O rukavicích nepíši náhodně. Je to jediný praktický zážitek, který jsem měl možnost si na vlastní ruce vyzkoušet. Reportáže „jak se co dělá“ mají novináři rádi, ale pracovníkem energetické servisní firmy můžete být jen v patřičném odstupu.
Kdybych chtěl roznášet pivo v hospodě, podestýlat kravám nebo zvedat telefony na recepci, to by nebyl problém. Ale zahrát si na „elektrikáře“ nemůžete. Stejně jako si nikdy nevyzkoušíte na vlastní ruce třeba operaci slepého střeva. Navíc nejsem ani osoba poučená, natožpak osoba znalá, neprošel jsem školeními a kurzy, nemám odpovídající vzdělání a předepsanou mnohaletou praxi. Takže jsem se mohl jen dívat, případně divit.
Jako na samotě u lesa
Že elektřina je, to začneme vnímat až ve chvíli, kdy buď dostaneme ránu, protože sáhneme tam, kam nemáme, nebo v okamžiku, kdy nám přestane proudit do zásuvek. Třeba proto, že řádí vichřice, stromy padají a strhávají stožáry a dráty, nebo když někdo prokopne podzemní kabel. Pak si uvědomujeme, že jsou asi lidé, kteří to musí napravit. Co ale dělají, když je všechno v pořádku? Sedí někde na dispečinku a mastí mariáš?
Znáte film Na samotě u lesa? Jak stavitel rodinného domku začne vyjmenovávat, co všechno potřebuje ke svému dílu… Nekonečný výčet věcí. Elektromontéři, elektromechanici, elektrikáři – ať už jim řeknete, jak chcete – se v podstatě nezastaví.
Buď někdo potřebuje připojit k síti. Nebo potřebuje přípojku jako takovou. Potřebuje revizi kvůli pojišťovně. Nekončící jsou pravidelné prohlídky a revize trafostanic a všech odběrných míst. Občas se někde staví silnice, chodník, dům a stavitel chce vědět, kudy vedou pod zemí dráty s elektřinou. Nebo je třeba přeložit vedení. Vyměnit izolátory. Nekonečný soupis.
Kdo si tam nastrkal hřebíky?
Zpátky k rukavicím. Jak jsem napsal, drží se s nimi dobře sekera. Jenže montéři společnosti E.ON ve třech vrstvách rukavic musí třeba manipulovat s podložkami, šroubky a dalšími jemnějšími součástkami, navíc i ve výšce na plošině, když pracují se zařízením, které je tu a tam pod proudem. A to ještě není všechno. Když odečtete montérské pracovní boty, tak bez ohledu na to, jak sluníčko hřeje (nebo pálí), musíte mít na sobě speciální montérky, které izolují do určitého stupně elektrických výbojů. A k tomu přilba, ochranné brýle nebo plexisklový štítek. Když je ve stínu třicet, žádná sranda. Jste nabalení jako eskymáci. „Platí ovšem to, že když je buď velké horko, nebo prší, nebo je vůbec jinak nepříznivě, mají povinnost práci zastavit,“ říká vedoucí znojemské oblasti E.ON Leoš Plachý, který byl mým průvodcem po „elektřině v terénu“. Snad i tupci je jasné, že třeba voda a elektrický proud se nemají rády. Ale lidská hloupost a elektřina, to je nikdy nekončící příběh.
V jednom ze servisních aut jsem objevil i klasické keramické šroubovací pojistky. To se ještě používá? divím se nahlas a asi dost naivně. Petr Kabilka, který prováděl termovizní měření proudových spojů týden před odstávkou trafostanice tak, aby případné závady mohly být v tomto termínu odstraněny v obci Dyje, říká, že jich je ještě hodně a hodně. Občas narazí na vyhořelé, a když je chce vyměnit za nové, majitelé objektů sem tam protestují. Narazí na zařízení u odběratelů, kde jsou vyhořelé či neodborně opravované pojistky, povětšinou opravované z toho důvodu, že odběratel si připojil na své odběrné místo větší spotřebič, případně neodborným zásahem způsobil vyhození předřazené pojistky. Takže fungující součástku nepotřebují.
„Jenže znáte to, jako v té písničce od Zdeňka Svěráka Elektrický valčík – a kdo si tam nastrká hřebíky, vyhoří a začne od píky,“ varuje s mírnou dávkou nadsázky Leoš Plachý a dodává, že českou improvizaci jeho podřízení opravdu nemohou tolerovat a brát s humorem. Kapitola černých odběrů by byla samostatná reportáž.
