Obraz jako slovo. Nechci se pohybovat tam, kde už v umění někdo byl, říká Velíšek

„Tvorba Martina Velíška je to hluboce obrazové dobrodružství. Velíšek nás totiž nutí zamyslet se nad tím, co je to skutečnost a co její obraz. Velíšek používá obraz jako slovo. Velíšek je totiž především vypravěč. Systematicky buduje příběhy. Často sofistikovaně, často s jistou dávkou humoru, úsměvně, jindy překvapivě vážně.“ Tohle a spoustu jiného dobrého o Martinu Velíškovi uvedla paní Yari Vaniscotte, ředitelka výstavních projektů, pařížského Centre Pompidou.

Popisovala sice jeho obrazy, ale úplně stejně by to sedělo ke grafikám, kresbám a k jeho konceptům. A za jednu část jeho tvorby se mu dostalo na konci dubna v pražském Karolinu výrazného ocenění, stal se 31. laureátem Ceny Vladimíra Boudníka, neboli na výstavě Grafika roku dostal cenu za celoživotní grafické dílo. Umělec je už pět let spjatý s univerzitou v Ústí nad Labem, na zdejší pedagogické fakultě vyučuje kresbu a grafiku. A tak logicky v rozhovoru vypráví nejen o své umělecké tvorbě, ale i o své pedagogické práci.

10 fotografií

Pane Velíšku, nemohu začít jinak, než se ptát, jaký význam pro vás má Cena Vladimíra Boudníka za celoživotní dílo, kterou jste obdržel na Grafice roku?
Předně vnímám tu řadu laureátů a laureátek přede mnou. A srovnání s nimi mě poněkud uvádí do rozpaků. Jsou to lidé, kterých si vážím, s některými z nich jsem se setkal jako student, řadu z nich vnímám jako svou inspiraci, tedy se přirozeně necítím být jim na roveň. Leč stalo se, a tím spíše si toho vážím. Naštěstí už ta cena není jen za celoživotní přínos, ale také za zásadní obohacení grafické tvorby v Česku, takže mohu v klidu dělat dál a myslet si, že celý umělecký život mám ještě před sebou.

Martin Velíšek (1968) Studoval na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a na Akademii výtvarných umění. Tam prošel několika ateliéry a v roce 1996 diplomoval v Ateliéru konceptuálních tendencí prof. Miloše Šejna. Na AVU absolvoval na přelomu milénia doktorská studia, později se zde habilitoval v oboru malířství a v roce 2019 byl jmenován profesorem. Svou tvorbu doposud představil na více než padesáti samostatných a více než sto dvaceti skupinových výstavách v České republice i v zahraničí. Naposledy se měli diváci možnost setkat s jeho tvorbou například v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou či v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem. Jeho práce jsou zastoupeny v řadě domácích i zahraničních státních galerií, mimo jiné v Severočeské galerii v Litoměřicích, v GHMP anebo v Centre Pompidou v Paříži. Je ženatý a má dvě děti.

Grafika roku chce být reprezentativní přehlídkou grafiky z Česka? Je to podle vás tak?
Zcela jistě ano. Už jen počet grafiků a jejich prací, kterých se letos, a to ne poprvé, sešlo přes pět set, je toho dokladem. Stoupající počet participujících vypovídá o zájmu grafiků o tuto platformu a současně více přihlášených znamená větší konkurenci. To je pro obor dobře. Udržet ten projekt funkční po tři desetiletí není samo sebou.

A co vám o stavu grafiky řekla aktuální přehlídka v Karolinu?
Vedle klasických grafických technik se stále více experimentuje a Grafika roku má pro tuto tendenci pochopení. Vznikla například nová Cena za experiment. Zapojují se výtvarníci, kteří grafiku běžně nedělají – letos třeba Kurt Gebauer. Je zajímavé vidět, jak na to jde každý jinak.

Jste malíř, grafik, děláte prostorové věci. Normálně natvrdo řeknu, že mě silně baví vaše malby s citací starých mistrů, vaše malířské až nostalgické postřehy s nábytkem a vaše precizně provedené tisky. Kdy se uchylujete k malbě a proč? A kdy naopak sběhnete ke grafice a vezmete destičku a „rýpete“ do matrice?
Když chci být „upovídaný“, tedy když chci vyprávět delší a širší příběh, volím malbu. A když chci „jen“ glosovat, říct vše jednou větou či slovem, volím grafiku. Grafika je pro mě komprimovanější výpověď. V ní musím mnohem více redukovat, destilovat. Často je to o rytmu, řádu. Tedy elementárnější pocit a elementárnější sdělení. U malby je to komplikovanější, vrstvenější. Obsahově i formálně.

