Jak je to s údajnou podjatostí kolem dostavby Pražského okruhu?
Dostavba okruhu u Běchovic je esenciálním příkladem toho, jak může současný stavební zákon komplikovat povolení staveb a do jakých absurdit jsme se zamotali. Tato stavba se připravuje už dvě dekády, přitom jde o jednu z nejdůležitějších strategických staveb státu, která by ulevila statisícům Pražanů od zácp a smogu. Je opravdu do nebe volající, že tranzitní doprava vede skrze hustě obydlené město.
V čem je problém?
Problémem bylo už to, že stavbu za více než deset miliard povoloval malinký stavební úřad v Uhříněvsi, kde nemůžou mít s takovým projektem zkušenosti a nic podobného už nikdy dělat nebudou. Bylo mi těch úřednic opravdu líto. To je skutečně obrovské mrhání časem a lidským potenciálem. Proto nový stavební zákon počítá se vznikem specializovaného úřadu pro strategické stavby, kde budou soustředěni lidé, kteří mají s takovými stavbami zkušenosti. Tato stavba ale není zdaleka jediná, kde se Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) s něčím takovým potýkalo. Není výjimkou, že musí čekat s obchvaty a dalšími důležitými miliardovými projekty, které mohou pomoci tisícům lidí, až malý stavební úřad vyřídí stavbu garáže.
Kolik razítek muselo ŘSD získat od nejrůznějších úřadů, aby mohlo požádat o územní rozhodnutí na okruh?
Téměř dvě stě padesát! Ale desítky razítek potřebujete i pro bytový, nebo dokonce rodinný dům. Investor je pak jako filatelista. Jen místo známek sbírá razítka. Pak se ale nemůžeme divit, že příprava dálnice u nás trvá v průměru třináct let a povolení bytového domu v Praze více než pět let. Pokud bychom nepřijali nový stavební zákon, dálniční síť nedostavíme ani do roku 2030 a krize dostupného bydlení se bude prohlubovat. My počítáme s tím, že investor už nebude sám obíhat desítky úřadů a prosit o razítka tam, kde běžně nedodržují lhůty, a na takové razítko čeká měsíce. To všechno vyřídí stavební úřad, který bude muset rozhodnout včas. Počítáme i se zastupitelností úředníků, takže si budou moci pomáhat, když někde nebudou stíhat či budou potřebovat poradit se specifickým projektem. To teď není možné.
Proč bude klíčové povolení nakonec řešit právě Jihočeský kraj? Proč ne třeba „sousedé“ Středočeši?
To je další krásná ukázka toho, jak se sami současnou legislativou střílíme do kolene. V současnosti jsou úředníci stavebních úřadů zaměstnanci obcí a krajů, které stavební agendu vykonávají pro stát v takzvané přenesené působnosti, a ten jim za to platí. Úředníci stavebních úřadů musí rozhodovat nezávisle na vůli lokálních politiků, to jde ale těžko, když ti mohou rozhodovat o jejich odměnách nebo kariéře. To je ve zkratce podstata takzvané systémové podjatosti, kterou v posledních letech soudy judikují čím dál častěji. A námitka systémové podjatosti se stala oblíbeným nástrojem odpůrců staveb, kterým se jim daří důležité projekty zdržet. To se stalo právě i u Pražského okruhu.
Takže někdo podal námitku na systémovou podjatost?
Ano. Tak abychom předešli možným soudním sporům, rozhodlo ministerstvo pro místní rozvoj, že odvolání proti územnímu rozhodnutí bude řešit Jihočeský kraj právě v reakci na námitku systémové podjatosti Prahy. Hlavní město totiž uzavřelo s Ředitelstvím silnic a dálnic memorandum o spolupráci, což by pak soud mohl vyhodnotit právě jako systémovou podjatost, protože tím Praha deklarovala, že má na stavbě zájem. Je naprosto logické, že ten zájem má, kdybychom ale my nepřenesli rozhodování jinam, soudním přezkumem by to celé mohl ještě zdržet.
Se systémovou podjatostí se potýkají také jiná města, ne?
Naposledy to jako opravdu velký problém označila náměstkyně primátora z Ostravy Zuzana Bajgarová. Všichni včetně soudců na nás apelují, abychom s tím už konečně něco udělali. Je jasné, že současné uspořádání prostě není dobré a musíme to změnit.
Jak si s údajnou systémovou podjatostí poradí návrh nového stavebního zákona?
