Vzpomenete si na nejintenzivnější pocit z Momenta během těch 30 hodin? Šla byste do toho znovu?
Byla to pro mě velmi silná zkušenost, která mě ovlivnila. Nejintenzivnější chvíle nastaly během několika hodin trvajícího deště, který neustával. My byly promrzlé na kost, třásly jsme se v mokrém oblečení, ale stále „tančily“ v nepřerušeném tempu, které se ale čím dál více zpomalovalo, až jsme se téměř nehýbaly a odevzdaly se dešti. Naštěstí po nějaké době náš tým rozhodl, že to hraničí se zdravím, a přestěhoval nás do pasáže, v níž jsme pokračovaly až do rána. Nebylo to o tom, kolik toho člověk fyzicky vydrží, ale o překonání mentálního diskomfortu, že přijmu nabízenou skutečnost a nestanu se její obětí, ale najdu v ní sílu. V květnu uskutečníme Momentum III na festivalu Divadelní svět v Brně.
Plánovala jste si některé scény či nápady pro Momentum, nebo vše vznikalo až spontánně na místě?
Měly jsme předem připravený scénosled, což byla jednotlivá témata vážící se ke každé hodině. Uvnitř nich jsme ale byly svobodné a inspirovaly jsem se momentálními impulzy, prostorem, kostýmem, svou imaginací, sebou navzájem, náhodným divákem.
Pomáhala jste s výběrem fotek pro výstavu, respektive s texty ke snímkům?
Spolu s Vojtěchem Brtnickým jsme vybraly fotografie, doprovodný text k nim je výtahem reflexe oněch 30 hodin, který jsem napsala bezprostředně po performance.
Výstavu 1. a 28. února doprovodí taneční instalace Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat. Mají vycházet z poslední hodiny Momenta. Pomáhala jste s nimi?
Obě taneční instalace jsem připravila s performery, s nimiž již tři čtvrtě roku pracuji v Tantehorse divadelní laboratoři. Důležité pro mě bylo předat jim aspoň něco z toho, co vůbec lze z pocitové zkušenosti předat, jako například stav, kdy už člověk není vláčen vůlí a chtěním. Bavili jsme se také o určitých principech svobody, o třecí ploše mezi reprezentací a skutečností a možností brát si impulzy z prostoru a druhých.
Často jezdíte do zahraničí. V čem je rozdíl v umělecké tvorbě v USA a v Česku? Co z amerického pojetí se snažíte uplatňovat u nás?
Je to diametrálně odlišné kulturní prostředí, jak žánrově, tak v kulturní politice a ekonomice. Co mi přijde inspirativní, je v určitých uměleckých komunitách jejich angažovanost, aktuálnost, vybízení k tvorbě konkrétních děl na sociálně či politicky orientovaná témata. Tedy skutečně umění, které aktivně reaguje na danou skutečnost. Zároveň divácký zájem a chuť nové formy reflektovat.
Zkusila jste si mnoho uměleckých profesí, láká vás ještě něco? Co chystáte?
Připravuji teď svoji první knihu. Je to pro mě zcela neprozkoumaný žánr, takže se děsně bojím a těším zároveň. Jedná se o fiktivní dokument s názvem Miss Amerika, který jsem připravila s fotografkou Marií Tomanovou a který v květnu vyjde v nakladatelství wo-men. K němu se váže i stejnojmenná one-woman show, která bude mít spolu se křtem knihy premiéru v Paláci Akropolis.
Už 10. února bude mít ve Švandově divadle premiéru představení Obraz Doriana Graye. V čem spočíval váš přínos na konceptové a pohybové spolupráci?
Spolu s režisérkou Martinou Kinskou jsme si definovaly, že bychom chtěly jít k více stylizovanému hereckému jednání. Moje práce spočívala především v choreografickém uchopení společných scén a v určitém gestickém jazyku herců. Naše hlavní téma je hon za nevšedními zážitky, je to svět, kde dominuje ego a v němž se ztráta limitů neprojevuje svobodou a štěstím, nýbrž rozpadem a vyprázdněností.
Strážce streamu
