metro.cz

Počasí v Praze

-1 °C / 12 °C

Pondělí, 18. února 2019. Svátek má Gizela.
Herec Lukáš Adam
Další 2 fotografie v galerii
Herec Lukáš Adam | foto: Markéta ŠediváMetro.cz

Milimetr za hranicí možností

31. prosince 2018  5:55 Jaroslav Panenka
Až budete bezradně okusovat tužku nad seznamem novoročních předsevzetí, možná si vzpomenete na toto povídání s hercem Lukášem Adamem. „Dát si cíl a splnit ho,“ vysvětluje pohnutky, pro něž se už dvakrát vydal na svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostela. Poprvé ji šel devět dní, podruhé delší trasu šestnáct dní. Lukáš je na cestě pořád. Nejčastěji mezi Prahou a Ostravou, neboť v obou městech žije a hraje divadlo. Profesně má za sebou už taky slušnou štreku. Dle mínění mnohých to díky svému talentu vezme na herecké výsluní zkratkou.

Co vám bylo impulzem k tomu, vydat se na svatojakubskou pouť?
K první cestě jím byl rozchod. Respektive myšlenky na ni jsem nosil v hlavě už poměrně dlouho a ve chvíli, kdy jsem ukončil šestiletý vztah, jsem si řekl, že je ten pravý čas vyrazit. Potřeboval jsem se znovu nastartovat, vyčistit si mozek, zkrátka udělat v životě něco jiného, než jsem do té doby dělal. Takže jsem se dohodl s kamarádem z ostravského divadla a do dvou týdnů jsme jeli. No a letos jsme si chtěli loňský zážitek zopakovat.

Hrála při vašem rozhodování roli také víra?
Možná vás to překvapí, ale tam velmi rychle zjistíte, že lidí, kteří podnikají tuhle cestu kvůli víře, je menšina. Téměř všichni ji jdou ze světského přesvědčení si ten výlet užít, být v přírodě, poznat nové lidi z různých koutů světa a taky pro sebe něco udělat. Ani pro mě nebylo tolik důležité dojít do Santiaga de Compostela jako takového, ale dojít „do cíle“. To byla moje motivace. Nicméně křesťanství samozřejmě je na trase všudypřítomné. Procházíte řadou kostelů, navíc samotná cílová katedrála v Santiagu je skutečně nádherná, má až mystickou atmosféru. To ve vás logicky zanechává stopy. Já jsem ještě k tomu rok před první cestou nazkoušel v Ostravě Jidáše v Jesus Christ Superstar, takže jsem všechno vnímal možná o něco citlivěji. Ovšem čistě pasivně, ne jako aktivní věřící. Nemám rád institucionalizovanou víru. Raději věřím v něco, co nemusím druhým vysvětlovat ani pojmenovávat. Nepotřebuju na to mít razítko.

Fotogalerie

Znásobila druhá zkušenost vaši euforii v cíli?
Řekl bych, že ano, ovšem ani v tom víra roli nehrála. Letos jsem do Santiaga de Compostela totiž dorazil slušně zdrogovaný brufenem. Tři dny před koncem mě chytla holeň, prakticky jsem nemohl chodit, a španělský brufen je velmi silný, takže jsem se v cíli ocital ve stavu trochu jiného vědomí. Nebylo to tedy náboženským raušem, ale medikamenty. A samozřejmě jsem cítil velké zadostiučinění, že jsme zvládli i delší variantu trasy oproti loňsku.

Lukáš Adam

Herec, 26 let

  • Pochází z Rýmařova. Studium herectví začal v Ostravě a dokončil v Praze, kde byl za absolventskou roli oceněn Cenou Zuzany Navarové nadace Život umělce.
  • Nastudoval více než 30 rolí v Ostravě, Praze či Hradci Králové.
  • Prosadil se nejdříve v činohře, záhy zazářil i ve velkých muzikálových úlohách. Za hlavní roli v původním českém muzikálu Fantom Londýna získal DIMF Award 2015 za nejlepší mužský herecký výkon na festivalu v Jižní Koreji a byl za ni zařazen do širších nominací na Cenu Thálie. Za Merkucia v muzikálovém Romeovi a Julii obdržel Cenu Jantar jako nejlepší muzikálový zpěvák 2017.
  • Od roku 2017 hraje v ostravské Staré aréně ve své autorské, kritikou i diváky ceněné inscenaci Pekingská kachna.
  • Prošel také scénami: Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo Hybernia, HD Karlín, Kongresové centrum Praha, Studio Hrdinů, Klicperovo divadlo, Divadlo Petra Bezruče. 18. ledna ho čeká premiéra muzikálu Vlasy v Divadle Kalich, následně Evita v Českých Budějovicích a Thrill Me v Ostravě.
  • Natočil snímek Hany a americký nezávislý film Getting Rid of Pavel či seriály Labyrint 3, Policie Modrava, Specialisté, Rozsudek.

