Svou Dalimilu jsem si opravdu ulovil, mým velkým koníčkem mimo jiné je rybaření. Ale od začátku. Po 27 letech manželství, v 55 letech jsem se rozvedl, spálil za sebou všechny mosty a vrátil se domů do Brna. Začal jsem úplně od začátku, počínaje bydlením,

Svou Dalimilu jsem si opravdu ulovil, mým velkým koníčkem mimo jiné je rybaření. Ale od začátku. Po 27 letech manželství, v 55 letech jsem se rozvedl, spálil za sebou všechny mosty a vrátil se domů do Brna. Začal jsem úplně od začátku, počínaje bydlením, novou prací, ve městě, kde jsem skoro 30 let nebyl. Bez přátel, sám voják v poli. Naproti mého bytu bydlela čerstvá vdova po jednom brňenském herci, opravdová dáma, se vším všudy. Nějak se dala řeč, začalo to společným venčením jejího jezevčíka, a skončilo to samozřejmě u ryb. A šlo to až tak daleko, že se jednou vydala až za mnou k vodě, kde jsem rybařil. Já v maskáčích a holinkách, ona přišla v červených lodičkách, bílých vypasovaných kraťasech, bílé halence. Jak se snažila dostat za mnou až k vodě, samozřejmě že ji ujely nohy... a bylo vymalováno. Zablácená skončila v mém náručí, kde je do dnes. Stále rybaříme, máme radost z každého úlovku. Dalimila ač sama nechytá, je skvělá kuchařka a na ryby vyráží stále se mnou jako dáma. Skládací křeslo, nezbytná vychlazená láhev vína s broušenou sklenicí, svačinka, něco na čtení, místo pláštěnky deštníček, to je její rybářská výbava. Tak tolik je můj příběh, že i na sklonku života jde nalézt smysl života, lásku, domov, novou rodinu. Přikládám pár našich rybářských fotografií a selfíček.