Stavíte komunitní domy pro seniory s Alzheimerovou chorobou, v čem budou jiné než běžná zařízení, tedy typu ústavní péče?
Každý pokoj v komunitním domě má svou vlastní architekturu. Není to jeden stejný pokoj vedle druhého, ale architekt to zpracoval tak, že každý pokoj vypadá jako samostatný dům. Inspiroval se tím, jak vypadají vesnice. Ty mají náves a okolo ní jsou roztroušené domečky. A přesně takto pojal i bydlení v komunitních domečcích. Každý pokoj nebo domeček je jiný. Jeden má bílou fasádu, druhý ji má z lícových cihel. Jeden dům má sedlovou střechu a druhý rovnou, a podobně. Je to vlastně sedm různých domů, které spojuje prostřední atrium. To je v České republice naprosto unikátní. Většinou se stavby spíše zaměřují na efekt než na autonomii a soukromí.
Kde jste hledali inspiraci pro tento inovativní projekt?
Projekt zrál docela dlouho, pracovali jsme na něm téměř osm let. V našem středisku se ale péči o lidi s Alzheimerovou chorobou věnujeme už od roku 1996. Nejprve jsme pro ně vytvořili samostatnou domácnost a zjistili jsme, že když tito lidé žijí v uzavřené komunitě a stará se o ně adekvátní počet personálu, snižují se jejich intervence směrem k pečovatelům. Koncept jsme rozšiřovali a hledali, jak se to dělá jinde ve světě. V německém Bautzenu v takovéto domácnosti měli i kuchařku a klienti jí pomáhali, nebyli tak neklidní a měli daleko lepší vzájemné vztahy. Rozhodli jsme se, že raději půjdeme touto cestou než stavbou velkého unifikovaného komplexu.
Mluvíme o lidech s Alzheimerovou chorobou, můžete krátce popsat, jaká specifika má péče o tyto lidi?
Alzheimerova nemoc člověku vezme orientaci v čase a prostoru. Je proto velmi důležité nenechat klienta s touto nemocí o samotě. A pokud se klientovi v okamžiku, kdy potřebuje něco, co je z jeho pohledu zrovna v té chvíli důležité, rychle dostane adekvátní reakce personálu, nedochází u klienta k většímu neklidu. Velkou roli v péči hraje takzvaná validace, tedy že se klientům jejich aktuální potřeba nevymlouvá, ale respektuje a uznává pocity dezorientovaných seniorů, a tím je postupně vrací do klidu.
Aleš Gabrysz (54 let)
|
Uprostřed každého komunitního domu roste strom a toto „hnízdo“ má i svou náves, je to návrat ke starému vesnickému životu?
Vycházíme z toho, že původní koncept života okolo návsi je středobodem dění a že naši klienti právě těchto kulis využijí ke vzájemné komunikaci a komunitnímu životu, který pro ně bude příjemný. Zároveň bude mít každý svou ložnici, kde najde bezpečí a klid. V komunitních domečcích mají všichni lidé své soukromí i přístup ven a jejich život se jim zde stává aktivizací. Mohou se podílet na přípravě jídla, chystání na stůl, věšení prádla a na dalších činnostech, které jim jejich zdravotní stav dovolí.
Jak se podařilo tento projekt zafinancovat?
Postavili jsme tři komunitní domy, dva pro sedm klientů a jeden pro osm. Celkové náklady projektu dosáhly 112 milionů korun. Nebýt národního plánu obnovy, který spravuje ministerstvo práce a sociálních věcí a který poskytuje v podstatě sto procent pokrytí nákladů takových investic, tak bychom se k této výstavbě neměli šanci dostat.
