Janíkov dvor, nejjižnější část bratislavského sídliště Petržalka, dříve ostrov ve vodách nenasytného Dunaje. Dnes se tady – už s pevnou půdou pod nohama – rádi scházejí graffiťáci a technaři. Nejen nás totiž zaujala masa betonu, která si přímo říká o pomalování, a taky ta geniální ozvěna. Do krajiny tu před devětadvaceti lety dělníci zavrtali dva zlověstně vypadající tunely. Za nimi se mělo nacházet obrovské depo metra. Ano, čtete dobře. Metra. V Bratislavě...
Moskva: na metro jste malí
Petržalka. Vyslovte tohle jméno před dnešními třicátníky, čtyřicátníky a naskočí jim hip hop. Hudební scéna bratislavského sídliště byla ještě za komunismu Mekkou československého rapu. Mezi paneláky se tady s patřičnými beaty nadávalo na rudé zrůdy, po revoluci na mafii a vůbec na všechno. A to byl v Praze hip hop ještě v plenkách. Vyslovte název sídliště před starší generací, která zažila hektické budování socialistického Československa. V sedmdesátých letech to bylo vůbec největší sídliště v zemi. Možná vám budou líčit obrázky, kterými režim krmil čtenáře novin – desítky jeřábů skládají panely jako stavebnici, nové město pro sto tisíc lidí, symbol pokroku.
Jaké vozy měly jezdit pod BratislavouMěnily se nejen projekty, ale i názor na to, jaké vozy by ve městě měly přepravovat cestující. Postupně se uvažovalo o šesti typech.
|
A teď se podívejte na Petržalku, kde dnes žije přes sto tisíc lidí, na letecké mapě. Leží na samé hranici s Rakouskem, jako srdce, co omylem vyhřezlo z Bratislavy. A dokonce s aortou, která sídliště rozřízla na dvě půlky. Jen v ní neproudí žádná krev. Řeč je o pět kilometrů dlouhém nezastavěném koridodru, který si urbanisté uprostřed paneláků zarezervovali pro stavbu metra. Tedy pardon, to se mohlo stavět jenom ve skutečných metropolích.
Plán se ukrýval pod názvem „rychlodráha“, protože Sověti chtěli, aby jméno metro používala jenom města nad milion obyvatel. V roce 1988 se v Bratislavě skutečně začalo stavět, revoluce a nedostatek financí ale nakonec slovenský sen o vlastní podzemní dráze smetly ze stolu. A tak Petržalka dodnes zůstala rozestavěná. Byla projektována tak, že ji jednou bude obsluhovat podzemka. Veřejnou dopravu ale do této čtvrti dlouho zajišťovaly pouze autobusy a trolejbusy. Tramvajová trať do centra města se otevřela teprve v roce 2016 a zatím vede jen do poloviny petržalského sídliště. Po jejím dobudování až na Janíkov dvor bohužel zmizí i poslední stopy po bratislavském metru. Čas prozkoumat opuštěné tunely nebo stavební jámy v místě plánovaných stanic máte už jen do roku 2020. My jsme na nic nečekali.
Pátrání po kameni pokračuje
Výpravu můžete stejně jako my začít na druhém břehu Dunaje, před obchodním centrem Eurovea. „Právě tady byl v říjnu roku 1988 položen základní kámen metra. Měla tu stát stanice Dunaj,“ vypráví náš průvodce Peter Martinko a zapaluje si cigaretu. Tohle bude nadlouho... Fanda městské hromadné dopravy své vášni propadl už jako teenager, v osmaosmdesátém mu bylo šestnáct. Aby získal podrobné plány metra, vypravil se dokonce do projekční kanceláře v Praze. „Bez problémů mi je nakopírovali, i když jsem musel působit hodně podezřele,“ zubí se Martinko a ukazuje místo, kde před třemi desetiletími tehdejší papaláši klepali kladívkem na základní kámen. „Kde je dneska? To bych taky rád věděl. Kámen se ztratil, předpokládáme, že byl převezen při stavbě obchodního centra. Jediné, co se zachovalo, jsou jeho zmenšené makety, které projektanti používali jako těžítka.“ Pátrání sice Martinko nevzdává, ale stopy nemá žádné. Kámen se někomu mohl hodit na zahradu nebo skončil mezi sutí.
