Největší hrozbou pro Zlínsko není málo talentů, ale jejich odchod

Vedl jste univerzitu, která hospodaří s veřejnými prostředky a zaměstnává mnoho lidí. Jaké nejtěžší rozhodnutí jste musel jako rektor udělat?

Nejtěžší nebyla rozhodnutí, u kterých bylo na první pohled jasné, co je správně. Složitá byla ta, kdy každá možnost měla své výhody i rizika, a přesto nebylo možné rozhodnutí donekonečna odkládat. Univerzitu jsem vedl v období covidové pandemie. Právě tehdy bylo třeba jednat rychle a efektivně.

Jako rektor jsem se naučil, že člověk musí vyslechnout různé názory, pracovat s fakty a nakonec převzít osobní odpovědnost. Nemůže se schovávat za komise, poradce nebo obecné fráze. Takový přístup mi dnes ve veřejném životě často chybí.

Nerozhodnost totiž není neutrální. I odkládání rozhodnutí má následky a obvykle je nakonec zaplatí občané.

Právě to je jeden z důvodů, proč kandiduji do Senátu. Za roky na univerzitě jsem viděl řadu schopných mladých lidí, kteří ze Zlínského kraje odcházeli za příležitostmi jinam. Nemyslím si, že problémem je nedostatek talentů. Problémem je, že jim někdy nedokážeme nabídnout dost důvodů, aby zde zůstali.

Kde konkrétně podle vás stát nebo region rozhoduje příliš pomalu?

Nejviditelnější je to u dopravních staveb, dostupného bydlení a některých investičních projektů. Nejde ale jen o jednu dálnici nebo jeden obchvat. Problémem je celý proces, kdy se odpovědnost přesouvá mezi institucemi a nikdo nedokáže občanům srozumitelně říct, co se právě děje, kdo má rozhodnout a kdy bude další krok.

Podobné je to u bydlení. Všichni se shodnou, že by se mělo více stavět, ale příprava území, povolování a koordinace veřejných institucí jsou příliš složité. Senátor bytové domy stavět nebude, může však důsledně upozorňovat na zákony a předpisy, které výstavbu zbytečně komplikují. Může také naplno využít své zákonodárné i vyjednávací možnosti, nesmířit se se současným stavem a usilovat o nápravu.

Nestačí říkat, že jde o složitý problém. Úkolem politiky je složité problémy rozplétat, ne se za jejich složitost schovávat.

Tvrdíte, že Zlínský kraj má na víc. Není to zároveň kritika lidí, kteří jej dosud vedli?

Není to kritika konkrétního člověka ani jedné politické reprezentace.

Slogan „Máme na víc“ pro mě neznamená, že se zde dosud nic nepodařilo. Znamená to, že nemáme důvod spokojit se s rolí regionu, který jen dohání ostatní.

Ve Zlínském kraji je mnoho úspěšných starostů, firem, škol, zdravotníků, pracovníků sociálních služeb i lidí aktivních ve spolcích.

Otázkou je, zda jejich energii dokážeme spojit a využít. Někdy jsme až příliš skromní, spokojíme se s dílčími výsledky a čekáme, jak rozhodne Praha. Přitom region s průmyslovou tradicí, univerzitou, technologickými firmami a podnikavými lidmi může své zájmy prosazovat sebevědoměji.

Máme velké množství schopných lidí. Největší hrozbou pro náš region dnes není nedostatek talentů. Je to jejich odchod. Pokud mladá rodina snáze najde bydlení, práci nebo perspektivu jinde než doma, je to problém, který bychom neměli přehlížet.

Zlínský kraj stojí na průmyslu. Neohrozí digitalizace a umělá inteligence pracovní místa?

Některá pracovní místa se nepochybně promění a část tradičních činností bude nahrazena technologiemi. Nemá smysl lidem tvrdit, že žádná změna nepřijde. Současně ale není důvod vytvářet strach.

Pro průmyslový region je největším rizikem, pokud změny podcení a začne reagovat až ve chvíli, kdy se výroba nebo pracovní místa přesunou jinam. Potřebujeme včas připravovat vzdělávání, podporovat spolupráci škol s firmami a pomáhat zaměstnancům získávat nové znalosti.

