Řeknete nám více o expedicích v Izraeli.
Expedice, kterých se účastníme, mají různé cíle a věnují se různým časovým obdobím. Například na lokalitě Chribet Qeiyafa jsme se věnovali 10. století před Kristem, což je podle tradičního datování doba, kdy měl vládnout král David a vznikal Judský stát. Nebo jsme ve Městě Davidově v Jeruzalémě hledali drobný materiál pro laboratoře, pomocí něhož bylo možné poprvé přesně datovat jednotlivé sídelní vrstvy, a v případě Tel Azeky je jedním z cílů zjistit, jak významná byla tato pevnost v době bronzové a železné. V loňském roce jsme se s izraelskými archeology vrátili na Tel Mocu, což je západní předměstí dnešního Jeruzaléma, abychom pokračovali na výzkumu judského chrámu z 10. století před Kristem. Ten objevili naši kolegové už v roce 2012 při výstavbě mostu, ale místo museli opustit a vše zahrnuli pískem, aby pro pozdější výzkum, který přišel až v roce 2019, rozlišili, co ještě nebylo vykopáno.
Čím byl výjimečný váš pobyt v Jeruzalémě?
Kromě toho, že jsem měl možnost poznat celou řadu archeologů nejen v terénu, ale i na přednáškách, tak jsem snad zlepšil i svoji hebrejštinu. Hodně jsem také cestoval po všech možných koutech Izraele a ve volných chvílích jsem se toulal s fotoaparátem ulicemi Jeruzaléma, kde se neustále děje něco, co stojí za zvěčnění. Ať už jsou to náboženské oslavy, poutníci z celého světa, pravidelné protesty, či nejrůznější kulturní akce. Během této doby jsem si i díky raketovým útokům z Gazy uvědomil, že to, co často řešíme za problémy v naší společnosti, jsou jen povrchní věci a že máme potřebu neustále na něco nadávat, i když se máme poměrně dobře. Zkuste pozorovat, kolik lidí vám při otázce, jak se jim daří, odpoví jen trochu pozitivně.
David R. Moulis
Jak vnímají archeologické vykopávky Izraelci? Zajímají se o svoji historii?
Vlastní historie je pro Izraelce důležitá. Obecně lidé na Blízkém východě znají svoje rodokmeny i několik staletí dozadu. U moderního státu, který své nároky na tuto zemi zakládá na posvátném textu a dávné historii, je otázka porozumění vlastním dějinám dost klíčová. Na vykopávkách pak můžete potkávat zvídavé skupiny malých dětí, ortodoxních studentů, vojáků a dalších turistů, kteří se někdy povinně skrze průvodce dozvídají o jednotlivých místech své historie. Jednou nám dokonce izraelští vojáci, se kterými jsme měli společné ubytování, pomáhali smytím keramiky a detailně se zajímali o námi zkoumanou lokalitu. Archeologické výzkumy mohou být na druhé straně i problémem pro celou řadu lidí, protože reálně hrozí nález hrobu, či starověkých lidských ostatků zavalených po zemětřesení či dávném boji, se kterými je potřeba manipulovat a zkoumat je. A místo posledního odpočinku by správně mělo být nedotknutelné.
Jak jste se k archeologii dostal?
Byl to delší a neplánovaný proces. Nějak se to všechno postupně seběhlo. Během cest po Blízkém východě mě fascinovala starověká místa, která jsem znal jen z knih a přednášek, ale najednou jsem tam stál a chtěl jsem vědět více. Návštěva Kumránu a Tel Aradu mě přivedla na téma závěrečných prací, kdy jsem se poprvé setkal s archeologií, ale pouze v teoretické rovině. Až studium na Evangelické teologické fakultě UK mě zavedlo na první výzkum v Izraeli a v dalším roce už jsem při studiích na Hebrejské univerzitě kopal v Jeruzalémě ve Městě Davidově, Ein el-Jarbě v Galileji, nebo Fasa´elu v Judské poušti.
Jak se žije archeologům?
