Jste pro lidi v nemocnici samozřejmostí? Nebo se někdy diví, když na vás narazí?
Ve VFN už samozřejmostí jsem. Ale když se podíváte na její rozlehlost, kolik má budov, má šest tisíc zaměstnanců, tak i za pět let, kdy zde působím, přece jen objevím lidi, kteří mě vidí poprvé. Nemocnice se snaží, aby se o mně vědělo, chodím i na prezentace nových zaměstnanců.
Jste tady první kaplan? Nebo jste už navazoval na práci předchůdců?
Byli tu přede mnou kaplani na částečné úvazky, nebo docházeli externě. Kaplan na pevný úvazek jsem první. Spíš než s tím, že by mě lidé neznali, bojuji s mýty o kaplanské nemocniční službě.
Třeba že se jen modlíte?
Mým ideálem v podobné pozici je kaplan Mulcahy ze seriálu MASH. Když někdo potřeboval oddat, tak ho oddal, když potěšit, tak ho povzbudil. Holka pro všechno, co zaskakuje i na operačních sálech, což já pochopitelně nemohu. Na mé práci je hezké, že dělám to, co ostatní nemohou. Jsem svým způsobem mimo systém. Zdravotní sestra těžko odběhne z oddělení, má přesně dané úkoly. To já nemám. Kaplan může jít tam, kde je mezera.
Co tím myslíte?
Dejme tomu, že na daném nemocničním pracovišti dojde k úmrtí, teď nemyslím k úmrtí pacienta, ale zaměstnance. Systém však kvůli pacientům musí běžet. Je vhodné, když tam přijde někdo, kdo si s kolegy toho zemřelého promluví. Nebo když rodiče mají miminko v inkubátoru a vědí, že nepřežije. Personál u toho bude, ale ti lidé jsou vytížení. Právě tady je úloha kaplana.
Tušil jste, do čeho jdete?
Ne. Nastoupil jsem původně jako muzikoterapeut, padli jsme si s nemocnicí do oka a dostal jsem nabídku na kaplanskou službu. Mojí výhodou je, že nemusím vést žádné zápisy, žádné protokoly o lékařských úkonech.
Jste kaplan víc pro pacienty, nebo zaměstnance?
Z osmdesáti procent tu jsem pro personál.
Kněz utěšující jen nemocné a umírající je mýtus?
Dá se říct. Nemocniční personál ale také podporu potřebuje. A hodně. Moje role není lanaření do církve. To by bylo neetické. Mojí rolí je lidi doprovázet jejich starostmi. Ať je to ateista, nebo buddhista.
S kým z posledně jmenovaných si popovídáte lépe?
Já jsem ateistu ještě nepotkal. Oni to sice hned řeknou, ale skutečně jsem ještě žádného nezažil. Každý v něco věří. Lidé věří v dobro, ve spravedlnost, v demokracii. Pak je to věřící.
Když lidé tuší, že se blíží jejich odchod, promlouvají o věcech dobrých i zlých?
Paradoxně se spíš setkám s tím dobrým. Že bych natrefil na zlo, to si nevybavuji. Spíš na lidi ušlechtilé, kdy máte chuť se před nimi poklonit. Zpovídají se z něčeho, co považují za chyby. Ve skutečnosti je to naopak. Subjektivní vnímání života může být nepřesné, s tím se setkávám často. Říkám jim, že to není špatné, ale naopak nádherné.
S čím se svěřují lidé pracující v nemocnici?
Nejčastější bývá u zdravotníků pocit zmaru. Můžete se maximálně snažit, máte po ruce tu nejmodernější techniku, léky, ale stejně neuděláte nic. Hlavně když umírají mladí lidé, kdy jim neumíte pomoci, v tu chvíli vnímáte bezmoc. To je pro lidi to nejtěžší. Když umírá člověk, který už má něco odžito, je to relativně, zdůrazňuji relativně, snazší. Je to ale součást jejich profese, oni s tím umějí pracovat. Jenže nejsou stroje. V tu chvíli je přítomnost kaplana užitečná. Hodně to bylo znát v době největších covidových nákaz. V samotné době covidu byla silná společná semknutost. Když covid odezníval, tak už v tom byl každý sám, následky v psychice se projevují odloženě.
Také potřebujete pomoc?
Jistěže potřebuji. (smích) Mám několik ventilů. Zaprvé si zajdu do hospody na pivo, kde posedím, píšu si texty. Mám totiž kapelu.
