Ohrnují vaše malé děti a starší teenageři nos nad historií? Občas není divu. Ve škole jim je ještě sem tam předkládají jen jako nepřehledný koktejl jmen, dat a událostí, ve kterých je nesnadné se vyznat. Přitom pro mnohé je pravěkem už to, co se dělo v devadesátých letech, natožpak někdy před sto či tisíci roky. Pokud to chcete změnit a chcete, aby děti i vy milovali dějepis stejně jako popcorn v kině, něco pro to udělejte.
Nečekejte, že dějiny přijdou k vám. Cestujte vy k dějinám. Zajímavostí z naší minulosti je na každém kroku dost a dost a nemusíte se prodírat davy v centru Prahy nebo Českého Krumlova. Stačí vzít kolo, vyjít si pěšky nebo nasednout do vlaku. A máte minulá staletí doslova pod nohama (koly).
Přitom stačí jen docela jednoduše nasednout například do nejbližší tramvaje a je z toho výlet pomalu jako epochální putování pana Broučka časem nazpět od Svatopluka Čecha. Stačí si jen dávat to, co vidíte kolem sebe, do souvislostí. Protože každý dotek s minulostí vás zase hned odkáže na další událost nebo osobnost a vy přijdete na to, že to není jen suchý výčet údajů.
Pro Pražáky i příchozí. Hurá do tramvaje devítky
U hlavního nádraží nasedněte do tramvaje číslo 9. Je nekonečně dlouhá, jede na první pohled ne vždy libými končinami, ale historií je prošpikovaná. Hned v zastávce Husinecká si nemusíte všímat jen bývalého pojišťovacího „mrakodrapu“, nyní pod názvem Radost, nebo fotbalového stadion Viktorie Žižkov.
Pro ty, které oslovuje industriální dějepis, připomínáme, že v těchto místech stávávala pražská obecní plynárna. Stěžujete-li si, že se ve městě nedá dýchat, vyguglujte si staré fotky, jak to tady vypadalo kdysi a co museli plynárenští dělníci i místní obyvatelé dýchat. Ale Praha chtěla svítit, svítiplyn vyráběný z koksu měl navrch nad elektřinou.
Souvislosti: Můžete si při té příležitosti připomenout, že v sedmdesátých letech začal jedovatý a silně výbušný svítiplyn (ti starší ještě možná pamatují požár michelského plynojemu) ustupovat zemnímu plynu.
Když vás devítka doveze na Olšanskou, kousek za křižovatkou je čerpací stanice a naproti ní je vlevo nenápadná ulička (Sauerova) vedoucí k Milíčovu domu. V něm ve třicátých letech jistý pan Přemysl Pitter, kazatel a humanista, otevřel útulek pro děti. Dnes bychom řekli možná „vyloučené“, tehdy se jim říkalo „chudé“.
A sem chodívala i jistá Olga rozená Šplíchalová. V roce 1964 si vzala jistého Václava, a protože se ještě zákonně přechylovalo, napsali jí do občanky, že je Havlová… Dál už to všichni známe.
Souvislosti: Třeba si můžete popovídat, jak se na Pražském hradě střídali od roku 1918 prezidenti, co kdo byl zač.
Další zastávku doporučujeme na Ohradě. Hned na rohu, v Koněvově 116, je dosud autoservis. V šedesátých letech se tu natáčela detektivka Hra bez pravidel, v níž si zahrál tehdy ještě aktivní a světově proslulý motocyklový závodník František Šťastný. Tenhle nezničitelný karambolista (v těle snad neměl jedinou nezlomenou kost) žil jen pár kroků odtud, v Koněvově 117, i se svou ženou Jarmilou…
Souvislosti: Od Františka Šťastného není ze Žižkova daleko k motocyklům Jawa, které celý život sedlal. Ještě na sklonku šedesátých let patřily, alespoň na závodní dráze, ke špičce. Jawy také léta ovládaly známou krosovou soutěž Šestidenní, vyráběly se v Týnci nad Sázavou, ale teď už je to jen dávná historie, byť Jawa se v Týnci rodí stále, už ale bez té slávy.
Hurá za Hrabalem, Formanem a Havlem
Tramvaje vyměňte za další ekologické vozidlo, za bicykl. Doporučujeme začít putování v Poděbradech. Nejde ani tak o krále Jiříka, který tu má na náměstí jezdeckou sochu, jako o fakt, že za královými zády je zámek, kde byla po druhé světové válce „ubytovna“ a škola pro děti ze zámožnějších rodin. Jedním ze studentů byl i jistý Václav Havel, o kterém již byla řeč při putování pražskou tramvají.
Malý Vašík nebyl internátním pobytem dvakrát nadšený, takže si jednoho dne vypůjčil bicykl. Byl mu velký, musel šlapat vestoje a uháněl do Prahy. Chytili ho někde před Nymburkem, takže ho můžete napodobit. Nikdo vás stíhat nebude, navíc už nemusíte po silnici, po cyklostezce se dostanete téměř bez míjení autoprovozu až na kraj města Prahy.
