Založil jste Prague Cello Quartet, tedy kvarteto, kde hrají čtyři violoncella. To však není úplně běžné seskupení – obvykle kvartet tvoří dvoje housle, viola a violoncello. Proč jste se rozhodl pro tento formát? A co vás vůbec přivedlo k tomu, že ve svém repertoáru máte klasiku i populární hudbu?
Violoncello je sice klasický nástroj, já jsem však vyrůstal v multižánrovém prostředí – všichni z naší rodiny na něco hráli. Proto mě lákalo spojit klasickou hudbu, kterou jsem studoval, s hudbou, která by lidi bavila. Violoncello navíc tenkrát nebyl moc známý hudební nástroj, tak jsem ho chtěl více dostat do povědomí. Počet čtyř nástrojů zaručuje jakousi plnost zvuku, kde je možné zastoupit všechny hlasové linky od basových, melodických až po harmonické. A protože violoncello má ze všech orchestrálních nástrojů největší rozsah, dá se s ním obsáhnout velice široká škála tónů.
Jan ZvěřinaČeský violoncellista a hudební aranžér, na violoncello hraje už od šesti let. Studoval na konzervatoři v Brně a v Praze, absolvoval pražskou HAMU. V roce 2006 spoluzaložil uskupení Prague Cello Quartet, které se stalo úspěšným multižánrovým tělesem a natočilo pět hudebních alb. Kvartet hraje v originálních úpravách nejen klasické skladby, ale také filmovou, rockovou nebo popovou hudbu. |
Sestavu jste však nedávno obměnili, že?
Začínali jsme jako čtyři violoncella, ale nyní jsme jedno violoncello vyměnili za kontrabas, čímž jsme docílili ještě mohutnějšího zvuku odspodu. A posluchačům se to líbí ještě víc než dříve. Náš formát je opravdu ojedinělý a neznám ve světě žádné jiné profesionální těleso, které by fungovalo v takovémto obsazení.
Hrajete hudbu klasických mistrů, ale i písně rockových kapel a filmovou hudbu. Jaký je rozdíl mezi klasickou hudbou a moderní, „populární“?
Mám zkušenost, že jakýkoli žánr může být skvělý i špatný. Velice totiž záleží na tom, jak se hudba provádí a jak dobře je propracovaná. Záměrem našich aranží je, aby byly tak precizně propracované, aby se rovnaly vrcholným klasickým koncertním dílům. Klasická hudba, jak ji dnes známe, přežila mnoho staletí a myslím si, že přežije i dále. U té současné to ukáže čas.
Jakou popovou a rockovou hudbu rád posloucháte vy?
Odmalička jsem rád poslouchal kapelu Queen, ale třeba také jazzového houslistu Stéphana Grappelliho. Moc rád mám i muzikál Jesus Christ Superstar. Vedle toho jsem však vždy poslouchal i klasickou hudbu, zejména jeden z Dvořákových koncertů v podání Saši Večtomova. On totiž hrál na violoncello, na které nyní hraji i já. (úsměv)
Hodně se věnujete tvorbě klipů. Jak podle vás vnímání hudby pomáhá vizuální vjem?
To je věc, nad kterou často přemýšlím. Jsem v kontaktu s různými schopnými filmovými režiséry a jeden z nich, moudrý Jaroslav Rásocha, říká, že obraz jsou informace a zvuk jsou emoce. Já si však myslím, že i v rámci obrázku lze pracovat s emocí. Barvy jsou přece psychologické vjemy a hudbě mohou hodně pomoci. Obrazová informace tak divákům dodá vzpomínky, které je emočně naladí a vzbudí v nich jiné vnímání hudby.
Je budoucnost poslouchání hudby v koncertech, audionahrávkách, nebo v hudebních klipech?
Myslím si, že ve všem dohromady, proto to všechno také děláme. Vnímám však, že lidé si velice váží toho, že mohou jít na živý koncert. Právě tam, v jedinečném a krásném prostředí, si naplno užijí chvíli pohody, kdy na všechno mohou zapomenout. Jedinečnou akustiku a přímé vibrace hudebních nástrojů totiž nic nahradit nemůže. A mám také za to, že s rozvíjející se umělou inteligencí budou živé koncerty ještě vyhledávanější.
Se smyčcem trhá rekordy na YouTube. Lidi testujeme na Šostakovičovi, říká cellista![]() |
Hráli jste už v řadě zemí světa. Je české publikum něčím jiné než třeba posluchači v Asii?
Nejenže české publikum je jiné než jinde ve světě, ale liší se i v různých regionech. Odehrál jsem už více než tisíc koncertů a pozoruji velké rozdíly. Například na jižní Moravě, kde mají rádi folklor, se velmi rychle a bouřlivě rozezpívají. Ale třeba pouze v Děčíně na open air (pod širým nebem, pozn. red.) koncertu jsme zažili publikum, které neodradil ani déšť a lidé nebyli rozmazlení. S takovým publikem jsme se jinde nesetkali.
Naproti tomu například v Číně, zejména ve městech, třeba několikamilionových, kde lidé ještě nejsou moc seznámeni s evropskou kulturou, se koncerty ještě poslouchat učí. Mnohdy nevědí, jak mají reagovat. Jsme ale rádi, že můžeme evropskou hudbu šířit i tam, protože to, co nám naši klasičtí skladatelé zanechali, je úžasné.