rudá armáda novou ofenzivu, nápor uprchlíků ještě zesílil. Za den jich procházely jesenickými obcemi i tisíce. „Prchaly i demoralizované německé vojenské jednotky. Bylo poměrně časté, že okrádaly zdejší německé obyvatelstvo,“ podotýká Procházka.
Jeden z leteckých útoků Rudé armády zasáhl také prchající kolonu v Javorníku. Pak se situace na Jesenicku trochu zklidnila, protože hlavní voje rudoarmějců spěchaly na Berlín.
Polák o Cestě smrti
Na putování v zástupu vězňů zavzpomínal v článku Cesta ke smrti v glucholazských novinách Polák Leon Foksiński, který byl jedním z účastníků pochodu smrti na konci války.
Koncem ledna se „jeho“ kolona pohybovala od polských Glucholaz na Zlaté Hory na Jesenicku. Po noci ve stodolách ráno nastoupili k dalšímu pochodu. Jenže chyběli dva vězni, kteří se pokusili uprchnout. Oba byli však chyceni a zabiti.
„Potom nás stráže začaly prohledávat. U koho našli něco ostrého, byl zabit. Tehdy Němci zastřelili přes stovku lidí,“ popsal nacistická zvěrstva Foksiński.
V Kolnovicích na Jesenicku pak esesáci zavřeli vězně znovu do stodol. „Čekali jsme, až nám uvaří brambory v kotlích pro prasata. V noci nám přinesli první várku, každý dostal tři až čtyři brambory. Měl jsem takový hlad, že jsem je snědl horké a spálil jsem si ústa,“ vyprávěl Foksiński. Předtím totiž za devět dnů podle něj jedli jen čtyřikrát, a to velmi málo.
S dalším vězněm se rozhodli, že utečou. Podařilo se jim dostat ven, ale panoval krutý mráz. „Dohodli jsme se, že se vrátíme do Glucholaz. Cestou jsme zaklepali u dveří, hodná žena nám dala chleba,“ zavzpomínal Foksiński.
„Později jsme se zastavili na jednom statku. Dostali jsme kávu, chleba i teplé jídlo. Nabídli nám dokonce přespání v posteli. Jelikož jsme měli spoustu vší, radši jsme si ustlali ve chlévě s dobytkem,“ popsal. Nedaleko Glucholaz se pak se svým spoluuprchlíkem rozešli. Tehdy se viděli naposledy.
Nacisté kopali hrob rudoarmějci
Do Jeseníku dorazila Rudá armáda 8. května kolem třetí hodiny odpoledne. Pro skupinu esesáků, kteří popíjeli v hotelu Krone, to bylo nečekané. Po upozornění číšníkem, že před hotelem jsou rudoarmějci, vyběhli ven a předstírali, že Rusy vítají.
„Jeden z esesáků vytáhl pistoli a z bezprostřední blízkosti vystřelil na ruského kapitána, který na místě zemřel. Při následné přestřelce byl zabit i pachatel,“ popsal Procházka.
Pohřeb zabitého rudoarmějce se konal 12. května. Hrob museli vykopat místní nacisté, kteří nestačili utéct. To byl symbolický konec druhé světové války na Jesenicku, i když klid v oblasti nebyl ještě dlouho. Ostatně jako všude v Sudetech.