Souvislosti: Z Nymburka není daleko do Milovic, což je synonymum pro okupaci v roce 1968, kdy odtud sovětská armáda vystrnadila tu československou a na dvě desetiletí si tu udělala domov pro svou mnohahlavou armádu a velitelství. Ale dějiny milovického vojenského prostoru sahají mnohem dál, už do Rakouska-Uherska, za první světové války zde byl zajatecký tábor, který připomíná vojenský hřbitov. Jsou na něm ti, kteří se konce války v Milovicích nedočkali.
Ještě v Nymburku, pojedete-li po levém břehu Labe, narazíte na atletický areál vrcholového sportu. Kdo fandí atletice a Barboře Špotákové, ví, že sem jezdívala trénovat. A že formu tu za desítek let ladil i nejeden náš zlatý olympionik či olympionička, fotbalisté i další sportovci. V Nymburku, tentokrát na pravém břehu, je pivovar, kde zase vyrůstal Bohumil Hrabal.
Pokud si spojíte jeho jméno se vším, co napsal a co z toho pak jiní natočili (Postřižiny – zlatá éra malých pivovarů v Čechách, Ostře sledované vlaky – druhá světová a odboj i s humorem v jednom balení, Slavnosti sněženek – venkovský život v době normalizační), máte námětů na dějepisnou písemku s volným tématem do školy jak vyšitou.
Procvičíte si nejen historii pivovarnictví, ale i kapitoly z literatury. Kdo má v nohách dost sil, může si přišlápnout a odbočit pár kilometrů do kerských lesů. Hrabalovských stop je tam nepřeberně, včetně slavné hájenky, kde se podával kančí guláš se šípkovou i se zelím.
Souvislosti: V Nymburku si připomeňte Emila Zátopka, jeho jméno nese ulice, kde sportovní areál sídlí. Od atleta není daleko k nejnovějšímu filmu Zátopek od Davida Ondříčka, od něho zase k jeho otci, kameramanu Miroslavu Ondříčkovi, který byl dvorním kameramanem Miloše Formana a ten studoval právě v Poděbradech s Václavem Havlem…
Trocha malířství neuškodí kousek od Karlštejna
Doslova dějinami je napěchovaný Beroun, Králův Dvůr a okolí. A nemusíte se vůbec prodírat davy od Berounky nahoru ke slavnému Karlštejnu. Z Prahy (nebo z Plzně) vás doveze vlak do Loděnice. Tam si hned na nádraží připomenete slavný oscarový film Ostře sledované vlaky, který se tu natáčel (opět ten všudypřítomný Hrabal).
Souvislosti: V Loděnici si můžete připomenout, že zdejší lisovna gramodesek tvoří současné dějiny jako největší výrobce klasických vinylových nosičů hudby a slova.
V Berouně bude ve svém živlu příznivec Jaroslava Haška. Neboť spisovatel, při putování s kumpánem Zdeňkem Matějem Kudějem, objevil „jedinečnost“ místního rynku. Hašek zjistil, že náměstí (natáčel se zde i Muž na radnici) má dvě vstupní brány a poskytuje jedinečný zážitek. Když jednou bránou vstoupíte, můžete tou opačnou zase z náměstí vystoupit! Při zpáteční cestě se tento zázrak opakuje, výstupní branou vstupujete, vstupní vystupujete. Absurdita českého genia loci jako vyšitá.
Souvislosti: Jméno spisovatele Haška může inspirovat k návštěvě Lipnice nad Sázavou, kde literát zemřel a kde napsal (ale nedokončil) Švejkova dobrodružství. Při té příležitosti můžete obejít na Lipnici sochy od Radomíra Dvořáka, které jsou součástí přírodního Národního památníku odposlechu. Sochař žije v nedalekém Havlíčkově Brodě, odkud pocházejí slavní hokejoví bratři Jiří a Jaroslav Holíkové. Takže k historii literární si můžete připomenout i něco z dějepisu sportovního.
Kdo si chce trochu vylepšit myšlenky, na Beroun v podstatě hned navazuje Králův Dvůr. Ten je kromě výroby železa od Karlových dob i místem, kde se v Popicích, nyní součásti Králova Dvora, narodil novoromantický, secesí poznamenaný český malíř Jan Preisler (jeho tatínek vyráběl železo v místní huti). Patřil k významným postavám přelomu 19. a 20. století, má tu pamětní desku na základní škole a hrob na nedalekém hřbitově. Preislerovy obrazy jsou možná šmrncnuté Alfonsem Muchou, ale mají i něco z ponurosti Edvarda Muncha, jemuž svého času pomohl zorganizovat výstavu v Praze.
Každopádně si malíř vybudoval vlastní, neopakovatelný styl a je na první pohled rozpoznatelný. U Preislerova hrobu si připomenete, že odešel ze světa už v březnu 1918, půl roku předtím, než vzniklo Československo. A to jsou také dějiny. Od jeho místa odpočinku není daleko do Národní galerie, kde mají například Preislerovo slavné Černé jezero na Šumavě.
Souvislosti: Černé jezero připomene fingovanou aféru s nacistickými dokumenty, které v roce 1964 „objevila“ StB. Bedny dodala ona, dokumenty přivezla KGB z Moskvy. Se Šumavou se můžete propojit ještě dvě desítky let zpět, kdy tam „řádili“ králové Šumavy, o nichž natočil napínavý, ale historicky pokroucený příběh Karel Kachyňa…
Strážce streamu
