K dobrovolnictví jsem se dostala, kdy mi bylo dvacet. Začala jsem v Pontonu v projektu Klubíčko, který se stará o nejmení děti. Předtím jsem chtěla studovat předkolní pedagogiku, ale nakonec jsem la studovat sociální práci, vysvětluje Michaela afránková.
Po studiích začala působit v nízkoprahovém zařízení pro děti a mláde Pixla, které spadá pod Ponton. Tam u se věnuje mladým od esti do dvaceti let. Asi před pěti lety pak dostala na starost koordinování dobrovolníků, kteří Pontonu v jeho aktivitách pomáhají.
Ocenění Maják letos také získaly:
|
Michaela afránková připoutí, e věnovat se dětem, kterým se snaí pomáhat, není snadné. Občas jsou jejich příběhy docela sloité. Ta práce je psychicky náročná. Ale hezkých momentů je přitom docela dost, take kvůli tomu to pořád dělám ráda, říká.
V klubu Pixla se denně vystřídá 30 a 40 dětí a mladých. Klub působí i terénní formou. Organizuje přitom například fotbalové tréninky nebo preventivní programy. Děti můou jen tak přijít zahrát si fotbálek, nějakou společenskou hru nebo se jen setkat s kamarády, popisuje.
Fotbal v reii klubu má zvlátní regule. Týmy mohou být namíchané, vítáme, aby hráli holky i kluci a mohou si nastavit pravidla tak, aby byla příjemná pro vechny. Například tak, e kdy dá holka gól, platí za dva nebo e za gól zatleskají. Pak si sami při hře dohlíejí na dodrování pravidel. Po hře se udělují body za fotbalové dovednosti a za férovost. Ty mají větí váhu ne body za góly, uvedla. Hráči jsou vedeni k tomu, aby se uměli pochválit, aby zvládli sebereflexi nebo ocenili tým.
Myslí si, e rodiče dětí, které se do aktivit klubu zapojují, jsou rádi, e se jim jejich potomci věnují a dávají to občas najevo.
Počet klientů Pontonu podle afránkové roste. Děti k nám docházejí, protoe se o nás dozvědí od sourozenců nebo spoluáků. Take si ani nemusíme dělat reklamu, protoe se takhle děti nabalují na své kamarády a příbuzné, líčí dritelka ocenění Maják.