Co vás nutilo jít dál i přes takovou bolest?
Přece to nevzdám po třinácti dnech cesty tři dny před cílem! Je fakt, že poslední úsek jsem opravdu protrpěl. Ale mě baví překonávat sám sebe, riskovat, utíkat z komfortu a bezpečí. Ve všem, co dělám, se snažím pohybovat milimetr za hranicí svých možností.

Přibalil jste si na cestu taky nějaká předsevzetí?
Ano, letos jsme si dal za úkol během celé pouti se nedotknout alkoholu, nekouřit, mít vypnuté sociální sítě a nepít Coca-Colu. To všechno se mi víceméně povedlo, krom jednoho dne asi v půlce trati, kdy jsem se opil, když hrál Rafael Nadal čtvrtfinále Wimbledonu. Jinak jsem vydržel.

Na které setkání během pouti nezapomenete?
Na den, který jsem strávil na pláži ve Finisterre s Brigite, třiapadesátiletou německou doktorkou. Opustila svou práci, protože jí objevili rakovinu, a když se z ní dostala, rozhodla se dělat lékařku v uprchlickém táboře. Dlouho jsme si povídali o životě a pak se rozběhli nahatí do ledového Atlantiku, rozmrzali u ohně a nakonec tam přespali několik nocí. Na pláži, kde bylo zakázané koupání, rozdělávání ohně a kempování. Byl tam s námi ještě fotograf Joel, který fotil například syrskou válku. Setkání s nimi bylo neskutečně intenzivní a ryzí. S Brigite na sebe bohužel nemáme ani kontakt. Ale s několika lidmi z loňska i letošního roku jsme stále ve spojení. Zrovna nedávno za námi přiletěly holky z Belgie a Polska, které se chtěly podívat na moje představení, a naopak já odlétám na Silvestra do Bergama v Itálii za kamarádkou z loňské cesty.

Umím si představit, že se poutník během cesty dokonale odřízne od všední reality. Jak se vám do ní vracelo?
My jsme letos Santiagem nekončili, ještě jsme nějakou dobu cestovali, takže na letiště do Vídně jsem přiletěl po dvanácti dnech přespávání pod širákem na plážích a absence v podstatě jakékoliv hygieny. A rovnou z letiště jsem jel do Prahy do Divadla Kalich na první zkoušku muzikálu Vlasy. Čili do reality jsem skočil rovnýma nohama. Protože šlo právě o Vlasy, tak jsem vlastně přešel z jednoho hippie stavu do druhého. Nicméně vlézt si po dvanácti dnech do sprchy je zajímavé. Ani jsem nevěděl, jak se ta věc zapíná!

Zmíněný muzikál Vlasy odpremiérujete v půlce ledna. Co může tato dnes už v podstatě klasika předat současnému divákovi?
Myslím, že Vlasy divákům můžou vzkázat, ať se na chvíli vykašlou na svoje každodenní stereotypy. Je to představení o svobodě, o lásce, o sebevyjádření, o tom, že každý jsme nějaký a respektujeme to. Taky o revoltě, o právu neposlouchat na slovo. Téma užívání si každé vteřiny života a nelpění na konvencích mi na Vlasech připadá ještě důležitější než slavný protiválečný apel, který se pochopitelně nese i naším nastudováním, třebaže jsme válku ve Vietnamu lehce potlačili na válku jako takovou, včetně těch současných. Budu spokojený, když budou diváci odcházet s pocitem: „Jo, já vlastně taky někdy můžu žít podle sebe a dělat si, co chci.“ A mělo by jim být jedno, že jim večer kvůli divadlu utekl jeden díl Růžovky. Ta inscenace má velký emocionální dopad, mohla by lidi strhnout k tomu, aby zapřemýšleli nad svými životy a osvobodili se alespoň na chvíli od přízemností. Divadlo má provokovat k diskusi, a jestli ji třeba povede každý divák sám se sebou, tak hurá.

Diskuse vyvolalo také vaše autorské představení Pekingská kachna, složené z textů čínského disidenta Liao I-wu. Jaké pohnutky vás k němu přivedly?
Našlo si mě samo. Třikrát po sobě jsem si básně tohoto autora vybral pro Poděbradské dny poezie, protože jsem měl nutkání poukázat na poměry, s nimiž se musí potýkat jinde ve světě, zatímco my si pořád na něco stěžujeme. Potřeboval jsem lidem v Čechách ukázat, že jsou v tomhle padlí na hlavu. Pak přišel rok 2016, kdy tu na jaře byl čínský prezident a na podzim dalajláma. A mě totálně znechutila i vyděsila ta absurdní přetvářka našich politických představitelů. Do toho Zemanův výrok během návštěvy Číny, že se tam přijel naučit, jak stabilizovat společnost. To pro mě bylo od prezidenta demokratické země naprosto nepřijatelné, takže jsem se k tomu všemu vyjádřil jediným způsobem, který mám jako herec k dispozici – divadlem.