Příští stanice: Petržalka
Je čas se z centra města přesunout na Petržalku, kvůli jejímž obyvatelům se vlastně metro začalo budovat. Začátkem 70. let ústřední vládní orgány ČSSR rozhodly, že se z města na Dunaji v dlouhodobém horizontu stane milionová aglomerace. Magického čísla měla Bratislava dosáhnout výstavbou čtyř velkých sídlišť, přičemž každé mělo mít 200 tisíc obyvatel. Jako první se začala stavět právě Petržalka. Takovou masu lidí mohlo zvládnout jedině metro. Projekt tedy nebyl jen krátkou epizodou kolem roku 1989, jeho historie sahá od roku 1972 až do roku 2003, kdy město s podzemkou definitivně přestalo počítat. „Bylo zpracováno velmi mnoho projektů, které zkoumaly nejvhodnější výškové a směrové vedení tras. Maximální počet tras, se kterými se modelovala budoucí možná síť metra v Bratislavě, byl tři, největší délka navrhované sítě byla 103 kilometrů s počtem 83 stanic,“ vysvětluje Martinko. To byl maximalistický návrh z roku 1983, který reflektoval výstavbu všech čtyř dvousettisícových sídelních útvarů, které sahaly daleko za katastrální hranice Bratislavy. Názor projektanta se v roce 1988 ustálil na dvoutrasovém systému o délce 42 kilometrů s počtem 45 stanic. Dvě z nich měly být přestupní.
Až opadá listí z dubů...
Na Petržalce na rozdíl od centra o stavební pomníčky z 80. let zakopáváme na každém kroku. „Proč je tady tahle šílená serpentýna?“ sondujeme u Martinky v místech, kde jedna z hlavních petržalských ulic křižuje slepé rameno Dunaje. Odpověď – ani nás to nepřekvapuje – souvisí s nikdy nedostavěným metrem: Je to provizorium, ulice měla být narovnána, až... Ano, až se dokončí tubusy metra. Až opadá listí z dubů, chtělo by se dodat. Tohle je ale jen detail, který se dá lehce přehlédnout, co ale minout nemůžete, je samotný pětikilometrový koridor, který sídliště brutálně rozřezává na dvě půlky.
Z výstavby, která začala v roce 1988, se tu v zemi zachovaly zabodané obří patrony slepých nábojů. Jsou to tubusy z vrtů geologů na průzkum podloží, vedle nich potkáváme i vytyčovací body, monumentální základovou jámu stanice Lúky Sever a nakonec i „náš“ 300 metrů dlouhý tunel v Janíkovom dvore.
Sovětské metro nechceme
O pozastavení rozběhnuté stavby se rozhodlo v roce 1990. „Roli hrály dva faktory. Prvním byla tehdejší euforie ze změny režimu a nenávist ke všemu sovětskému. Bratislava přece budovala sovětské metro. Tím druhým byl fakt, že se otevřely zahraniční trhy, což umožňovalo použít nové, do té doby nedostupné technologie a stavební postupy ze Západu, které by umožnily rychlejší postup stavebních prací,“ vzpomíná Martinko.
Po revoluci bylo jasné, že Bratislava nikdy nenabobtná do milionové velikosti. Proto se zdálo, že se do ní bude lépe hodit metro lehkého typu bez řidiče než sovětské s koncepčně zastaralými soupravami. „Bratislava se tedy rozhodla pro lehké metro a finančně zabezpečenou stavbu ruského typu smetla ze stolu. To se retrospektivně ukázalo jako fatální omyl. Pokud by Bratislava ve výstavbě sovětského metra pokračovala, dnes by bylo realitou. Byl by dán základ systému podzemní dráhy a vůbec nemusely být použity soupravy sovětské,“ mrzí Martinka.
Dočká se jednou Bratislava svého vysněného metra? Pokud ano, nebude tomu pražskému moc podobné. „Monumentální design stanic v Praze je nádherný, o tom si tu můžeme jen nechat zdát,“ říká Martinko. Chvíli se zdá opravdu zasněný, ale pak prohodí: „A tu vlakotramvaj, která dřív jezdila z Petržalky do Vídně, vidět chcete?“ Vlakotramvaj? V Bratislavě nejsme naposledy.