Technologie nemají lidi z regionu vytlačovat. Mají jim pomoci dělat kvalifikovanější, bezpečnější a lépe placenou práci. To se ale nestane automaticky. Musíme se na to připravit. A těší mě, že jsem se mohl během své dosavadní kariéry na mnoha krocích v tomto směru aktivně podílet.

Právě proto bych tyto zkušenosti rád zúročil a umocnil také z pozice senátora, který nejde do Prahy jen komentovat či rozehrávat politické souboje, ale tvrdě pracovat na tématech, která jsou pro budoucnost našeho regionu klíčová.

Není spojování škol s firmami nebezpečné? Neměly by školy především vzdělávat, nikoli připravovat pracovníky pro konkrétní podniky?

Škola nemá být servisním oddělením jedné firmy a vzdělávání nesmí být omezeno jen na momentální požadavky trhu práce. Musí rozvíjet samostatné myšlení, schopnost učit se a porozumět širším souvislostem.

Současně ale není správné, když škola neví, co se děje za jejími zdmi. Studenti by měli získat kontakt s reálnou praxí, novými technologiemi a problémy, které společnost a firmy skutečně řeší.

Dnešní děti budou pracovat v profesích, které dnes často ani neexistují. Úkolem školy proto není naučit je jeden konkrétní postup. Musí je naučit přemýšlet, učit se novým věcem a zvládat změny. Tyto principy musí podle mě napevno zakotvit v českém vzdělávání, čemuž chci i z pozice senátora napomoci.

Jen o tom mluvit totiž nestačí. Musí dojít k legislativním změnám, které tyto myšlenky naplní a dají školám i firmám nové a jasné mantinely pro takovou spolupráci.

Zabýváte se cirkulární ekonomikou a udržitelností. Není dnes ekologická politika pro firmy spíše další byrokratickou zátěží?

Někdy ano. Pokud stát nebo Evropská unie stanoví povinnosti, které nemají jasný přínos, jsou administrativně složité nebo neberou v úvahu reálné možnosti firem, je namístě je kritizovat.

To ale neznamená, že máme rezignovat na ochranu vody, půdy, krajiny nebo odpovědné nakládání se surovinami. Rozumné hospodaření se zdroji není ideologie. Pro průmyslové firmy může znamenat také nižší spotřebu materiálů, menší energetickou závislost a nové obchodní příležitosti.

Potřebujeme méně ekologických hesel a více řešení, která budou měřitelná, technologicky proveditelná a ekonomicky smysluplná. Možná se tento přístup teď zrovna příliš nenosí, ale nebojím se v tomto ohledu jít klidně i hlavou proti zdi, protože se mohu opřít o svou celoživotní odbornou praxi a zkušenosti takřka z celého světa.

Kde je podle vás hranice mezi podporou inovací a rozdáváním veřejných peněz?

Veřejná podpora má smysl tam, kde pomůže nastartovat výzkum, infrastrukturu nebo spolupráci, kterou trh sám nedokáže v potřebném čase vytvořit. Neměla by se ale stát trvalou náhradou za vlastní odpovědnost firmy nebo instituce.

Každý veřejně podpořený projekt by měl mít srozumitelný cíl a jeho výsledky by měly být ověřitelné. Nestačí vykázat, že byly peníze utraceny podle pravidel. Důležité je, zda projekt přinesl skutečnou změnu. Úspěchem by tedy nemělo být vyčerpání dotace, ale výsledek, který funguje i poté, co financování skončí.

A asi nejsem sám, kdo si uvědomuje, že v tomto ohledu máme co dohánět. Podle všeho nás čeká složitá doba se spoustou ekonomických i demografických výzev. O to víc bude nutné, abychom veřejné prostředky vynakládali co nejefektivněji, přestali plýtvat a soustředili se na investice s vysokou přidanou hodnotou a perspektivou pro budoucnost.

Kandidujete s podporou hnutí ANO. Znamená to, že budete v Senátu automaticky hlasovat pro všechny vládní zákony?

