Mnoho let stál hrdě vzpřímený před rodinnými domky v letňanské uličce zvané Místecká. Každé jaro, sice později, jak to u ořešáků bývá, vyrašil s listy a posléze i s květy. A na podzim nejdříve odevzdal kolemjdoucím své bohaté plody, někdy i nad normu,

Mnoho let stál hrdě vzpřímený před rodinnými domky v letňanské uličce zvané Místecká. Každé jaro, sice později, jak to u ořešáků bývá, vyrašil s listy a posléze i s květy. A na podzim nejdříve odevzdal kolemjdoucím své bohaté plody, někdy i nad normu, a teprve poté shodil listí a zazimoval. Bohužel, letos po jaru už nevyrašil a smutně zatím kouká na své kolem rostoucí druhy. Holt, škoda pražského ořešáku. Na jakou zcela přesnou diagnózu sešel, žel nevím. Zkrátka i stromy, stejně jako lidé, odcházejí navždy. Na rozdíl od nich ale umírají vestoje.