S Gorbim se o sebe v nelehkém terénu občas opřeme. Já do jeho hřbetu rukou, když mi na rozbahněné stezce Prokopského údolí ujede noha. On do mě zase strčí bokem, když se cesta změní na úzký chodníček a musíme se tu nějak srovnat. Má pro mě nejspíš pochopení, zjevně má v tomto terénu navrch.
Byť Gorbi nese jméno po Generálním tajemníkovi ÚV KSSS Michailu Gorbačovovi, je to sudokopytník. Konkrétně kozel. A právě se přesouvá, podobně jako jeho kámoš Franta a dalších třicet koz, z jedné pražské pastviny na druhou.
Mimo civilizaci
Scházíme se spolu s členy a dobrovolníky spolku Pražská pastvina v neděli dopoledne na vyhlídce nad Zlíchovem. Po louce se v nesmělých slunečních paprscích, kterým se podařilo prorvat skrz prosincový mračný dekl, prohání pastevecký pes Monty a snaží se nasměrovat kozí stádo někam. Kam, to ví jen on sám. Kozy pobíhají v chumlu, psisko má vyplazený jazyk a rozjařený výraz, kozám to zjevně nevadí.
Ještě minulý týden tu byly natažené elektrické ohradníky, které určovaly, kam až kozy smí, ale také aby je chránily od přílišného zájmu návštěvníků místní vyhlídky. Právě proto, že je tady takový provoz a lokalita je tolik frekventovaná, museli se tu jako dozor v nedaleké maringotce střídat dobrovolníci, aby na soužití dohlíželi. A protože místní kopečky porostlé trávou, křovinami a nízkými stromky stádo od konce září vypáslo, nastal čas k přesunu na jinou lokalitu.
Čeká nás pochod Prokopským a Dalejským údolím přes Slivenec až do Radotína. Výšlap přes deset kilometrů. Jeho smyslem je se pokud možno co nejvíc vyhnout civilizaci. K čemuž je Prokopák ideální. Nebýt siluet paneláků nad Barrandovem člověk by ani neřekl, že je ve městě.
U maringotky probíhá poslední porada, kudy přesně se letos půjde, někdo bere do pytlíku nakrájený suchý chleba. Pan Jiří, kterému patří pes Monty, se již vybavil holí a ukusuje z květáku, který má sloužit jako odměna pro kozy. Na horizontu se jako vykotlané zuby objevují siluety lidí. „Aha, tak ti asi půjdou s námi,“ zazní z našeho hloučku. Skupiny se scházejí dohromady, následuje představení celého projektu pro nově příchozí.
„Dobrý den, moje jméno je Martina a vítám vás na kozím pochodu,“ říká usměvavá blondýna, celým jménem Martina Skohoutilová. Účastníkům představuje spolek Pražská pastvina. Kromě příležitostných dobrovolníků v něm pravidelně působí zhruba deset lidí. Na několika místech mají do stovky zvířat – koz a ovcí. S nimi pasou celoročně. Smyslem celého projektu, který funguje jako spolek pod Českým svazem ochránců přírody, je vytvářet v krajině zásobárnu druhů hmyzu pro budoucnost. V podstatě se starat o místa v naší přetížené krajině tak, aby se tam mohly uchytit ty druhy, které by jinak neměly šanci. A sudokopytníci v tomto procesu hrají ústřední roli.
Okáč skalní na Zlíchov
Jestli jste nějakou dobu nebyli na Zlíchově či Dívčích hradech, zajděte tam a uvidíte, jak zdejší kopce prokoukly. Zejména jižní stráně směrem k Barrandovu. Budete překvapeni. Stromy v úvozech jsou prořezané, křoviska ožraná. V podstatě holá stráň, sem tam prořídlé stromky. Na některých kmíncích jsou patrné stopy po kozích zubech. Ohlodaly je tak, že zajdou.
A o to zejména při vypásání jde: Vrátit krajině původní charakter a rytmus, v jakém byla po staletí obhospodařována. V podstatě jde o opak moderního způsobu zemědělství založeného na přebytku živin. Smyslem je půdu „vyhladovět“ tak, že se na ní udrží jen specifický typ rostlin. Shodou okolností těch, které jinak v bujném porostu nemají šanci. Zato však slouží jako útočiště motýlů a jiného hmyzu, který žije na lučních kytkách.
„Naším snem je vrátit na Zlíchov okáče skalního,“ vysvětluje Martina. Kvůli tomu však bude nejdřív nutné, aby se na kamenitých stráních uchytila kostřava. Travina, kterou se živí housenky tohoto motýla.
Stádo koz už nedočkavě cupitá kolem, a když už to vypadá, že by se nejraději už už vydalo na cestu i samo, raději vyrážíme.
Spolek Pražská pastvina spolu s dobrovolníky hnal stádo koz na novou pastvinu.