Pokud bych byl přesvědčen, že návrh poškozuje region, není odborně podložený nebo přináší více problémů než užitku, ruku bych pro něj nezvedl. Podpory hnutí ANO si vážím, v našem regionu táhneme za jeden provaz a v řadě priorit se shodujeme. Nicméně kandiduji jako nestraník, což pro mě není jen označení na plakátu.

Senátor má rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Před každým hlasováním bych chtěl znát obsah návrhu, jeho dopady a názory lidí, kterých se týká. Stranická podpora je důležitá, ale nemůže nahradit osobní odpovědnost.

Senát bývá označován za zbytečnou instituci. Co byste řekl lidem, kteří jej chtějí zrušit?

Myslím, že chápu, proč si někteří lidé tuto otázku kladou. Pokud Senát vnímají jen jako další politickou instituci, která je vzdálená jejich každodenním starostem, je jejich skepse pochopitelná.

Smyslem Senátu je být pojistkou kvality při přijímání zákonů, přinášet do legislativy větší rozvahu a upozorňovat na důsledky rozhodnutí, která mohou vzniknout pod časovým nebo politickým tlakem. A v neposlední řadě také být silným hlasem regionů se schopností přenášet do Prahy pohled lidí žijících třeba u nás na Zlínsku a Valašsku.

Důvěryhodnost Senátu ale nezajistí samotná existence instituce. Musí ji vytvářet konkrétní senátoři svou prací.

Nejlepší obranou Senátu nejsou projevy o jeho významu. Je jí užitečná a viditelná práce jeho členů.

Co byste chtěl během prvního roku v Senátu konkrétně udělat?

Nechci předstírat, že jeden senátor během roku vyřeší všechny dlouhodobé problémy kraje. Mohu ale nastavit způsob práce, podle kterého mě budou lidé hodnotit.

Jedním z hlavních cílů bude, aby Zlínský kraj nebyl regionem, který vychovává talentované lidi pro ostatní. Chci, aby byl regionem, který je dokáže udržet a přitáhnout zpět. To nepřinesou hesla ani dotace samy o sobě. Potřebujeme více příležitostí, moderních pracovních míst, inovací a lepší propojení vzdělávání s praxí. Právě zde mohu díky své profesní zkušenosti nabídnout nejvíce.

Chci proto podporovat lepší propojení škol, firem, výzkumných organizací a veřejné správy. Zajímá mě, jak vytvářet podmínky pro vznik kvalifikovaných pracovních míst, moderních technologií a projektů s vyšší přidanou hodnotou. Právě to podle mě rozhodne o tom, zda budou mladí lidé spojovat svoji budoucnost se Zlínskem.

Současně chci vytvořit pravidelný systém komunikace se starosty, podnikateli, vzdělávacími institucemi i dalšími představiteli regionu, vybrat několik konkrétních priorit a pomáhat odstraňovat překážky, které jejich rozvoj brzdí. Nechci měřit práci senátora počtem schůzek nebo fotografií. Podstatné bude, zda se podařilo posunout konkrétní projekty, přivést nové příležitosti do regionu a vytvořit lepší podmínky pro lidi, kteří zde chtějí žít, pracovat a podnikat.

Pokud byste byl zvolen, podle čeho by mohli voliči po šesti letech poznat, že jste byl dobrým senátorem?

Ne podle toho, kolikrát mě viděli v televizi ani kolik jsem vydal tiskových zpráv. Měli by se podívat, zda jsem byl dostupný, zda jsem obhajoval zájmy regionu a zda jsem dokázal otevřeně vysvětlit svá rozhodnutí.

Důležitá bude také otázka, zda po mně zůstalo něco funkčního. Lepší spolupráce institucí, posunuté projekty, kvalitnější zákony nebo odstraněné překážky, na které obce a občané dlouhodobě upozorňovali.

Politik nemá být hodnocen podle síly svých slibů, ale podle rozdílu mezi stavem, který převzal, a stavem, který po sobě zanechal. Senátor nemá být jen hlasem v Praze. Má být hlasem regionu v Praze.