Vedení firmy, v té době těsně provázané s vedením města, zadalo vytvoření plánu nového moderního dopravního terminálu, který by byl skutečně reprezentativní branou do dynamicky rostoucího baťovského města.
Šedesátimetrovou dvoupodlažní budovu navrhl Josef Gočár v roce 1942. Nádraží mělo tři 250 metrů dlouhá nástupiště. Měl vzniknout velký společný terminál pro vlaky i autobusy.
Svým vzhledem by připomínalo později postavené nádraží v Pardubicích. Jeho architekt Karel Řepa se zlínským Gočárovým návrhem hodně inspiroval.
„Dodneška ale máme to nádraží, za které se ve Zlíně styděli už ve třicátých letech,“ podotkla expertka na zlínskou architekturu Ladislava Horňáková.
Podobných nerealizovaných vizí bylo mnohem víc. Mohou si je prohlédnout návštěvníci zajímavé výstavy v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně. Připravila ji právě Horňáková.
Modernizace trati za 12 miliard míří k roku 2027. Chystá se demolice nádraží |
Velkolepá výstavba na náměstí Práce, rozsáhlý sportovní areál na Vršavě s několika stadiony, monumentální kostely, modernizovaná nemocnice nebo parkovací dům pro 500 aut.
To vše měli baťovští architekti připraveno. Pak však přišla válka a po ní komunisté, kteří ovládli Zlín i firmu Baťa. Plány zůstaly jen na papíře. Nic z toho nebylo postaveno v původně zvažovaném rozsahu.
Vystavený plán nádraží patří k největším raritám. „Podařilo se jej získat z Národního technického muzea,“ upozornila kurátorka. „Běžně tyto dokumenty nepůjčují, protože byly v roce 2002 zasaženy povodní, pak zmraženy a teď se opět rozmrazují. Je to velmi choulostivý materiál.“
Různé podoby náměstí Práce
Mnoho studií bylo věnováno náměstí Práce. I to zůstalo do současnosti nedokončené. V představách architektů a šéfa Jana Antonína Bati mělo vypadat o dost jinak než nyní.
„Nejradikálnější podoba pochází od Bohuslava Fuchse, který chtěl spojit náměstí Práce a náměstí Míru velkou lávkou, kterou by podjížděla auta,“ překvapila Horňáková.
Stejně tak projekt městského architekta Františka Lydie Gahury počítal s tím, že přes náměstí Práce pojedou auta pod zemí. Otevřela by se tak volná rovná plocha mezi tovární branou a náměstím, která by sloužila jako shromaždiště například při oslavách 1. máje.
Velkolepé budovy plánované na náměstí Práce architektem F. L. Gahurou v roce 1942 připomínaly evropské metropole. Plán pochází z archivu Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně.
Už tehdy se tedy počítalo v centru města s tunelem, který zvažují i současní urbanisté a dopravní experti. Současné budovy na náměstí měly doplnit další objekty.
„Gahura počítal s tím, že Velké kino se rozmontuje a znovu postaví o něco výše až na úrovni hotelu. Z bočních stran se pak mělo náměstí uzavřít,“ popsala Horňáková.
„Obchodní dům měl být výrazně rozšířen a na protější straně by náměstí uzavřel dům služeb s prodejnou obuvi, vzdělávací zařízení a v horní části pak velký zdravotní ústav, jakási centrální poliklinika pro Zlín a okolí.“
Tomáš a Jan Baťové viděli město jinak
Jiné vize počítaly se vznikem velkého kulturního centra s propojenými budovami kina i divadla. Zajímavé je, jak se proměnil přístup, když vliv nad městem přešel po smrti Tomáše Bati v roce 1932 na jeho bratra Jana.
Pod vedením Tomáše byla nejdůležitější účelnost a nízké náklady a hlavní slovo měl především městský architekt Gahura. Jeho nástupce Jan naproti tomu požadoval od architektů větší reprezentativnost a světovost staveb a obracel více pozornost k renomovaným osobnostem české i světové architektury.
