Leteckým technikem se může stát i ten, kdo si dál rád hraje. Ženy tady voní benzinem

„Úkoly naší základny jsou pestré. Od přepravy vojáků, ústavních a vládních činitelů až po podporu pozemního vojska. Pro potřeby zdravotnické služby pak zajišťujeme transporty orgánů pro transplantační centra a mimo jiné zabezpečujeme také stanoviště Letecké záchranné služby v Plzni-Líních,“ zmiňuje velitel základny plukovník Martin Nezbeda. 

Aby byla letadla kdykoliv připravena vzlétnout, pečují o ně více než dvě stovky techniků. „Na naší základně máme v rámci armády zcela výjimečně pospolu vrtulníky i letadla, musíme tu tedy mít techniky pro oba druhy strojů,“ vysvětluje Nezbeda. 

Tito odborníci jsou rozděleni do celkem tří letek podle typů letounů. Každá technická letka má své odborníky na drak-motor, elektrické a speciální vybavení a rádiové a radiotechnické vybavení letadla. „Specialisté se dál člení do rojů – na drakaře, motoráře, elektrikáře, vybavení letadla, rádia apod. Další experti se starají o pasivní ochranu. Je toho opravdu hodně, a to mluvíme jen o jedné letce,“ říká s úsměvem major Rudolf Jurošek, zástupce velitele transportní a speciální letky. 

Netřeba zdůrazňovat, že každý technik musí znát perfektně nejen to své, ale musí mít povědomí i o ostatních systémech v letounu. Ve Kbelích nabírají nové techniky víceméně neustále, „nedostatkovým zbožím“ je nyní letecký elektrikář či avionik. Lidé odcházejí přirozeně s věkem, překážkou může být i zhoršení zdravotního stavu. „Někteří sami neprodlouží závazek, protože zatouží po klidnějším pracovním režimu,“ dodává major Martin Moldřík, zástupce velitele vrtulníkové letky. 

Kdo by se chtěl přidat do týmu kbelských leteckých techniků, nemusí mít nutně vojenské školy, i když jsou výhodou. Na některé obory stačí středoškolské odborné vzdělání, u těch ostatních vysoká škola technického směru. Všechny pozice jsou ve Kbelích nicméně vojenské, takže zájemce se musí stát vojákem z povolání. 

„Na každého nováčka po absolvování základního výcviku ve Vyškově čeká osmiměsíční odborný kurz inženýrsko-letecké služby, kde se naučí základy. Poté ho čeká řada výcviků na jednotlivé typy letecké techniky. Ve chvíli, kdy naučenou teorii začne spojovat s praxí, je přidělen jako technik k těm starším a zkušenějším. Než se však voják, budoucí technik, dostane k vrtulníku, trvá to víc než rok, mnohdy i dva,“ upozorňuje major Moldřík. Přestože je profese leteckého technika ryze mužskou záležitostí, najdeme ve Kbelích i dvanáct žen techniček. Že by jim mnohé povinnosti mužští kolegové odpustili, je nesmysl. 

„Neunesu sama stopadesátikilový list vrtule a s hodně utaženými šrouby mi džentlmensky pomáhají kolegové. Já ale zase vsunu hubenou ruku do míst v motoru, kam se oni se svými ‚lopatami‘ nevejdou. Navzájem se doplňujeme,“ prozrazuje nadporučice Zuzana Lamačová. Pravdou je, že občas voní víc olejem a leteckým benzinem než parfémem značky Dior. „Po každé opravě se samozřejmě umyji, ale člověk občas zapomene, že si při práci mimoděk sáhl do vlasů. Pak kolem sebe nevědomky rozptyluji techničtější vůni,“ směje se letecká technička.

Článek pro deník Metro přichystala Zuzana Špačková z webu army.cz.