Vzhledem k tomu, že se expedice většinou konají jen pár týdnů v roce, člověk v mezičase zapomene na ten všudypřítomný prach, horko s vlhkem dohromady a minimum spánku, a opět se začne těšit na nová dobrodružství, na přátele, které zase uvidí a na často dokonalou souhru celého týmu, který tvoří lidé z různých koutů světa. Moje další práce s archeologií během roku je pak spíše v teoretické rovině. Je to práce na odborných článcích, výuka studentů nebo organizace přednášek kolegů z izraelských institucí. Kdybych trvale působil v Izraeli, s terénními výzkumy bych byl skoro v každodenním kontaktu. A vlastně je to i dobrá cesta k odreagování a odpočinku, protože jste skoro celý den na čerstvém vzduchu, ideálně mimo město a snad i na chvíli zapomenete na všechny emaily, tabulky, sociální sítě a neustálou online dostupnost.
.
Rozeberete vaši disertační práci „Svatyně v Tel Aradu ve světle nejnovějších kultických nálezů v oblasti Judského království“...
Nejprve jsem měl v úmyslu vypíchnout jedinečnost svatyně v Aradu z území někdejšího Judského království, ale než jsem práci dokončil, došlo k objevu druhého chrámu v Tel Moce a malé svatyně u brány ve městě Lakíš. Proto jsem musel cíle práce přehodnotit a snažil jsem se zrekonstruovat podobu judského kultu z pohledu archeologie s přihlédnutím na novinky. Po porovnání nálezů je zřejmé, že neexistovala jednotná pravidla pro architekturu svatyní, podobu obětních oltářů, ani pro formu, jakou měly být svatyně vyřazeny z provozu, nejčastěji koncem 8. století před Kristem. Navíc, na některých lokalitách byly objeveny jen nepřímé důkazy k existenci svatyně v podobě oltáře a kultických předmětů. To vše jsou jen malé střípky z velké mozaiky, kterou postupně skládáme a s každým dalším objevem se může náš pohled na celou věc pozměnit.
Také vaše diplomová práce je zajímavá. „Lidé ze svitků od Mrtvého moře“. Řeknete nám k ní více?
Už tehdy jsem se zajímal o život ve starověku a po zmíněné návštěvě Kumránu jsem chtěl porozumět životu zajímavé židovské komunity z 2. století před Kristem, která měla žít v Jeruzalémě, Damašku, ale hlavně zde v Kumránu v nehostinném prostředí nad Mrtvým mořem. O této skupině máme omezené informace přímo ze svitků jako je Řád Jednoty a z pera historika Josefa Flavia. O vztahu mezi svitky a Kumránci panují různé teorie a zároveň je doposud zahalena tajemstvím osoba známá coby Učitel spravedlnosti.
Kdo jsou to Židé? Národ? Příslušníci náboženství? Kde se vzali?
Náboženství i národ, ale nemusí být vždy příslušníky obojího zároveň. Na otázku, kdo byli první Izraelité, existuje více pohledů. Tradiční přístup založený na biblickém vyprávění uvádí, že byli tvořeni dvanácti kmeny jako potomci patriarchů. Archeologie tuto možnost nepotvrzuje, ale přináší varianty jako infiltrace Semitů, ať už pokojná nebo násilná. Původ Izraelitů může být spatřen v lokálních Kanaáncích, jejichž část se z nějakého důvodu vzbouřila. Toto je aktuální a významná otázka a také je to příklad toho, proč je zkoumání židovské historie důležité.
Jak si vysvětlujete nepřetržitou nenávist k Židům trvající od dávnověku?
Sám na tohle neumím jednoduše odpovědět. To by vydalo na několik knih. Ale stručně tedy. Antijudaismus a později antisemitismus je zde skutečně od starých časů. Židé byli už ve starověku věrni svému náboženství a odmítali toto měnit, i když na ně byl nejednou vyvíjen nátlak nejrůznějšími národy. Ve středověku se přidaly nesmyslné pomluvy například o vrazích Krista, o používání krve křesťanů do nekvašených chlebů o svátku Pesach nebo o trávení studní. Židé byli konkurencí obchodníků, často nesměli provozovat celou řadu řemesel, ale bylo jim povoleno půjčovat na úrok, což jiní nesměli, a to se pochopitelně okolí nelíbilo. V novověku byly tyto a mnohé další stereotypy zase zneužity a dále doplněny o nové vykonstruované katastrofy či kriminální činy, za kterými měli Židé stát.
Oslava svátku Sukot v Jeruzalémě
Jak vy sám vnímáte židovskou kulturu?