V novém stavebním zákoně počítáme s novým uspořádáním stavební správy, kdy stavební úřady přejdou pod stát a toto se dít už nebude. Vznikne Nejvyšší stavební úřad jako nezávislá instituce na jakékoli obci, kraji či ministerstvu. I občan, který si chce něco postavit, se nebude muset bát naštvat starostu, že by pak nedostal stavební povolení. Na druhou stranu starosta, který by neměl nyní na stavební úřad ani vkročit, tam bude moci legálně bez obav ze systémové podjatosti s úředníky mluvit o projektech, které se obce týkají. A tak je to přece správné a přirozené. Praha totiž na rozdíl od státu vykupuje pozemky už ve chvíli, kdy jsou investice zanesené v Územním plánu. To se nyní děje i v případě okruhu. Praha je v tomto ohledu územní samosprávný celek v samostatné působnosti a ministerstvu do toho nepřísluší mluvit. Jako občan chápu, že chce Praha dostavbu okruhu co nejvíc urychlit.
Jakému projektu či stavbě se v Praze nejvíce daří?
Nevidím ráda, jak se v Praze komplikují velké dopravní stavby. Praha by měla mít ambici se ve světě proslavit nejen jako místo s nejpestřejší mozaikou památek, ale i jako inspirativní centrum současné kultury. Líbí se mi proto záměr výstavby Vltavské filharmonie, který odsouhlasili radní. Stavba by se měla stát významným krokem pro proměny zanedbaného území Bubny-Zátory a vznik moderního městského centra. Když to zafungovalo například v Hamburku, kde se stala kouzelná Elb-philharmonie novou dominantou Hafen City, proč by to nemělo fungovat i u nás? Jen doufám, že se ta pražská tolik neprodraží jako ta v Hamburku.
Ještě v něčem se Praha z hlediska územního rozvoje vydala správným směrem?
V rámci rozvoje se intenzivně zaměřuje na přípravu území pro výstavbu na takzvaných brownfieldech, tedy nevyužívaných průmyslových plochách. Tady vidím velký potenciál, protože jsou to často místa s dobrou infrastrukturou, na kterých mohou vzniknout tisíce nových bytů. Navíc to znamená, že se metropole nemusí rozpínat do šířky a umožní to zachovat moderní město krátkých vzdáleností. Praha má ale stále bohužel územní plán z roku 2000, který její rozvoj komplikuje. Věřím, že se jí podaří mít nový co nejdříve. Prozatím jsme ale raději do nového stavebního zákona zakotvili ustanovení, že ten starý může platit až do roku 2025 místo 2022. Jinak by to totiž znamenalo, že třeba vPraze11 byste už nepostavil ani kůlničku na dříví. A to nechceme dopustit.
Praha bývá často přirovnávána k Vídni. Vidíte z hlediska místního rozvoje rovněž podobnosti?
Praha a Vídeň mají nesmírně bohatou kulturní historii, troufám si říct, že například z hlediska prolínání různých architektonických stylů je Praha ještě zajímavější než Vídeň. Rakouská metropole je podle mého názoru velmi dobrým příkladem hlavního města, kde se i v této době daří držet dostupné ceny bydlení, a to pro všechny skupiny obyvatel. Je to ale dáno velmi odlišným historickým vývojem. Zatímco v Praze po revoluci probíhal masivní výprodej obecního majetku včetně bytů, ve Vídni obecní byty naopak stále stavěli. Nedávno jsem četla, že zhruba čtvrtina celkového bytového fondu Vídně je ve vlastnictví města. Potom je samozřejmě o dost snazší cenu bydlení regulovat. Zároveň je ale Vídeň před námi i v dostupnosti vlastního bydlení, protože se tam daří povolit a postavit mnohem více bytů. Vždyť za posledních pět let Praha povolila v průměru něco málo přes tři byty na tisíc obyvatel, kdežto ve Vídni to bylo skoro třikrát tolik. I proto potřebujeme nový stavební zákon, aby se výstavba konečně odblokovala a na trh se dostalo mnohem více bytů.
V čem se tyto metropole podle vás liší?
Oproti Vídni ale máme v naší metropoli více zelených ploch, což vychází z několika žebříčků. Praha je specifická i ochranným pásmem Pražské památkové rezervace, které je snad největší na světě. Už zmiňovaná Vídeň má chráněnou zónu více než desetkrát menší. Pod památkovou ochranou je tak v Praze téměř polovina rozlohy kompaktního města. Je dobře, že si naše památky chráníme, jen bychom se neměli tolik bránit novým stavbám. Nemůžeme žít jen historií, Praha by potřebovala nový architektonický impulz. Tomu jsou myslím Vídeňané mnohem otevřenější.
