Jakub, povoláním stavař, založil nadační fond, který provokativně nazval Děti bez mobilu. Už se nechtěl dívat, jak děti sedí se skloněnou hlavou nad displeji mobilních telefonů. Rozhodl se, že nestačí jen kritizovat. Řekl si, že první krok udělá on sám a nabídne dětem alternativu. Říká, že ani ten nejdražší mobil na světě nenahradí rodičům čas strávený s dětmi.
Jak jste k takovému názoru dospěl?
Sešlo se víc věcí. Kdysi jsem se na stavbě v jednom satelitu u Prahy bavil s paní a vzájemně jsme se shodli, že děti i mládež dnes víc sedí u počítačů nebo se nudí, vyvádějí hlouposti. A že by to mělo mít řešení. Paní mi tehdy povídá: „Možná to jednou jeden z nás změní!“ To mě popíchlo.
Co bylo bezprostředním impulzem k založení fondu Děti bez mobilu?
Někdy na jaře jsem přišel domů a ptám se manželky, kde jsou naše starší dcery. Prý u sousedů, mají tam kamarády. Šel jsem za nimi a zjistil, že v pokoji je ticho. Nakoukl dovnitř, pět dětí sedělo, každé mělo v ruce svůj mobilní telefon a hrály hry. Vůbec se mezi sebou nebavily. A dost, řekl jsem si. Druhý den jsem naše holky od mobilů vyhnal na zahradu a sázeli jsme rajčata. Moc se jim to zpočátku nelíbilo. Kupodivu, když jsem další den přijel z práce, dcery se ke mně samy hnaly: „Tati, co budeme dělat dneska?“ V tu chvíli jsem si řekl, že pokud chci, aby jen neseděly doma s mobilem v ruce, musím jim něco nabídnout. Ne jednou za týden o víkendu, ale během týdne, v pracovní dny. Přes sociální sítě jsem oslovil lidi v okolí. Dnes je nás osm deset dospělých, kteří se střídáme a pokaždé s dětmi, většinou jich bývá šest sedm, něco děláme.
Mobily jsou během toho zakázané?
Ano, ale zdůrazňuji, že jen během schůzek. Nejsem fanatik, který organizuje tažení proti mobilům. To jsem musel rodičům také vysvětlovat, že nejsem žádný sektář a fanatik proti mobilům. Já sám potřebuji telefon k práci. Nejde o to, sebrat dětem telefony, Náš cíl není – zahoďte je. Snažíme se dát dětem svůj volný čas, někdy na úkor práce, na úkor pohodlí.
Co vlastně děláte?
Sehnali jsme malé prostory na zdejší poště. Koupil jsem nábytek, s dětmi jsme ho smontovali. Ohromně je to bavilo. Podruhé jsme navštívili psí útulek, pomáhali s čištěním klecí. U nás na zahradě jsme společně vysadili strom. Jedna maminka bude zase s dětmi vařit a naučí je žehlit. Když rodiče zjistili, že se děti vracejí domů nadšené, sami se hlásí a mají chuť se do práce zapojit. Děti jsou to nejcennější, co máme. Nelíbí se mi, když dospělí strčí dětem mobil – neruš mě, musím pracovat. Každý musíme pracovat, živit rodiny. Ale měli bychom znát míru všeho.
Chcete oslovit lidi jinde než v Dobříši?
Ozývají se nám lidé z celé republiky. Je možné, že časem se to chytne i jinde. Ale i kdyby to mělo nakonec zůstat jen u nás v Dobříši, budu určitě moc spokojený.
Závislosti 21. století
|
