Petice? Spíš už jen labutí píseň
Na zašlých tmavých prknech se bělá nápis SVOBODU. Je vyšisovaný, ale stále čitelný. Dřevěné skladiště stojící u první koleje radotínského nádraží evidentně už dlouho neopravovali, prokazatelně minimálně od listopadu 1989, kdy se tu zastavil neznámý revolucionář s plechovkou barvy a štětkou. A bude ještě hůř – drážní budova půjde k zemi, nepřežije výstavbu nového podchodu a svažitých ramp, které do něj povedou z nástupišť.
„Kladu to za vinu i sobě, že jsem se o celou věc začal zajímat příliš pozdě,“ říká Jiří Bárta, se kterým jsme si dali tady na okraji Prahy sraz. Jiří je členem radotínské letopisecké komise – poradního orgánu místní radnice. Letos v dubnu sepsal elektronickou petici za záchranu starého skladiště, jak ale sám uznává, byla celá akce už pouze „takovým výkřikem“, labutí písní budovy, která byla dřív pro nádraží nepostradatelná. „Z jakého roku pochází? Přesně to nevím, ale trať funguje od roku 1862 a drážní skladiště muselo být potřeba už od samého začátku, může tu tedy stát klidně už přes těch sto padesát let,“ počítá Jiří, zatímco se potulujeme po rampě, na níž se dřív vykládal náklad z vlaků.
Radotín
Původní funkci budova dávno neplní, ale v srdci rychle se rozvíjející městské části by si určitě našla novou. „Už v minulosti jsme se s kamarády nezávazně bavili, že tahle stodola by se jednou mohla proměnit například ve skvělou kavárnu,“ vzpomíná Jiří, který zná stejně jako my budovu pouze zvenčí. „Nikdy jsem nebyl uvnitř, vždycky jsem se tam chtěl podívat, ale zatím nebyla příležitost.“
Prostor před nádražím v posledních pár letech výrazně ožil s tím, jak stoupá obliba městské železniční dopravy, a právě bývalé skladiště tohle náměstí nenáměstí z jedné strany krásně uzavírá. „Najednou tu zůstane prázdné místo, přitom dneska je doba, kdy by každý po něčem podobném hned skočil. Vezměte si, jak to funguje v Nižboru,“ naráží Jiří na restauraci herce Tomáše Hanáka na trati z Berouna na Křivoklát. Také on si vybral opuštěné nádražní skladiště a vdechl mu nový život.
Secesní trojčata na Berounce
Už v Radotíně se k naší výpravě přidal Jakub Špetlák a autem nás – i s Jiřím Bártou – unesl do sousedních Černošic. Samozřejmě psát reportáž o nádražích a zastávkách a přesouvat se mezi nimi jinak než vlakem je lehce dekadentní, na druhou stranu člověk alespoň není pod tlakem jízdních řádů.
Také černošická secesní budova čekárny a pokladen měla navždy zmizet z povrchu zemského v rámci optimalizace trati z Prahy do Berouna. Správa železniční dopravní cesty ji chtěla nahradit novým prefabrikovaným přístřeškem, proti čemuž se ale vzbouřili místní obyvatelé. „S kolegou jsme o budoucnost naší zastávky začali bojovat před nějakými šesti sedmi lety. Na začátku to bylo spíš jen takové žvanění, pak jsme ale uspořádali první přednášku pro veřejnost a to téma začalo mezi místními rezonovat. Dneska můžeme říct, že za zachování historické stavby bojuje jednotně celá obec,“ vzpomíná stavební inženýr a člen černošického zastupitelstva.
Černošice
„Nejsme žádní zaslepení aktivisté, nesnažíme se zastavit modernizaci trati. Naopak – podporujeme ji, chceme ale, aby to celé dopadlo v nějaké rozumné podobě.“ Na zastávce by měly být obnoveny záchody, uvažuje se také o bistru či kavárně. Nepůjde ale o původní budovu, která v minulosti bohužel utrpěla mnoha neodbornými stavebními zásahy, nýbrž o její věrnou repliku. Venkovní dřevěná veranda pak bude trám po trámu rozebrána a opět sestavena.
„Zrovna já osobně to moc využívat nebudu. Popravdě toho vlakem příliš nenajezdím, přesouvám se hlavně autem,“ směje se Jakub. Černošická zastávka je součástí unikátního secesního souboru drážních staveb na březích Berounky – podobné jsou v sousedních Všenorech a také v Srbsku. Další jejich stoletá dvojnice stojí v Ostrově na Karlovarsku. Kolik dalších tehdy architekti po Čechách nasekali? „Zatím víme jen o těchto čtyřech, ale nelze vyloučit, že stejných baráčků po Rakousku-Uhersku vzniklo víc. Špatně se to hledá, nechcete udělat výzvu mezi čtenáři?“ ptá se Jakub. Dobře, tak tady je.