Možná znáte rčení „hnal ji jak nadmutou kozu“. Má to vyjadřovat stav, kdy někoho musíte popohánět k něčemu. Tak vězte, že tyhle kozy k žádnému pohybu opravdu nutit netřeba. Jiří je sympatický vousatý chlap, dlaně černé od kovářské výhně, v jedné ruce má pořádný klacek, v druhé velkou rolničku. „Ten klacek mám proto, abych ty kozy brzdil. Abyste jim stačili,“ směje se.
V tuto chvíli totiž jde v čele dvou stád. Jedno je to kozí, které skutečně nikdo nemusí popohánět, to druhé je to složené z nás výletníků. Počty jsou podobné. Třicet dva kusů přežvýkavců, zhruba stejný počet rodu Homo sapiens. Rolničkou Jiří určuje směr, kudy mají stáda jít. Funguje to zejména na kozy. Vždy, když se vydají nesprávným směrem, tak začne zvonit, a ony, věřte nevěřte, se za ním vydají.
Žádný zázrak za tím nehledejte. Prostý Pavlovův reflex. Kozy jsou naučené na zvonění a vědí, že když půjdou za Jiřím, mohlo by z něj něco kápnout. Třeba ten suchý chleba či kus květáku. Ale teď ještě ne. Na to je brzy. Čeká nás pořádný výšlap zvlněným terénem. Překonat budeme muset například železniční trať, ale hlavně u Slivence most přes Pražský okruh.
Veterinář odvedl svou práci
Momentálně funím na konci kozího stáda. To je oproti tomu lidskému poměrně kompaktní. To lidské se postupně s horšícím se terénem roztahuje po trase. Jsem tedy na konci a udatně bojuji o předposlední místo s hnědou kozou. Ta je na tom podstatně hůř než já. Nevím, jestli je to věkem, nebo přemírou vydatné píce, ale co chvíli si nahlas odkašle. Jazyk má na rozdíl od jejích kolegyň vyplazený z huby a slintá. Chvílemi o ni začínám mít strach, ale prý je to tak v pořádku, měla by to zvládnout.
Na ostatních kozách nic takového nepozoruji. Metou si to po chodníčcích a stezkách, občas si v rychlosti uštípnou tu ostružinu, tu nějakou větvičku na chuť. Někdy nadzvednou oháňku a za pochodu začnou sypat bobky.
Byť jsou všichni kozlíci kastrovaní, průběžně v poklusu naskakují na před nimi cupitající kozy. Obzvlášť si oblíbili jednu představitelku z Bílého gangu, jak se říká skupině bílých koz. Nevím, jestli je to tím jarním počasím, nebo je rozjařila vidina bukolické pastvy, ale postupně se na ní střídají. Koza se ani neohlédne a cupitá dál. Nejspíš tuší, že veterinář již odvedl svou práci.
Je to tak. Z původních deseti zvířat, se kterými spolek v roce 2017 začínal, jsou dnes na zmíněné stovce. „Už nemnožíme. Jsou kastrovaná. Občas nějaké dostaneme nebo adoptujeme,“ vysvětluje Martina. Současný počet je však prý maximum, se kterým jsou schopni pracovat.
Občas se jim ozvou lidé s nabídkou, že by jim kozu či ovci přenechali, protože si ji pořídili jen na sezonu, ale musejí je odmítat. V některých případech i proto, že majitelé mívají i přes své nezodpovědné rozhodnutí pořídit si zvíře přemrštěné nároky na jeho následující život. Nepřenesou například, že by se zvíře muselo nechat vykastrovat.
Kozí peleton začne hned od začátku nekompromisně diktovat tempo. Chvílemi je to ve stádu jako v chumlu cyklistů na Vueltě. Každý si hledá nejlepší pozici, jak se urvat a být v cíli první. Tady pravda místo strkanců řídítky dojde na trkanec rohy. V peletonu se míhají zástupci plemen koza bílá krátkosrstá, koza hnědá krátkosrstá, koza anglonubijská, karpatská a kamerunská. Jiří s Martinou vepředu se psem, holí a rolničkou usměrňují a brzdit tempo tak, aby lidský peleton stíhal. Což se víceméně daří ze začátku, kdy se šlape po cestě kopírující vrstevnici hřebene údolí. Jakmile se však zanoříme do lesa, mají kozy navrch.
O přední místo po se po celou cestu přetahují Ouško s Čertíkem. Prvního jsem původně považoval za skotnou kozu, než mi vysvětlili, že je to kluk. Pravda, s břichem vydutým do prostoru tak, že kdyby se na něm někdo projel – a to vzhledem k jeho úctyhodné výšce není fantaskní představa – odnesl by to vykloubenými kyčlemi. Druhého, tedy Čertíka, jsem si překřtil na Belzebuba. Jeho portrét by udělal moc parády na přebalu death metalového alba či plakátu k satanistickému festivalu.
Spolek Pražská pastvina spolu s dobrovolníky hnal stádo koz na novou pastvinu.
