Slavnostní shromáždění se konalo u příležitosti 1100. výročí úmrtí svatého Metoděje. Účastnil se ho i tehdejší ministr kultury České socialistické republiky Milan Klusák. Svůj zahajovací projev ale nedokončil, věřící ho vypískali.
Kardinál František Tomášek tehdy pozval na velehradskou pouť papeže Jana Pavla II. Právě Klusák jeho návštěvu jménem vlády zakázal jako nežádoucí. Papeže proto zastupoval jeho velvyslanec kardinál Agostino Casaroli.
Velehrad byl významným centrem odporu proti režimu, lidem dodal odvahu |
Přestože na místě byla velká koncentrace lidí od bezpečnostních složek, nikdo si proti obrovskému davu nedovolil zasáhnout. Šlo o moment, který později spousta lidí označila za první záblesk naděje a náznak, že by režim mohl padnout.
Leoš Duda o sobě říká, že sice je křesťan, ale bez vyznání. Do Velehradu ho tehdy vedly jiné důvody. „Upřímně řečeno, když se někde dělo něco proti režimu, tak jsem tam nemohl chybět,“ vysvětlil.
S partou kamarádů přijeli už den předtím odpoledne. „Spali jsme ve spacácích u hřbitova. Stany a spacáky byly všude kolem. Tehdy bylo moc hezky, svítilo sluníčko, v noci bylo teplo. Všude hrály cimbálovky nebo lidi s kytarami. Krásná lidová slavnost. Bylo to úžasné,“ podotkl Duda.
Když další den ráno přišli před baziliku, nestačili se divit. Náměstí bylo plné, ani se nemohli dostat dopředu. Desítky tisíc lidí z Moravy, Slovenska, Čech i Polska. A stále přijížděly další a další autobusy. Všichni cítili atmosféru sounáležitosti.
„Měli jsme pocit, že lidi převrátí pódium“
V úvodu slavnosti si vzali slovo straničtí představitelé, předseda jihomoravského krajského národního výboru a další. Lidé začali pískat. „No a pak přišel na pódium ministr kultury Milan Klusák a vykládal něco o úspěších budování socialismu. Lidi strašně řvali, byla to hrůza. Strhl se obrovský křik a pískot. Člověku připadalo, že převrátí to pódium. Celé to ohromné prostranství před bazilikou vyjadřovalo společně jasný hlasitý nesouhlas,“ popsal událost Leoš Duda.
Až když se před lidmi objevil kardinál František Tomášek, dokázal svou autoritou dav umlčet. Ministr ustoupil a odešel. Když potom přednesl vatikánský velvyslanec nuncius Agostino Casaroli zdravici od papeže Jana Pavla II., dav začal opět křičet. Tentokrát ovšem nadšením.
Zlatá růže či vzácná bible. Muzea a zámky ukrývají nejcennější poklady |
Pak začala slavnostní liturgie. Všechno zmlklo. Lidi klekli na zem. „Ježíši, to bylo úžasné! To byl tak silný okamžik. Ještě teď, když si na to vzpomenu, tak se úplně rozklepu dojetím.“
Podle Dudy v ten okamžik odstartoval pád komunistického režimu. Byl to velký impulz, první otevřené masové vystoupení proti režimu. „To je konec bolševika, říkali jsme si, když jsme odjížděli. Paradoxně kdyby tam nevystupovali komunistické, určitě by to tak nedopadlo,“ dodal Duda.
Na odchod komunistů od moci si ale ještě musel počkat. Sám k tomu ovšem vydatně přispíval. A pomohl tomu i emotivní zážitek z Velehradu. S dalšími členy zlínské disidentské komunity, jako byli Petr Holubář či Miroslav Odložil, později tajně rozváželi samizdatové nelegální tiskoviny.
Připojil svůj podpis pod Chartu 77
V roce 1987 podepsal Leoš Duda u Stanislava Devátého prohlášení Charta 77. Státní bezpečnost si jej začala pravidelně zvát na výslechy. „Měl jsem dokonce přiděleného vlastního estébáka, jmenoval se Martinec,“ podotkl Duda.
Spolu se skupinkou zlínských chartistů v čele se Stanislavem Devátým, Petrem Bartošem a Pavlem Jungmannem pak ve Zlíně založil Společnost přátel USA, zkráceně SPUSA. Scházeli se v restauraci Myslivna nebo v bytech. Na jednom ze setkání se poznal i s Václavem Havlem, který jezdil do Zlína navštěvovat Miroslava Zikmunda.
Charta 77 slaví 45 let. Začala honičkou s StB, byla inspirací pro Česko i svět |
Své si užil při demonstracích v Praze v letech 1988 a 1989. Nejhorší podle něj byl takzvaný Palachův týden v lednu 1989. „Během pár minut na nás vyběhli policajti, mlátili hlava nehlava, dokonce turisty na chodníku podél Václaváku. Byli jak smyslů zbavení. Připadalo mi, že už neví, co mají dělat, takže si takto vybíjeli svou frustraci.“
Před sametovou revolucí se živil jako automechanik a řidič. Po roce 1990 začal pracovat v první české soukromé obuvnické firmě, která sídlila ve Slušovicích. Později jezdil po celé Evropě jako servisní technik obuvnických strojů pro firmu Internationale Schuhmaschinen.
Navázal na zlínskou obuvnickou tradici
„Nakonec se mi to obuvnické řemeslo tak zalíbilo, že jsem se rozhodl, že ho budu dělat sám,“ řekl Duda. Rozjel úspěšný podnik Leon Orthoshoes a ve Fryštáku vyráběl ortopedickou obuv. Nakonec v roce 2018 doplatil na obchody v Rusku, kde skončil s pohledávkou za zboží za devět milionů.
Nyní spolupracuje na nových modelech bot pro firmu Baťa v Dolním Němčí a plánuje nový rozjezd vlastní firmy, tentokrát pod značkou Messor. Už na podzim chce začít vyrábět.
5. července 2024 |