O čem jsou vaše texty?
My jsme takový alternativní punkrockový jazz. Například klávesista je z The Plastic People of the Universe, na bubny hraje psychoterapeutka z konzervatoře, pak u nás hraje zdravotní sestra, ta byla v souboru Musica Bohemica, tedy klasická hudba.
A vy? Na co hrajete?
Já jsem vystudovaná klasická kytara a mám nedodělanou konzervatoř ve
zpěvu. Pokud se ptáte na písničky, tak takové hospodské. Jedna se třeba jmenuje Smrt Sokrata. To je tedy jeden z ventilů. Potom mám samozřejmě člověka, se kterým si mohu popovídat. Naštěstí ho často nevyhledávám.
Čím jste profesně prošel?
Začal jsem jako ultras římský katolík. To znamená, že kromě římskokatolické církve jsem nic jiného neuznával. Učil jsem na teologické fakultě v Olomouci. Nebyl jsem ale knězem, protože jsem byl ženatý. Pak jsem se rozvedl a s tím současně skončila moje římskokatolická kariéra. Čtyři nebo pět let jsem nevstoupil do kostela ani o Vánocích. Byla to krize směřující vůči instituci, ne vůči víře. Ještě předtím jsem dělal během práce na fakultě výzkum o komunikačním prostoru v církvi. Jako základní komunikační metoda mi vyšla pomluva. Což nebylo libě neseno, když jsem to na konferenci pastorální teologie veřejně prezentoval. Všichni to sice vědí, ale když na to máte objektivní data, je to horší. Pak jsem objevil starokatolickou církev.
Asi nejsem jediný, který o ní nic neví.
V Česku je to absolutně zavádějící a neznámý pojem. Spíše by se mohla jmenovat původní katolická církev. Jsme katolíci s jinou jurisdikcí. Vznikli jsme v roce 1875 jako reakce na první vatikánský koncil. Kdy poměrně značná část biskupů řekla, že nebude souhlasit s neomylností papeže. To byl obrovský zlom. Ti, co se oddělili, založili starokatolickou církev. Ta byla silná hlavně v německy hovořících zemích. Srozumitelně řečeno, my jsme katolíci, kteří se třeba mohou ženit. Kteří respektují stejnopohlavní páry. Světíme ženy na jáhenky. Teď možná i na presbyterky, neboť kněžka zní nevhodně.
Kde máte kostely?
Kolega má rotundu svaté Maří Magdaleny u Čechova mostu, já jsem farářem u svatého Kříže v ulici Karolíny Světlé. To je geometrický střed Prahy. Lidé znají rotundu například ze seriálů, občas tam přijdou lidé a hledají vchod do pražského podzemí, který tam ale není. Katedrální chrám a sídlo biskupa je svatý Vavřinec na Petříně. To je kostel u bludiště.
Uvědomujete si, že světská sláva polní tráva a zdraví je všechno?
Otázka je, co je zdraví. Pokud člověka definujeme jako bio-socio-psycho-spirituální bytost, tak bych řekl, že v Česku není zdravý nikdo. Vždycky můžete mít něco dobré a něco narušené. Důležitá je nenáboženská spiritualita. Vědět, proč tady jsme.
Například?
Děti dospějí, odejdou od rodičů a ti si najednou položí otázku – proč tady jsme? Jaký je nyní náš smysl života? Když ho ztratíte, přijde vyhoření, zcyničtění.
Mluví s vámi lidé o smyslu života?
Ano, je to zásadní téma. I na konci života. Častější je, proč mám žít teď. Třeba u člověka, který je trvale upoután na lůžko. Nebo člověk trvale v depresích. To jsou pro mě obvykle nejhorší rozhovory.
Čekají lidé odpovědi?
Ne vždy je mám, nebo je spíše nemám. I když je po mně chtějí. Raději to poctivě přiznám. Snažím se jim pomáhat, aby odpověď, svůj smysl života, našli sami. Jeho smysl totiž nemusí být v aktivitě. Může být také v přijímání krás života. Že svítí slunce, že jsem byl na hezké výstavě. Vnímat krásy světa. Někdy se lidí ptám – kdy jste si naposledy vychutnali kávu? Opravdu vychutnali, ne jen nevypili. To je zdravá spiritualita. Největší hrdinství ale je, když lidé v posledních chvílích zaujmou ke svému životu postoj.
Strážce streamu
