Jak akutní byla otázka české nezávislosti začátkem 20. století? Jaké modely soužití s Vídní byly na stole?
Před válkou byla naprostá většina českých politiků pro zachování habsburské monarchie. Promýšleny byly pouze formy, v jaké bude tento vztah fungovat, tedy zdali by byla lepší federalizace, nebo autonomie. Jen zanedbatelná, poměrně podružná skupinka byla pro státní samostatnost.
Jaké postoje před válkou zastávali Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš, Milan Rastislav Štefánik?
TGM byl určitě z této trojice „otců zakladatelů“ před rokem 1914 nejznámější osobností. Do veřejného povědomí vešel již v době hilsneriády či zpochybněním pravosti Rukopisů, kdy šel proti dobovému národnímu mainstreamu. Byl sice zastáncem monarchie, ale ještě před válkou se vůči ní radikalizoval. Edvard Beneš byl celkem neznámá osobnost, která vyučovala na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Milan Rastislav Štefánik zase působil ve Francii, kde se rovněž věnoval hlavně vědecké činnosti. Své kontakty využil především během první světové války, kdy Masarykovi otevíral dveře do šlechtických salonů a vládních kabinetů.
Československé legie se zasloužily o republiku
|
Masaryk měl tedy pomyslný klíč ke vzniku samostatné země.
Ano, a zcela rozhodující se ukázal odchod Tomáše G. Masaryka do emigrace před koncem roku 1914, po němž úspěšně navázal vztahy s novináři a politiky. To mu postupně umožnilo rozvinout velkou zahraniční akci za potvrzení české, potažmo československé národní samostatnosti.
A co Češi, kteří zůstali v domovině? Jak se vyvíjely nálady českého lidu během války, jak se proměňovala jeho loajalita k monarchii?
Lze říci, že velká část obyvatelstva českých zemí byla během války loajální k monarchii, ale je mýtem tvrdit, že to bylo dobrovolné. Loajalita byla vynucována. Svědčí o tom třeba fakt, že v Čechách bylo v letech 1914–1916 vyšetřováno z politických přečinů 4598 lidí, z toho odsouzeno 979. Většinu tvořili Češi. Někteří byli odsouzeni i k trestu smrti, včetně Aloise Rašína. Nejvíce frustrující byla především bída a hlad, jenž dopadal zejména na městské obyvatelstvo. Zásobování kolabovalo, navíc se šířila epidemie chřipky, ta si vybrala tisíce mrtvých; je zajímavé, že to byli většinou mladí lidé. Nejtragičtější byly zásahy policie a armády proti sociálním nepokojům, zvláště střelba v Koterovské ulici v Plzni v červnu 1918, po níž zemřelo šest dětí. Proto se 28. října euforicky slavil nejen vznik nového státu, ale i konec válečného běsnění.
Válečná fronta byla až do poslední zimy 1917–1918 víceméně zamrzlá, nehybná. Co rozhýbalo postup dohodových mocností v čele s Velkou Británií a Francií v posledním válečném roce?
Tehdy, na přelomu let 1917 a 1918, nebylo ještě nic rozhodnuto, německá armáda si po uzavření brestlitevského míru v březnu 1918 s bolševickým Ruskem uvolnila ruce k mohutné ofenzivě na západní frontě. Nakonec se však německý útok vyčerpal a váhy úspěchu se přiklonily na stranu Dohody. Zásadní byl vstup USA do války v dubnu 1917, přičemž příliv amerických jak lidských, tak materiálních kapacit se s koncem války navyšoval.
Co přinesl poslední válečný rok do českých zemí?
Hned zkraje, v neděli 6. ledna, se v Grégrově sále v pražském Obecním domě sešli čeští poslanci s mandátem v říšské radě a zemských sněmů, aby přijali Tříkrálovou deklaraci. Ta vyjadřovala vůli po zásadní změně vnitropolitických poměrů a ústavního a právního řádu v celé rakouské říši, což bychom mohli označit jako jeden z významných mezikroků k samostatnému státu. Autorem deklarace byl národní demokrat Alois Rašín, který se pak stane klíčovou figurou i dalších událostí. Jaro 1918 posléze bylo dobou velkých národních manifestací, jednou z nich byla i slavná národní přísaha, opět uskutečněná 13. dubna v prostorách Obecního domu. Čeští politici si začali od léta uvědomovat, že se začíná monarchie hroutit a nestačí dělat slavnostní akce, ale začít podnikat i konkrétní politické kroky. Mezi ně patřilo ustavení Národního výboru jako reprezentativního orgánu české politiky.
Jaroslav Šebek z Historického ústavu AV ČR Praha.
Jak události eskalovaly během října?
Poté co došlo k pokusu o vyhlášení státu již 14. října, dostaly dopoledne 28. října pražské redakce informace o nótě rakouskouherského ministra zahraničí Gyuly Andrássyho, v níž deklaroval souhlas s body amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, které stanovil jako podmínku pro zahájení mírových jednání. Ty mimo jiné předpokládaly i sebeurčení států bývalé monarchie. Kolem novinových vývěsek listu Národní politika začal houstnout dav lidí, jenž pochopil nótu jako obnovení české samostatnosti. Na Václavském náměstí se objevily první červenobílé vlajky, začaly padat úřední odznaky s velkým dvouhlavým orlem. Češti vojáci strhávali z uniforem symboly habsburské monarchie.
Které domácí osobnosti se ve dnech, kdy vznikala republika, vyznamenaly? Zmíníte některé opomíjené zajímavosti?
Klíčovou roli hráli především Antonín Švehla a Alois Rašín, což byl muž skutečně strategického uvažování, který dokázal bravurně zvládat vypjaté momenty. Skoro celou noc na 28. října probděl a promýšlel alternativy, jak nejlépe situaci očekávaného rychlého zhroucení monarchie zvládnout. Agrární předák Antonín Švehla byl zase pro všechny přirozenou politickou autoritou. Jednou ze zajímavostí byl fakt, že první spontánní vyhlášení státu provedl kněz Isidor Zahradník v 11 hodin dopoledne 28. října. Později se podílel na vzniku církve československé. Pozoruhodné také je, že Rašín se obával násilností, proto navrhoval, aby lidé zpívali vlastenecké písně a tím „vybili“ nahromaděnou energii. Svérázným „happeningem“, který přišel až později, 3. listopadu, bylo stržení mariánského sloupu, na němž se podíleli pražští hasiči a anarchista Franta Sauer.
Na území novorozeného Československa žily přibližně tři miliony Němců a necelý milion Maďarů. Jaké byly jejich reakce?
Němci se prakticky ze dne na den ocitli z pozice dominantního národa v postavení menšiny. Ještě před vyhlášením státu začali němečtí politici pracovat na separatismu, který vygradoval do vzniku čtyř provincií v pohraničí, které pak zanikly po vojenském zásahu československého státu do prosince 1918. K žádným větším krveprolitím však tehdy nedošlo, to se odehrálo až 4. března 1919, kdy při demonstracích zahynulo kolem padesáti německých civilistů.
