Výzkum sedimentů, který udělali vědci z Výzkumného ústavu pro krajinu (VÚK), ukázal historii i zdravotní stav šumavských potoků. Pomůže naplánovat vhodnou obnovu krajiny v národním parku Šumava. Data poslouží i pro budoucí sledování kvality vodního prostředí a hodnocení dlouhodobých změn v krajině, informoval dnes ČTK ústav v tiskové zprávě.
Během dvouletého výzkumu odborníci analyzovali břehové sedimenty pěti přítoků Vltavy mezi Volary a Želnavou, konkrétně potoka Korunáč a Volarského, Mlýnského, Lučního a Uhlíkovského potoka. "Břehové sedimenty fungují jako kronika krajiny. Uchovávají informace o přírodních procesech i o stopách lidské činnosti, které se ve vodě často projeví jen krátkodobě. Díky jejich analýze můžeme mnohem přesněji vyhodnotit skutečný stav vodních toků i možná ekologická rizika připravovaných revitalizačních opatření," vysvětlil vedoucí odboru biomonitoringu VÚK Ivan Suchara.
Vědci zkoumali přítomnost více než 40 chemických prvků včetně arzenu, kadmia, olova, rtuti, niklu, chromu nebo uranu. Hodnotili také obsah živin, uhlíku, dusíku, kyselost sedimentů a další fyzikálně-chemické vlastnosti a pomocí moderních analytických metod vytvořili podrobný obraz chemického složení jednotlivých vrstev sedimentů a jejich vývoje v čase.
Rizikové prvky se do sedimentu dostaly podle vědců nejen v důsledku lidské činnosti, ale třeba i přirozeným zvětráváním. "Naše výsledky potvrzují, že při hodnocení sedimentů nelze automaticky považovat zvýšené koncentrace některých prvků za důsledek znečištění. V řadě případů jde o přirozený geologický původ. Právě rozlišení mezi přírodními a antropogenními zdroji je pro ochranu krajiny zásadní," dodal Suchara.
Analýza také odhalila vrstvy historického biouhlu vzniklého po dávných lesních požárech před více než 1200 lety. Vrstvy podle odborníků výrazně ovlivňují schopnost sedimentů vázat chemické prvky.
Vědci také posuzovali vhodnost případného vytěžení sedimentů a jejich využití pro terénní úpravy, rekultivace. Podle nich samotná přítomnost rizikových prvků sice většinou ukazuje na potenciální nebezpečí, ale automaticky neznamená akutní ekologickou hrozbu, protože většinou jsou tyto prvky pevně navázané na minerální nebo organické složky sedimentů, a proto jsou pro organismy jen omezeně biologicky dostupné. Největší riziko pro vodní ekosystémy je podle odborníků spíše dlouhodobé zvýšené ukládání jemných sedimentů.