Ferdové Mravencové, práce všeho druhu
Když se specializujete jen na jednu věc, může to být problém, je-li málo práce. To je zkušenost Antonína Jančíka. V Kravsku právě s kolegou dodělávají na rodinném domě přípojkovou skříň. Nestačí jen připojit dráty. Pro elektrikáře platívalo – a platí to i tady – že vedle rozvodů musí umět i další řemeslo. Nemusí jich být desatero, ale minimálně zedničení musí mít v krvi. Protože to, co zákazníkovi na dům pověsí a připojí, je nutné alespoň nahrubo zazdít. S kolegou jezdí už pěknou řádku let. Rozvodná skříň, kterou v Kravsku instalují, je tou pohodovější záležitostí. Mají dokonalé auto s plošinou, majitel domu nespěchá. Ale když musí do polí i do lesů, kam auto neprojede, na zádech žebřík a lézt po stráních, aby něco opravili, už to není žádná procházka po znojemských vinicích. Ale k práci a životu pod proudem to patří. I když mají k dispozici slušně průchodné offroady, na nohy a ruce dojde víc než dost. Hodně se technici nachodí taky v chatových oblastech, kterých je na Znojemsku, hlavně kolem Dyje a Vranovské přehrady, víc než dost.
Chatky a sruby se tu šplhají po stráních a skalách nad přehradou a při pravidelných a v podstatě nekončících prohlídkách a revizích odběrných míst našlape technik kilometry ve srázech, někdy se doslova traverzuje po skalách od srubu ke srubu. Mimochodem, kvůli práci se zařízením, které je pod proudem, absolvují technici pravidelná školení a procvičování první pomoci, kde nechybí ani slaňování z výšky a snášení „poraněného“ kolegy.
Kolik stojí metrák brambor?
Technici dostávají denně pracovní úkoly do tabletů. Po rozkliknutí konkrétního zařízení, které musí opravit nebo zkontrolovat, najdou seznam všech úkonů, jež se nesmějí pominout. I to, kde je nutné připojit fotku a kde ne. „Výhoda je v tom, když jste na revizi odběrných míst v hustě zabydlené oblasti, podíváte se, jakou barvu ta místa v mapě mají – podle toho poznáte, že tam třeba byl už včera kolega, šel z druhé strany a vy nemusíte pracně zjišťovat, co je hotové a co ne,“ prozrazuje Petr Kabilka.
Jsme v Lesonicích nedaleko Moravského Krumlova. Montéři tu vyměňují „podložky“ pod izolátory. Odborně se tomu říká „výměna vazu“. Jsou z plastu, ale střídání teplot a hlavně sluneční záření s nimi udělalo za nějakých dvacet let své. „Musí se převázat celá dědina,“ říká Zbyněk Čech. Žádné vypínání proudu, žádné vyteklé mrazáky. Technik vyjede na plošině ke sloupu, přehodí přes dráty izolační roušku a – maká. Výhodou moderních rozvodů je to, že kvůli opravě nebo kontrole už není nutné vypínat celé ulice, čtvrti, vesnice. Jednotlivé uzly jsou vzájemně propojené, když je nutné odpojit elektřinu v části sítě, do té zbylé jde oklikou. Navíc se to všechno dá řídit na dálku z dispečinku. Stejně se rozvodná síť chová například v bouřkách. Blesk může někde část spojení vyhodit, ale automaticky se napojuje dodávka proudu z jiné větve. Doma to poznáte třeba jen podle krátkých bliknutí žárovky. Výměna vazů v Lesonicích trvá na jednom sloupu nějakých patnáct minut.
Auto s plošinou stojí na krajnici, rameno se mírně pohupuje nad pozemkem s nějakou plodinou. „Tady to naštěstí jde, ale jsou případy, kdy opravujeme něco na sloupech vedení v polích,“ doplňuje Leoš Plachý. Společnost se snaží pravidelné revize dělat v době po sklizni, ale někdy není kvůli poruše nebo poškození možné na sklizeň čekat. Pak musí energetici zemědělcům platit. Obvykle podle momentální tržní ceny dané plodiny. Spočítá se rozježděná plocha a vynásobí úrodou, která tam měla vyrůst, a penězi. Ať už se jedná o pšenici, řepu, nebo brambory, či nedej bože vinnou révu.
Stává se ale, že chyba není na straně energetické společnosti. Stále mohutnější kombajny nebo traktory tu a tam strhnou vedení nebo si traktorista nařídí automatický pojezd podle navigace, a když nedává pozor, mnohatunový stroj se zastaví až o sloup. „Pravidlem je, že pořádáme školení pro výrobce zemědělských strojů, aby jejich obsluha věděla, co má v případě takové nehody dělat,“ přibližuje Leoš Plachý. „Strach musíte mít pořád,“ připomíná mi v Lesonicích technik Zdeněk Šumpela. Ne se bát, ale mít k elektřině respekt.
Strážce streamu
