Jak dlouhá byla cesta z Vídně do Berlína?
Byla to určitě moje nejdelší trasa na vysokém kole. Už jsme jednou jeli do Vídně, tehdy to bylo 230 kilometrů, ale tentokrát jsme jeli z Vídně až do Berlína. Celkem jsme našlapali 683 kilometrů. Jeli jsme přes Znojmo, Havlíčkův Brod, Kolín, Nymburk, Hrádek nad Nisou a potom přes Německo směrem na Berlín. Čistého času trvala jízda 44 hodin.
Jak se vlastně trasa plánovala?
Snažili jsme se co nejvíce kopírovat historickou trasu, která byla tehdy o něco kratší. Ale dnes nemůžete jet po stejných silnicích jako před více než sto lety. Hlavně ty hlavní tahy jsou dnes velmi frekventované. Když je vás patnáct na vysokých kolech roztahaných v menších skupinkách na sto metrech, je provoz velký problém. Proto jsme hledali co nejméně frekventované cesty.
Provoz vám cestu nejvíc ztrpčoval?
Za mě určitě ano. Fyzická námaha je jedna věc, člověk ji ale nějak zvládne. Ale když jedete po silnici a někdo se na vás v zatáčce začne mačkat, kde není pořádně vidět, je to nepříjemné. Na normálním kole ještě můžete něco udělat, ale na vysokém kole je to úplně jiná situace. Ještě horší jsou kamiony. Při průjezdu to s vysokým kolem pěkně zacvičí.
Zažili jste během cesty také nějaké pády?
Ano, několik. Jeden byl vážnější. Kolega se vyboural a poranil si klíční kost. Naštěstí měl helmu, protože bez ní by to mohlo dopadnout mnohem hůř.
Na vysokých kolech zvládli téměř 700 kilometrů. Dojezd do Berlína byl famózní |
Čím je pád z vysokého kola jiný než z normálního kola?
Jste hodně vysoko a stabilita je úplně jiná. Když se něco stane, není to stejné jako na běžném kole. Zkušení kluci umějí v krizové situaci seskočit a kolo třeba poslat do příkopu. Někteří dokonce dokážou seskočit dozadu a kolo ještě zachytit. To už jsou ale opravdu frajeři, já tohle úplně neumím.
Jak rychle se na vysokém kole dá jet?
Jeden kolega říkal, že měl maximálku šedesát kilometrů za hodinu. Konstrukčně to asi možné je, ale podle mě to už trochu hraničí s hazardérstvím. Ve vysoké rychlosti už nemáte tolik možností, jak brzdit. Když jedete z kopce, můžete rychlost regulovat protišlapáním, ale kolem šedesáti kilometrů v hodině už to nejde.
Co vás během cesty překvapilo nejvíc?
Vítr. Během první etapy z Vídně do Znojma byl opravdu hrozný. Měli jsme strašný protivítr. Zažil jsem situaci, kdy jsem jel z kopce a stejně jsem musel šlapat.
Na Vídeň! Čtrnáct nadšenců na vysokých kolech vyrazilo z Mýta do Rakouska |
A pak přišly kopce Vysočiny.
Druhý den jsme jeli do Havlíčkova Brodu a tam už samozřejmě přišla Vysočina. Ty kopce jsou táhlé a člověka dokážou hodně potrápit. Naopak třetí den pro mě byl asi nejlepší. Z Havlíčkova Brodu jsme se dostávali přes Vysočinu dolů do Polabí. Přes Kolín, Poděbrady a podél Labe se jelo nádherně.
Je tedy na vysokém kole příjemnější rovina, nebo kopce?
Paradoxně mě víc baví kopce. Když jedete do kopce, přenášíte váhu dopředu a trochu se nadlehčujete. Když jedete z kopce, můžete si odpočinout. Na rovině pořád šlapete a celý den sedíte na sedátku. A právě zadek je podle mě to, co při takové cestě trpí nejvíc.
Na vysokém kole jste ale asi méně shrbený než na běžném kole.
To určitě. Sedíte jinak a z hlediska zad je to možná příjemnější. Ale zadek dostává zabrat pořádně.
Jaké to bylo v Německu?
Nejvíc se mi líbila Lužice. Jelikož jsem původem z Přelouče, tak roviny mám rád – nejen proto, že se na ní dobře šlape, ale také kvůli tomu rozlehlému území. Všude byly pole, lesy, občas jezera a potoky. Bylo to opravdu krásné. V Německu jsme měli nejdelší etapu, asi 120 kilometrů, ale právě tam se mi jelo velmi dobře.
Sázka o pivo skoro vyšla, kamarádi přejeli na starých kolech Černou Horu |
Zažili jste během cesty i nějaké milé setkání?
V Německu nás předjížděl jeden pán, který si nás všiml. Když jsme pak přijeli do další vesnice, čekal na nás s košem, ve kterém měl vychlazená nealkoholická piva. Říkal, že je také cyklista, a ví, jaká to je makačka. Orosené pivo v tu chvílí bodlo. To bylo příjemné.
A jaký byl samotný příjezd do Berlína?
Braniborská brána byla samozřejmě velký moment. Byli jsme tam nastoupení všichni, asi patnáct cyklistů na vysokých kolech. Nejdříve jsme si zazpívali Škoda lásky a poté jsem přednesl klukům, že bývaly doby, kdy byli Braniboři v Čechách, ale dnes se to změnilo a dnes jsou Češi v Braniborsku, a proto nechť se z našich hrdel ozve třikrát silné a mocné Nazdar. Dodnes mi běhá mráz po zádech, jak se jejich hlasy nesly celým tím bulvárem Unter den Linden. To byla chvíle, která v člověku zůstane.
Když se za celou cestou ohlédnete, co vám utkvělo nejvíc?
Asi kombinace toho všeho. Fyzická námaha, protivítr, kopce, provoz, pády, ale také ta skvělá parta lidí a zážitky, které by člověk jinak neměl. A když pak přijedete na vysokém kole až k Braniborské bráně, tak si říkáte, že to všechno stálo za to.