Kavárna a skautská klubovna
Příští stanice Všenory! Autem – jak jinak – jsme se přesunuli na druhý břeh Berounky. Ve Všenorech stojí dokonalý klon černošické zastávky. Je ale mnohem zašlejší, budova se na rozdíl od jiných v minulosti příliš neopravovala. „Díky tomu se tu ale paradoxně zachovaly všechny původní detaily, a dokonce i zelená barva typická pro secesi. Budova je i po více než sto letech v autentické podobě, de facto je to muzeální kousek,” ukazuje Jakub Špetlák, když parkujeme za zastávkou.
Na peronu už na nás čeká Marek Kotásek s manželkou – původem Pražáci se na Berounku přestěhovali před dvaceti lety. Ani Kotásek toho vlakem moc nenajezdí, všenorskou zastávku používá tak třikrát do roka. „Na tom ale vůbec nezáleží, jsou tu nějaké historické hodnoty a byla by škoda tu budovu nechat padnout,“ říká a hledá po kapsách klíče od zděné části. „Pojďte dovnitř, chlapi! Já ještě pamatuju, jak si tu koncem devadesátých let paní topila uhlím a prodávala lístky.“
Všenory
Klidně by se mohla z fleku vrátit, stačilo by baráček vysmýčit a vymalovat, v tak dobrém je stavu, i když není roky používán. Zatímco u černošické zastávky můžeme o hrozbě bourání mluvit v minulém čase, ta všenorská to má stále nahnuté. „V Černošicích jsou dál, ale já doufám, že i tady jsme na dobré cestě. Můj odhad? Tak sedmdesát na třicet, že se bourat nebude,“ uvažuje Kotásek. O osud zastávky se začal zajímat o něco později než jeho kamarád z druhého břehu Berounky. Když se o sobě dozvěděli, spojili síly a založili iniciativu Zastávky Černošice, Všenory, Srbsko. Jméno vesnice u Karlštejna by ale teď z názvu mohli klidně vypustit – v Srbsku se k nim nikdo z místních nepřidal a vypadá to, že tamní zastávku se zachránit nepodaří. I když naděje umírá poslední...
„O to jsme namotivovanější, aby se to povedlo u nás!“ Už teď se podařilo sehnat podnikatele, který si chce v budově otevřít kavárnu pro lidi čekající na vlak i pro projíždějící cyklisty. O budovu na druhé straně kolejiště zas projevili zájem skauti. Byla by to krásná klubovna.
Projekt za peníze z kasičky
Inspirací, jak s nádražními budovami naložit, může být třeba již zmiňovaná bývalá zastávka v Ostrově na Karlovarsku. Trať, u níž stojí, se proměnila na cyklostezku a jednopatrová budova v odpočívadlo. Proč ale chodit za dobrými příklady tak daleko?! O dvě zastávky dál směrem na Beroun leží městečko Řevnice, kde byl letos v červenci otevřen úžasný nádražní pivovar. Na svědomí má tenhle malý zázrak podnikatel Petr Kozák, který už na nás čeká na zahrádce.
„Původně jsme chtěli vařit pivo v restauraci, kterou máme na náměstí, ale bylo by to tam složité s technologiemi. Když se naskytla možnost koupit budovu starého řevnického nádraží, neváhali jsme a pivovar založili tady,“ vzpomíná Kozák. Budova pochází z roku 1886, a dokud byla trať pouze jednokolejná, zastavovaly vlaky právě tady. Po vybudování druhé koleje muselo být o pár set metrů dál postaveno větší nádraží.
Řevnice
A právě mezi původní a současnou nádražní budovou naše výprava končí – u bývalého drážního skladiště máme sraz s architektkou Šárkou Sodomkovou a ředitelkou řevnické základní umělecké školy Ivanou Junkovou. Takže rychle dopít a jde se.
Ivanu Junkovou před pár lety napadlo, že by se dřevěná bouda u kolejí skvěle hodila k pořádání koncertů a výstav absolventů školy. Bývalý drážní „magacín“ patří městu a to souhlasilo. „S partou rodičů jsme začali sklad vyklízet a pořádat první akce. Při jedné z nich jsem prodávali obrazy dětí a vybírali peníze do kasičky. No a za ně jsme si najali tady Šárku,“ směje se Junková. Sodomková pak navrhla, jak sklad v budoucnu využívat, a městu se podařilo dokonce získat stavební povolení.
Kdy se bude do Řevnic jezdit z Prahy vláčkem na pravidelné koncerty? Těžko říct, vybudování podniku teď vázne na penězích. Vracíme se do pivovaru, kde na nás čeká zbytek výpravy: radotínský Jiří Bárta, černošický Jakub Špetlák, všenorský Marek Kotásek a pán domu Petr Kozák. „To je krása, kolik nás tu je. Tak na ty naše barabizny!“ pronáší přípitek Ivana Junková. A teď zpátky do Prahy, konečně vlakem.
