„Opravuje se fasáda lodi kostela, věž už byla opravená před několika lety,“ ukazuje Richard Kanta ze spolku Za záchranu kostela svatého Jiljí na hotovou část jižní strany kostela. Řemeslníci nyní pracují na zbývajících částech památky ze 14. století. Práce začaly na jaře a skončit mají v polovině července.
Finišuje tak dlouholetá oprava kostelíka. Cesta k nové fasádě ale nebyla snadná. Původně měl spolek našetřeno kolem 800 tisíc korun, což byla částka z předchozí cenové nabídky stavební firmy. Kvůli skokové inflaci se však cena vyšplhala na 1,1 milionu korun.
„Posledních několik měsíců bylo hektickým maratonem, abychom chybějící finance sehnali,“ zmiňuje Kantová.
Pomohli drobní dárci. Některým za to Kantovi poděkují originálně. „Vytváříme unikátní skleněný andělský betlém. Každý, kdo nám na opravu fasády přispěl šesti tisíci korunami a více, bude mít v betlémě svého vlastního anděla – ať už pod svým jménem, se svojí fotografií, nebo s logem své firmy,“ doplňuje Kantová.
Samotný betlém se pak stane zajímavým exponátem, který bude nastálo v kostele vystaven. I přes štědrost veřejnosti však část peněz stále chybí, další peníze budou shánět, zvažují úvěr.
Kromě peněz se ukázalo jako velký problém sehnat firmu, která ještě ovládá tradiční postupy. „Na památku tohoto typu totiž patří výhradně vápenné omítky a zedníci s nimi neradi dělají, a ti, co to umí, jsou zaneprázdnění. Firmu jsme sháněli přes půl roku,“ podotýká Richard Kanta.
Památka už měla demoliční výměr
Že kostel jednou dostane „nový kabát“, si v roce 2007, kdy se ho s dalšími nadšenci ujali, představovali jen stěží. Památka měla tehdy demoliční výměr – byla bez střechy, s narušenou statikou, v interiéru rostly náletové dřeviny.
Manželé společně s přáteli založili spolek a pustili se do práce. Jako první přišla na řadu střecha, aby do památky nezatékalo, následovalo statické zajištění a archeologické průzkumy. Práce šly pomalu, v závislosti na dostupných financích.
Během let přišlo několik velmi vyčerpávajících momentů, kdy zvažovali, jestli má cenu pokračovat. Náročné to bylo především v období, kdy regionem rezonovalo téma vybudování hlubinného úložiště vyhořelého jaderného odpadu. Manželé Kantovi, stejně jako řada dalších obyvatel, byli proti. „Bralo nám to spoustu energie a měli jsme pocit, že nás úřady vůbec neposlouchají,“ přiznává Kanta.
Náročné to bylo i v době covidu, kdy pandemie ochromila veškeré dění. „Když už jsme nemohli, pokaždé nás zachránili lidé, kteří sem přijeli a byli nadšení, co tu vidí, a třeba i přispěli drobnou částkou na pokračování oprav. V těch chvílích jsme si uvědomili, že to má smysl,“ popisuje Kanta. „Jsme strašně utahaní, ale šťastní,“ ohlížejí se za uplynulými dvěma dekádami manželé.
Byť se nabízí, že fasádou práce v Libyni končí, není tomu tak. „Začínají se nám sypat vnitřní omítky, které se dělaly před patnácti lety. Jak na jednom konci skončíte, na druhém musíte začít znova,“ uvádí smířeně Richard Kanta.
Chystá se také na modernizaci expozice, kterou vybudovali v podkroví kostela a která přibližuje historii místa. Jsou zde popsány také zajímavé archeologické nálezy. V plánu mají ještě dokončit opravu márnice.
V kostele vybudovali vitrážové muzeum
Stavba na první pohled vypadá jako obyčejný vesnický kostelík. Věřícím však už neslouží a k sakrálním účelům se ani nevrátí. Když se Kantovi s přáteli do jeho opravy pustili, věděli, že mu musí vymyslet i náplň, aby nezůstal bez využití. Cílem také bylo, aby si kostel postupně na svůj provoz vydělával cestovním ruchem sám.
Vybudovali tady vitrážové muzeum, které veřejnosti přibližuje vývoj uměleckého sklenářství od nejstarších dob až po současnost. K vidění je zde doba románská, gotika, historizující styly, renesance, ale i americká secese či klasicismus. Návštěvníci zde uvidí i staré nástroje či materiály nebo metody zušlechtění plochého skla. Jedná se o jedinečnou záležitost v Evropě.
Největším exponátem je monumentální prosvětlený strop, jehož velikost je téměř 4×8 metrů. Centrálním motivem je výjev Ukřižování Ježíše Krista – vitráž s motivem Kantovi získali z pozůstalosti po karlovarském vitrážníkovi. Manželům se podařilo velkou část původní vitráže zrestaurovat.
Skládání stropu trvalo roky. Poslední chybějící dílek manželé na strop doplnili nedávno. „Věděli jsme z fotografií, že ten kousek existuje a že ho máme někde uložený, ale nemohli jsme ho v té záplavě skla najít. Člověk musel hodně vážit každé další přebírání mezi křehkými zbytky ostatních vitráží. Každým přehazováním se totiž sklo ničí a hrozí poškození,“ přibližuje Kanta.
Křížová cesta a zloději
Nedaleko kostela na kopci Vochlice je rozhledna, již spolek také zachránil. Věž je asi dvanáct metrů vysoká. Rozhledna byla postavena v roce 1881 Klubem českých turistů, který se při její stavbě inspiroval červenými věžemi na erbu Lubence. Po druhé světové válce začala chátrat a upadla v zapomnění.
Rozhlednu a kostel spojuje geologicko-umělecko-duchovní naučná stezka. Jednotlivá zastavení jsou vytvořena z hornin, které se v regionu vyskytují – jde o pískovec, čedič, opuku či jaspis. Celkem je jich deset, stezka je dlouhá zhruba 350 metrů. Nápad vznikl díky nalezení polodrahokamu, který dostal jméno podle místa – Vochlický jaspis.
Místa lákají nejenom turisty, ale i nenechavce. „Museli jsme pořídit kamerový systém, protože nám tu někdo kradl artefakty,“ poznamenává Kanta.
Kostel je pro návštěvníky otevřen v turistické sezoně od 10 do 17 hodin. Pár kroků od něj funguje plnohodnotné zázemí – centrum, kde návštěvníci zaplatí vstup a mohou si koupit občerstvení. Konají se zde také workshopy, přednášky nebo koncerty. Na rozhlednu je možné vystoupat, klíče jsou k zapůjčení v turistickém centru.
Manželé Kantovi patří ke špičce ve svém oboru, jejich restaurátorská firma momentálně čistí vitráže v kostele v Klatovech, pracuje na zámku ve Stružné či na nádraží v Chebu a Jitka Kantová chystá autorské kousky pro výstavy v New Yorku. Na konci září se chystají na cestu do Vatikánu, kam je pozvalo plzeňské biskupství. „Je to poděkování za záchranu kostela v Libyni,“ smějí se Kantovi.