Pro mě je židovská kultura něčím, co zde po staletí existovalo vedle jiných kultur a dokázalo přežít navzdory všemožným snahám o opak. Některé prvky se dodnes dochovaly v tisíce let staré podobě a jiné musely reagovat na vývoj. Ostatně se tomu tak stalo už ve starověku, kdy se Židé museli dvakrát vypořádat se ztrátou jeruzalémského Chrámu, v němž se prováděly zápalné a smírčí oběti. V roce 70 našeho letopočtu ho definitivně zničila římská vojska. Nicméně Boha nešlo zničit ani ukrást v podobě sochy či jiného vyobrazení jako v Mezopotámii a okolních kulturách, a tak judaismus přežil dodnes. Oběť byla nahrazena modlitbou a oltář stolem v domácnosti, na němž je to nejlepší. Na židovskou kulturu se snažím dívat jako na něco, co je současné, i když si uvědomuji její hluboké kořeny. Mám pocit, že židovská kultura je v Evropě vnímána, zejména díky událostem z 2. světové války, jako pozůstatek kultury, o které vlastně už moc nevíme a vybavíme si převážně památníky, muzea, polorozpadlé hřbitovy a synagogy, které se naštěstí daří postupně renovovat a dávat jim znovu život. Někdy jako galeriím, koncertním sálům a v lepším případě se v prostorách obnovily bohoslužby. Jenže v moderním Státě Izrael je to zcela naopak. Je to živá, Orientem, Evropou, severní Afrikou, Balkánem a kdo ví čím vším ovlivněná kultura, která má úplně jiný náboj. Je současná, je živá a energická, navzdory tomu, že někdy přirozeně čerpá ze smutnějších částí historie.
Jakým způsobem pomáhá Židovské muzeum v Praze šířit povědomí o tradicích a památkách židovství? Restaurátorská dílna zde například dává nový život především starým svitkům.
Za sebe vnímám tuto instituci jako společensky přínosnou. Fandím vzdělávacím programům pro školy a pedagogy, protože už v raném dětství bychom měli získat základní informace o židovské kultuře a judaismu, stejně jako o jiných kulturách. V neposlední řadě obdivuji tematické výstavy Židovského muzea, které mají vysokou vzdělávací i vizuální úroveň.
Je pro cizince Praha především židovské město?
To se ze svého pohledu můžu jen domnívat. Myslím si, že z velké části ano, ale tento pocit může být zkreslený mým zájmem.
Jaký význam mělo podle vás náboženství v minulosti? A jaký má dnes?
Už ve starověku stálo náboženství po boku státu. Král byl mnohdy pozemským zástupcem božstva a byl prostředníkem a garantem řádu na zemi. Lidé mohli skrze náboženství porozumět neuchopitelným věcem, což pro ně bylo i střídání ročních období. Koloběh probouzení přírody na jaře a její usychání, dozrávání plodin, na konci léta bylo způsobeno střídáním dvou vegetačních božstev na zemi. Ale vraťme se k náboženství. Společně s vírou je to za mě jedna z cest, jak člověk může získat respekt, vztah k hodnotám a může hledat odpověď na řadu věcí, které jsou pro něho nevysvětlitelné. Jsou to otázky týkající se třeba života, nemocí, smrti, nespravedlnosti, lidského údělu nebo tragédií. Je to pochopitelně i touha poznat Boha a v neposlední řadě náboženství nabízí určitý řád.
Vy sám pravidelně publikujete. Vyzdvihl byste některé téma?
Točím se hodně kolem judských svatyní, ale občas se zaměřím i na nějaký symbol spojený s blahobytem a prosperitou, který měl svoji roli napříč starověkými kulturami Předního východu. Podobně tomu bylo u motivu granátového jablka, které mě doprovází na cestách po Orientu. Barva šťávy připomínající krev, nekonečný počet semínek skrývající nové stromy jako nesmrtelnost a věčnost a jeho léčivé schopnosti z něj udělaly důležitou komoditu již ve starověku. Granátové jablko se objevovalo na žezlech, sušené v hrobech, v podobě keramických nádob a dekorací v chrámech a i dnes se promítá do moderního umění, léčitelství i gastronomie – nejen napodobením jeho specifického tvaru zakončeného skutečnou korunou.
Strážce streamu