Byl mezi nimi například proslulý francouzský architekt Le Corbusier. I když se nakonec ukázalo, že jeho představy se s těmi Baťovými hodně rozcházely.
Zlín podle Le Corbusiera: ve městě by vyrostly obří kolektivní domy |
„Jan Baťa řekl Gahurovi, že chce mít náměstí jako v Berlíně nebo Římě. Byl to trošku velikášský přístup. Proto Gahura uvažoval o výzdobě sochami a oslavným památníkem práce,“ vysvětlila Horňáková. „Nakonec se ale projekt zcivilnil.“
O pár let později se postavil zlínský „mrakodrap“, nová centrála firmy Baťa. Tím pádem se i nové centrum mělo přesunout před ni a celá dispozice náměstí se měla změnit. Tento překotný vývoj byl pro baťovskou éru typický.
„Některé plány zůstaly nerealizované prostě proto, že vývoj Zlína byl daleko rychlejší než představy Bati a jeho architektů, jak by to mělo vypadat,“ upozornila Horňáková. „Něco naplánovali, ale za rok bylo všechno jinak a museli to posunout dál.“
Plány byly málem zničeny
Vystavené kresby plánovaných velkorysých veřejných i dopravních staveb, sportovišť, zdravotnických zařízení a kostelů jsou fascinující. Přitom mohly být dávno zničeny. Zachráněny byly jen šťastnou náhodou a díky aktivním lidem, jako je zlínský architekt Ivan Bergmann.
„Díky němu se podařil zachránit archiv podniku Stavoprojekt, který chtěli zničit, protože tyto nerealizované vize se jim nehodily k dalšímu zpracování,“ uvedla Horňáková. „Přivezla jsem odtamtud hromadu zajímavých věcí.“
Tato výstava je poslední, kterou připravila jako kurátorka sbírky architektury před odchodem do důchodu. Během jejího působení v galerii se podařilo získat do sbírek galerie velké množství dokumentů, archiválií, ale také originálních plánů. Jen malá část z toho je k vidění na výstavě. Některé z plánů se ani vystavit nedají, protože měří skoro čtyři metry.
Návrh Kamila Roškota na monumentální římskokatolický kostel v Prštném pochází z roku 1942. Plán pochází z archivu Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně.
„Exponáty ze zlínské sbírky jsou doplněné o materiály z Gahurovy pozůstalosti, která je uložena v Muzeu města Brna na Špilberku,“ podotkla kurátorka.
I ty se podařilo zachránit před vyhozením, když je nový majitel Gahurova brněnského domku chtěl v 60. letech zlikvidovat.
Řada zajímavých dokumentů a fotografií zůstala také po bývalém zlínském městském architektovi Pavlu Novákovi, s nímž v roce 2000 Horňáková připravovala výstavu Zlín nepostavený, která se ovšem nevěnovala jen baťovským projektům, ale celému 20. století.
Netřeba silnic, všichni budou létat
Kuriozitou, která je na výstavě také k vidění, je anketa z novin z roku 1934, kdy firma Baťa slavila 40 let. Vedoucí pracovníci měli popsat, jak bude Zlín vypadat za dalších 40 let.
„Architekti Karfík a Gahura měli dost zajímavé vize. Už v té době předpovídali mobilní telefony a představovali si, že namísto aut se budeme pohybovat pomocí vírníků vzduchem a přistávat na střechách domů,“ usmála se kurátorka.
„Silnice by nebyly potřeba. Rychlost vývoje v meziválečné éře byla tak obrovská, že se takovým optimistickým vizím nemůžeme divit.“
Výstava Neuskutečněné vize firmy Baťa potrvá do 19. dubna. Připravené jsou i komentované prohlídky výstavy s kurátorkou, uskuteční se 24. března a 14. dubna.