Když se skupina za Dalejským mlýnem vyloupne z porostu, čeká nás nádherný ostrůvek stepní krajiny, kam stádo koz padne jako ulité. Bohužel čtyřnožci nemají stání a mírně vlnitou louku téměř přecválají. Abych udělal alespoň nějakou fotku, musím jim nadběhnout hložím, což se neobejde bez škrábanců.
Právě o tyto ostrůvky v krajině při vypásání jde. Říká se tomu mozaikovitá pastva, jejím smyslem je obhospodařovat krajinu tak, aby mezi různými typy prostředí nebyl skokový přechod, ale aby plynule přecházely jeden do druhého. Hmyz a drobní živočichové tak budou moci migrovat ze stanoviště na stanoviště a budou mít lepší šanci se na některém uchytit.
U křížku u Nového mlýna se peleton zastaví. Čas na svačinu. Možná byla původně míněna jako přestávka pro doplnění stravy příslušníků Homo sapiens. Ovšem kozy se nedají jen tak odbýt, a jakmile zašustí první sáčky a papíry se sváčou, je tu najednou ne třicet, ale šedesát strávníků. Kašlající koza přestala chrchlat, odstrkuje Gorbiho a vyráží pro desátek. Loudění je, pravda, vlastní zejména těm rohatým. Pro nás, co jsme si zapomněli vzít nějaké jídlo, vhodná záminka k rozhovoru.
Pomáhat rukama
Martin s Danou, manželé ve středním věku, se k Pastvině přidali v roce 2019. Kromě drobných finančních darů přispívají „zejména rukama“. Tedy jako dobrovolníci, kteří pomáhají s každodenními potřebami spolku. Jako každý dobrovolník začali na bobcích. Ano, na kozích bobcích, protože ty se snaží ze spasených ploch průběžně vyhrabat. Aby byly méně vydatné na dusík, také tím odstraní sušinu a mechy a šanci dostanou méně náročné rostliny.
On pracuje v administrativě jednoho z mobilních operátorů, ona v kanceláři dopravního podniku. Ne že by neměli jiný způsob naplnění volného času – chalupa taky potřebuje péči. Ale tento typ dobrovolničení jim přijde důležitý. Mohou se díky němu přímo podílet na vzhledu a kvalitě prostředí, ve kterém žijí.
„Dal jsem výzvu na náš intranet, jestli by se někdo z mladých nechtěl přidat. Ale nikdo se neozval,“ stěžuje si na neochotu kolegů pracovat rukama Martin. Raději prý pošlou peníze a mají splněno, dodává. Právě práce rukama je to, co sdružení potřebuje. Každou neděli mají komunitní den, během kterého se dobrovolníci starají o zvířata, ale i pastvinu.
Těsně před Slivencem zastavujeme opět, tentokrát se však z batohů vytahují reflexní vesty. Čeká nás méně příjemný úsek – přechod Pražského okruhu. Využijeme k tomu jeden z mostů, musíme však kvůli tomu na chvíli zastavit dopravu. Vyrážím jako předvoj se skupinou „vestařů“. Jdeme oklikou napřed, abychom kozám nadešli a byli včas připraveni zasáhnout. Úsek je to relativně přehledný, ani ne moc dlouhý. Nicméně stále je potřeba počítat s tím, že se nějaký řidič urve, nebude dbát povelů a vyřítí se přímo do rohatého stáda.
Pro mě je to příležitost nafotit si kozy na pozadí stěny z paneláků sídliště Stodůlky. Čekám na silnici, až se k nám kozy připojí. Už si to mažou směrem k nám. Mám dojem, že pádí čím dál tím rychleji. Za mými zády stále projíždějí auta, tak si říkám, že raději zasáhnu a zkusím je zastavit tím, že jim vyrazím naproti.
Bohužel to u nich funguje přesně naopak. Jakmile mě stádo zmerčí, vyrazí mi o to rychleji v ústrety. Marně zvedám ruce, abych je vystrašil. Kdepak. Kozy jsou nadšené, že mě předběhnou, asi proto aby se k pastvě dostaly dřív než já. Naštěstí pastevec Jirka zasáhne včas a holí je krapet usměrní, aby na cestu nevyběhly ve špatném místě.
Spolek Pražská pastvina spolu s dobrovolníky hnal stádo koz na novou pastvinu.
Chci si je ještě vyfotit, jak přebíhají po mostě nad dálnicí. Silniční oblouk mi přijde jako ideální místo zakončit naše setkání. Je čeká ještě sestup do Radotína. Mě hledání nějakého schůdného spojení z periferie Prahy do centra. Vyrážím tedy z ocasu chumlu, abych si je nadběhl. Ale ne a ne je předběhnout. Jakékoli moje zrychlení berou jako výzvu a přidají o to víc.
Připadám si chvíli jako na oválu v posledním kole závodu na 800 metrů. Funím nejen já, ale i kozy. Přetahujeme se o každý metr. Kopýtka cvakají o asfalt, nožky jak pastelky se kmitají. Já těžkopádně dusám, navíc se snažím za běhu bokem fotit. Výsledek? V závěrečné rovince mě předběhne i ta chrchlající koza.