Rezonují témata tohoto disidenta i mezi vašimi vrstevníky?
Mám pocit, že málo. My jsme podle mého názoru taková unavená generace. Unavená výdobytky. Nechci se pouštět do nějakých zobecňujících rozborů, ale prostě mám pocit, že nás v téhle době moc věcí nezajímá. Jen samé povrchní kraviny. Stačí se podívat, na co lidé nejvíc klikají na internetu nebo jaké televizní pořady mají největší sledovanost. Přitom kdyby naše televize přestaly být tak podlézavé a měly odvahu dodat do obýváků o něco hodnotnější kulturu, lidi by tím od bedny nevyhnaly, stejně by před ní dál seděli večer co večer. Škoda že se nikdo nepokusí je při tom alespoň mírně kultivovat.

Vy se dost nasedíte především ve vlaku. Jak se vám žije téměř permanentně na trase Praha–Ostrava?
Já na té trase žiju už sedmou sezonu. Člověk to musí vzít jako životní styl a přizpůsobit svůj biorytmus. Jet třikrát v týdnu tam a zpátky je pro mě dneska už naprosto přirozená záležitost. Jednou jsem například o půl druhé končil na jevišti Divadla Na Fidlovačce, ve dvě seděl ve vlaku, ve tři čtvrtě na šest jsem byl stále ve vlaku v Ostravě na hlaváku a přesně v šest jsem stál v kostýmu na hlavní zkoušce Romea a Julie v Divadle Jiřího Myrona. Mě to tak vlastně baví. Včetně toho risku, jestli nebude mít vlak zpoždění. Jsem jako Jack Dawson z Titaniku – ten říkal: „Já vždycky přežiju.“ Podobně říkám: „Já všechno stihnu.“

Počkejte, ale Jack nakonec nepřežil…
Vím. Tak holt uvidíme, co mě čeká. A to mi na trasu nově přibyly České Budějovice, kde budu od března hrát roli Che v muzikálu Evita.

V čem je ve vašich očích Ostrava jiná než Praha?
Je upřímná. Lidi vám tam řeknou názor na plnou hubu a neřeší, jak ho poberete. Kdežto Praha chodí po špičkách, tady vás pošlou do řiti tak zvláštním způsobem, že si toho ani nevšimnete. Zároveň vás v Ostravě umějí poplácat po zádech, když se vám něco povede, zatímco v Praze se upřímné, bodré pochvaly dočkáte spíš výjimečně. Teď mluvím o naší branži. Ta šílená konkurence, která tu v ní je, člověka často nutí detailně analyzovat, co mu vlastně dotyčný chtěl říct. Já kolem horké kaše nechodím, v tom opravdu jsem Ostravákem v Praze. Mě baví konfrontovat ostatní s tím, co si myslím, že je pravda. Možná mě tu za to někteří nemají rádi, protože nejsou zvyklí spolu mluvit bez okolků. Vím o sobě, že někdy mívám rýpací komplex, ale zároveň mám myslím vypěstovaný smysl pro spravedlnost.

Není někdy pro vás těžké vydržet s takovou povahou?
Někdy je to těžké šíleně, ale mě nebaví lehké věci. Mým cílem zůstává, abych se i sám doma cítil v dobré společnosti. Takže se učím sám sebe snášet, i když občas s tou svojí emotivní, zrychlenou náturou lezu sám sobě na nervy.

Komentáře

Hlavní zprávy

Vyhřívané lanovky i rolby, které řídí satelit. Špindl udělal mílový krok

Šestisedačková lanovka má i vyhřívání.
vydáno 18. února 2019  9:19

Tam, kde v Krkonoších končí vodní nádrž Labská a začíná Špindlerův Mlýn, stávala ještě v devadesátých letech u ­parkoviště bouda s obrovskými kamny....  celý článek

Konec Tlusté koaly. Poslední pivo tu padne tento týden

Filip Jaroševský (vpravo) se loučí se „svým“ podnikem.
vydáno 18. února 2019  6:57

Redaktor deníku Metro naposledy poseděl v pubu v Senovážné ulici.  celý článek

„Chceš knihu? Jeď na Čerňák!“

Sídliště Černý Most
vydáno 17. února 2019  11:11

Vojtěch Havlovec spolu s kamarády vydal knihu o Černém Mostě. Název Linka č. 141 připomíná legendární autobus, který v době před postavením metra lidem ze...  celý článek

Prostor39 má kavárnu i ateliér

V Prostoru39 se konají i různé workshopy.
vydáno 17. února 2019  5:55

Budovu v oblíbené hipsterské čtvrti předělali vlastníma rukama.  celý článek

Vaše fotky z Prahy

Máte pro nás zajímavý tip nebo Vás něco trápí a my Vám můžeme pomoct?

Napište nám