„Kolem žádné jiné bitvy nenajdeme tolik mýtů, domněnek či ryzích nesmyslů,“ podotýká Michal Stehlík, historik a kurátor výstavy nazvané 1620. Cesta na Horu. Tuto „cestu“ byste za normálních okolností mohli okamžitě absolvovat. „Než se vše vrátí do normálních kolejí, máme pro zájemce on-line prezentaci výstavy na stránkách Národního muzea,“ uvádí historik Stehlík, s nímž se podíváme i na to, co vše příprava takové zásadní výstavy obnáší.
Bitva samotná trvala maximálně dvě hodiny. Kolik času zabraly přípravy na celou expozici? Jaké pojetí výstavy jste zvolili?
Na Bílé hoře jsme pracovali dva roky a užší tým tvořilo pět lidí. Zásadní bylo najít vyprávěcí linku, přičemž jsme se rozhodli pro pohled představující dobu 17. století. Hlavní pozornost sice věnujeme létům 1618–1621, ale postupně návštěvníkům přinášíme přehled událostí od Majestátu Rudolfa II. v roce 1609 až ke konci třicetileté války v roce 1648. Někdo z autorů se věnoval vojenské části, někdo náboženství, další osobnostem 17. století té doby. Velkou pozornost jsme věnovali exponátům a vinou se k nim jak pozitivní, tak smutné příběhy.
Součást expozice
Povídejte...
Ten smutný se zatím točí kolem toho, že jsme měli připraveno zapůjčení praporu habsburského vojska, který je uložen v Římě, ale kvůli covidu se to zatím nepodařilo. Ten pozitivní je v tom, že se nám podařilo na poslední chvíli zajistit úžasnou zápůjčku originálního a prostřeleného kyrysu vojáka třicetileté války z píseckého muzea. Pro mě osobně bylo zážitkem třeba to, že jsem si vyzkoušel vojenskou práci pikenýra s pětimetrovou píkou, a asi by ze mě nebyl dobrý voják té války.
Na jakého návštěvníka je výstava vyladěná? Jaké multimediální, interaktivní prvky jste zakomponovali?
Výstavu jsme nachystali pro nejširší veřejnost. Určitě si tam najde dobrou linku i škola a mladší návštěvník. Z multimediálních prvků zmíním rekonstrukci bitvy. Výstava dále pracuje i s množstvím filmového materiálu, jako jsou filmy Temno, Čest a sláva nebo Svědek umírajícího času. A hodně jsem zvědavý ještě na reakce na jednu speciální věc – přenesli jsme do výstavy přesnou kopii vězeňské cely ze Staroměstské radnice, ze které se vycházelo na popravu roku 1621. Tady jsme zároveň vnesli do prostoru audiozáznam vyvolávání jmen popravených a myslím, že to pro návštěvníka bude vtažení do dějin a velká emoce.
Součást expozice
Jak jste expozici přizpůsobili koronavirové době?
Covid nás vede k tomu, že do výstavy nedáváme hmatové interaktivity, abychom minimalizovali rizika. Zároveň je nyní muzeum zavřeno, a i když doufáme, že se jednoho dne otevřeme návštěvníkům, zatím zájemcům nabízíme on-line podobu na exhibition.indihu.cz/view/1620-cesta-na-horu/start. Na nejrůznějších platformách pak budou k dispozici přednášky, virtuální procházky a podrobnější pohledy na předměty nebo témata. Každopádně je důležité, že i přes covid jsme výstavu dokázali skutečně připravit k 8. listopadu.
Tedy přesně na den bitvy. Uvedete závěrem, jaké jsou podle vašeho mínění největší bělohorské mýty a omyly?
Myslím, že snad už nefunguje mýtus, že Němci bojovali s Čechy, to se doufám již podařilo rozrušit. Češi i Němci byli na obou stranách. Ale mýtem určitě je, že se ten spor považuje za spor národní. Tím rozhodně nebyl. Šlo o kombinaci mocenských a náboženských důvodů. A už vůbec se národní charakter netýká armád – vedle sebe stáli Češi, žoldáci z německých zemí a Rakous, Poláci, Uhři nebo také Holanďané... Samotná bitva v sobě má mýtus posledního odporu Moravanů u zdi letohrádku Hvězda. Zpívá o tom Karel Kryl i Daniel Landa, abych připomněl. Ale ve skutečnosti jde o směs žoldáků hovořících německy i maďarsky, které platil hrabě Jindřich Šlik, jenž se ostatně po bitvě přidal k císařské straně…