Zastavím se u vašich starších maleb křesel a židlí. Pomůžete mi s interpretací? Je to židle nebo křeslo, na němž sedával někdo vám blízký a už nesedává? Je to naznačený směr do chybějícího klidu a zklidnění? Chcete, aby si vámi naznačený příběh dohrál sám divák a hledal své zklidnění?
Každý kus nábytku, který maluji, někomu patřil. Vztah k člověku je pro mě klíčový, ale nemusí být nutně pro diváka. Každopádně jsem rád, pokud tomu z vaší otázky dobře rozumím, že i divák toho člověka v pozadí cítí. Židle či křeslo bez člověka nedávají smysl. Jsou vyrobeny proto, aby na nich člověk seděl. A já maluji nábytek, který je zjevně opotřebený, tedy používaný. O to více je skrze něj člověk cítit. Vlastně jsou to portréty lidí bez nich samotných.

Vybírám si židle a křesla lidí, k nimž mám nějaký vztah a často úctu. Tak jsem namaloval židli svého dědečka a pradědečka, ale také židli Arnošta Lustiga, Zdeňka Sýkory – mimochodem i on se stal laureátem Ceny Vladimíra Boudníka – nebo třeba Zdeňka Svěráka. A pak je tu ještě jedna souvislost – můj pradědeček byl truhlář a vyráběl nábytek. Když mu jeho truhlářství komunisté sebrali, udělali z něj státní podnik Hikor Písek. Ti mladší už si to zcela jistě nepamatují, ale to byl jeden z předních výrobců nábytku v tehdejším Československu. A protože mám obecně k řemeslu vztah, vyučil jsem se kdysi soukromě truhlářem. Dovedu udělat v truhlárně ze dřeva židli i stůl.

Pracujete na hyperrealistických malbách, pak se u vás objeví bílý reliéf s tisíci čárkami tužtičkou, jindy zase liniové grafiky… Množství technik a stylů je dost zajímavé. Kde se to bere a proč?
Jsem z podstaty neklidný a rád „těkám“. A nerad nudím sám sebe. Vlastně si od sebe tím střídáním odpočívám. Každé přehození výhybky znamená jiný způsob myšlení a přirozeně jiný formální přístup. A to je to, co mě na tom přitahuje. Být chvilku zase někým jiným, a přitom zůstat tím samým. Chtěl jsem být kdysi architektem po vzoru svého staršího bratra, a tak jsem na gymnáziu studoval deskriptivní geometrii a s bratrem rýsoval. Pak jsem si řekl, že budu sochařem, a učil se v sochařském ateliéru. Jenže potom mě nadchla grafika, na kterou mě ale na VŠUP nevzali.

Po revoluci jsem studoval na AVU malbu, ale nakonec jsem diplomoval, a rád, v ateliéru konceptuálních tendencí. Po škole jsem se nějakou dobu živil restaurováním, ale záhy jsem přešel k obalovému designu. Když jsem v roce 2003 vyhrál světovou obalovou cenu, uvědomil jsem si, že chci dělat volné umění, jenže mě bavilo i psaní a začal jsem psát knížky pro děti, v roce 2017 byla jedna z mých knížek nominována na Zlatou stuhu za nejlepší dětskou knihu… a tak dále a tak dále. Každopádně malbu a grafiku dělám po celou tu dobu. I to je možná důvod, proč pracuji 12 i 15 hodin denně…

Obraz Martina Velíška z cyklu Kanape

Vaše tisky doplňujete různými segmenty do reliéfů. Beru prořezané detaily, ale vy z grafiky opravdu děláte hodně trojrozměrné věci. Jde o experiment? Nestačí vám otištěná deska a 2D rozměr?
Už jsem říkal, že jsem se deset let věnoval obalovému designu, tedy většinově papírovým obalům. Tam přirozeně do papíru řežete a ve výsledku ho skládáte do 3D podoby. No a tuhle zkušenost jsem vepsal do grafiky. Nejspíš mě k tomu vedl shodný pracovní materiál, tedy papír. Myslím si, že obsah pojmů jako třeba grafika nebo malba vytváříme znovu a znovu s každou vznikající věcí. Nebaví mě pohybovat se tam, kde to někdo v minulosti vymezil a je to neměnné, baví mě se účastnit redefinic. A při práci nemyslím na „škatulky“, ale na to, co chci říct.

Kam míříte ve své tvorbě teď?
Teď musím především uklidit v ateliéru. Věrný tomu, co jsem říkal o řemesle a truhlařině, jsem si až na dvě výjimky všechny rámy na vystavené grafiky vyráběl sám. Takže uklidím pokosovou pilu a zametu piliny. A pak se chystám zase malovat. Ale během instalace mě napadla počítačově generovaná kresba, takže vlastně kdo ví…

Učil jste na PF UK, učíte malbu a grafiku na pedagogické fakultě v Ústí. Co vám výuka mladých budoucích pedagogů dává?
Já především doufám, že to něco dává studentům. Učil jsem vedle pedagogických fakult třeba také na Art & Design Institutu budoucí umělce a vnímám zásadní rozdíl v učitelském přístupu k jedné a druhé platformě. Výuka budoucích pedagogů sice nejde a ani nemůže jít ve výtvarných disciplínách tak hluboko, zato je komplexnější a zahrnuje také širší kontext od oborové didaktiky, pedagogiky, psychologie až po galerijní edukaci, filozofické aspekty tvorby a tak podobně. Studenti nejsou tak úzce zaměřeni, a tak výuka i témata a debata nad nimi je o poznání bohatší.

