Poslední přeživší ležácké tragédie vydává knihu, vznikla na cestách autem

„I když jsem splňovala jedno z kritérií pro případné ponechání v rodině – že jsem uměla jen německy a byla bez žijících rodičů, nepřipadalo v úvahu, abych mohla rozhodnout o svém osudu, o své budoucnosti. Po čtyřech letech jsem se ocitla přesně v té samé situaci jako v roce 1942. Někdo o mně rozhodl. A ještě mnohokrát se tak stane... ,“ vystihuje Jarmila Doležalová své pocity v knize Jarmila i Camilla, tři životy ležácké dívky, která je symbolickým završením vyprávění o jejím životě.

Kniha, která reflektuje celé období jejího života mimo jiné i unikátními osobními vzpomínkami řady pamětníků na ležáckou tragédii, by nevznikla, kdyby si její dcera nezapnula diktafon.

„Osudem Ležáků se zabývám od roku 1987, kdy jsem zaznamenala vzpomínky prvního pamětníka. Posledních více než 20 let se tématem zabývám prakticky denně. Už když jsme spolu psaly knihu Osud jménem Ležáky a jezdila jsem s maminkou na přednášky, v autě jsem pustila diktafon, na který jsem zaznamenávala maminčino vyprávění,“ ohlíží se za vznikem cenného historického dokumentu pro další generace spoluautorka knihy Jarmila Doležalová mladší.

Téměř pětisetstránková kniha, která vznikala dlouhých dvanáct let, je rozdělena do tří částí. První se ohlíží za krátkým životem v Ležákách, další popisuje o něco delší období u německé adoptivní rodiny Paetelových s novým jménem Camilla a třetí pokrývá návrat do vlasti a její nový život. Z některých vzpomínek pamětníků na osudové okamžiky v knize dodnes mrazí.

„Hrozný výjev, holky brečely, křičely, seděly v otevřený limuzíně, vepředu seděl šofér, Němci byli v civilu, vypadalo to jako by chtěly vyskočit... ,“ vzpomíná Marie Víšková na chvíle, kdy si Němci přijeli pro dcery Šulíkovy, než byly převezeny do tajného útulku v Praze, kde byly jako jediné dvě vybrány na poněmčení a zařazeny do projektu Lebensborn.

Jarmila Šulíková se poté ocitla v adoptivní rodině Paetelových. „Vzpomínám si na velkou kuchyň s výhledem na zahradu. Ten den jsme měli vajíčko uvařené v kalíšku a čaj s mlíkem,“ vzpomíná na adoptivní období, k němuž se jí v necelých čtyřech letech uchovaly jen útržkovité vzpomínky.

Dodnes nevím, proč si mě vybrali, říká poslední přeživší z Ležáků

Víc v knize o působení drobné blonďaté dívenky v jejím druhém domově prozrazují výpovědi, které po válce u Paetelových zaznamenal kriminální inspektor Josef Ondráček. Toho do Německa vyslalo Československo poté, co náhradní matka Camilly reagovala na výzvu hledající lidické děti. „Dítě bylo od začátku docela málomluvné a uzavřené a mluvilo bezchybně německy, pokud to lze u tříletého dítěte předpokládat, a nikdy jsem ji neslyšela vydat zvuk v cizím jazyce,“ uvedla tehdy do protokolu Hannah Paetelová, s jejímiž dvěma dcerami je Jarmila Doležalová dodnes v kontaktu.

22 fotografií

Snadný nebyl ani návrat Jarmily a její sestry Marie domů, kde na ně praví rodiče už bohužel nečekali. Vyrůstaly s dědečkem, který se s podlomeným zdravím vrátil z koncentračního tábora, a sedmnáctiletým strýcem.

Osud, který Jarmilu Doležalovou zasáhl a při kterém na krátkou chvíli přišla o vlastní identitu, si uvědomila, až když začala vychovávat vlastní děti. „Díky dávné historii jsem slyšela na dvě jména. Měla jsem dva otce, dvě matky, čtyři babičky, čtyři dědy, sourozence ze starého i nového života. A dvě místa narození. O deset skutečných příbuzných mě nacisté připravili. Nic nezmění to, čím jsem si prošla, čím si prošli moji nejbližší, zbývá jen víra a naděje, že pro ně bylo to utrpení alespoň trochu snesitelné,“ přibližuje čtenářům svůj příběh Jarmila Doležalová.

Autogramiáda knihy Jarmila i Camilla, tři životy ležácké dívky se uskuteční v den 85. narozenin Jarmily Doležalové, tedy ve středu 13. listopadu od 15:30 do 16:30 v Památníku Ležáky.