A co chcete od žáků vy? Je pro vás důležité, aby byli „dobří lidé“? Dobří malíři a kreslíři? Dobří teoretici? Co?
Kdybychom uměli jednoduše vychovávat dobré lidi, bylo by to fajn. Jenže tenhle obor se nikde neučí. Osobně musím říct, že v absolutní většině jsou studenti, se kterými jsem kdy pracoval a pracuji, upřímní, zodpovědní a dobří lidé. Na stovky odučených studentů jsou to zanedbatelné jednotky „vyčůránků“. Často je k tomu dovedeme sami, tím, že o nich pochybujeme. Ale oni nemají tendenci podvádět a šidit. Na konto toho si říkám, při pohledu na starší generaci, kdy se to zlomí a kde to přijde, že se z lidí stanou vypočítaví podvodníci... Naštěstí ne ze všech!

Ale zpátky k vaší otázce. Učitel nemusí být geniální malíř ani teoretik, ale měl by mít schopnost, nadchnout, zaujmout a předat vědění. Často si opakuji jednu větu geniálního Jana Amose Komenského: nikdo se nic nenaučí, protože musí, ale vždycky jen a jen proto, že chce. Akorát, že to školství máme postavené více na tom, že „musíme“.

Strach neuvěřitelně rozvíjí imaginaci, říká expresivní malíř Martin Salajka

Mimochodem, proč vlastně učíte? Jste úspěšný umělec, máte za sebou řadu výstav v cizině i doma, mohl byste se zavřít v ateliéru a jen tvořit a tvořit… Nebo se pletu? Co vám dává pedagogická činnost?
Učení mě nutí přemýšlet, formulovat a každou větu být připraven obhájit, zdůvodnit. Na obraze je to monolog, ve škole dialog. V ateliéru jste sami, a to, alespoň mně, brzy leze na mozek. Baví mě být ve společnosti lidí, kteří míří stejným směrem. Navíc mám díky zahraničním studentům možnost používat cizí jazyky. Překvapivě dokonce v Ústí nad Labem i řečtinu. Takže učit bych asi nemusel, ale já chci.

Řekl bych, že každý umělec to má tak, že vzpomíná na jisté iniciační momenty, které ho nakoply, na pedagogy, které potkal třeba. Kdo nebo co pro vás bylo v životě takto důležité?
Paradoxně nejprve výtvarka na Pedagogické fakultě v Praze a můj tehdejší učitel a dneska kamarád Jan Svoboda. Poprvé se mnou někdo vedl dialog a dopřál mi pocit svobody a současně zodpovědnosti za názor, a to nejen výtvarný. A pak naprosto zásadní období sametové revoluce a čas po ní na AVU. Nastoupil jsem tam v září 1989 a tedy záhy zažil tu změnu. Atmosféra na škole byla tehdy výjimečná. Objevila se tam zčista jasna řada vynikajících umělců. Moc rád vzpomínám na Jitku Svobodovou, ale zejména na své učitele Bedřicha Dlouhého a Miloše Šejna… U obou si cením toho, že mě nevedli „k obrazu svému“, ale k tomu mému, a to doslova i v přeneseném slova smyslu. A z vlastní učitelské praxe vím, že tohle vůbec není snadné a samozřejmé.

Vím, že jste se k tomu už vyjadřoval, ale nedá mi to. Jsou dva Martinové Velíškové. Jeden je sklářský výtvarník, malíř a skvělý ilustrátor pocházející z Duchcova spojený s kapelou Už jsme doma a pak vy. Pořád si vás lidé pletou a pořád vám chodí maily určené pro druhého umělce?
Ano, dostávám například pozvánky na sklářská sympozia… Velíšků je v České republice necelých čtyři sta. Není to úplně frekventované příjmení, a tak navíc shoda i v křestním jméně generuje řadu nedorozumění a absurdních situací. S Martinem jsme se seznámili ještě v devadesátých letech. Před devíti lety jsme měli společnou výstavu ještě se sochařem Adamem Velíškem a trochu to připomínalo rodinný sraz – spousta Velíšků na jednom místě. Navíc Adamův tatínek se také jmenuje Martin, takže, pokud vím, jsme minimálně tři Martinové Velíškové. Ten třetí je ale naštěstí dramaturg, a ne malíř. Nicméně poslední dobou je to výrazně lepší a lidé už si nás tolik nepletou. Ostatně vy jste toho příkladem.