Většinou nemám anebo si nemůžu vzpomenout. Ale i tak se toho během a okolo natáčení děje hodně. A i když to zprvu jako veselá historka moc nevypadá, nakonec vyprávění úsměv vyloudí. Vůbec je to pozoruhodná profese. Jste herec a máte to štěstí, že něco natáčíte. Předstíráte, jak vše pravdivě prožíváte, všechno se tváří jako ta největší autenticita sama a přitom je to jen jeden šikovně sestřihaný na sebe navazující klip.
Ne. Magie, kouzlo. Nebo umění, jak chcete. Každopádně právě točíte záběr a vedete dialog s někým, kdo tam už dávno není, a vy celou dobu mluvíte na imaginárního partnera, kterého v tu chvíli ztělesňuje textilní páska přilepená na kraj kamery, abyste věděl, jak vysoko se koukat, protože kameramanovi se hodí, že jsou vám vidět obě oči. Kolem vás uprostřed největšího soustředění je spousta lidí – členové štábu, maskérky, kostymérky, asistenti asistentů, kteří o vás láskyplně pečují. Tu je nakřivo vlas. Tu nepohodlná krůpěj potu z trémy. Tu rozepnutý knoflík u košile.
Herec Václav Jílek
|
„Počkej, Vašku! Tu vidličku jsi držel v druhé ruce,“ volá na mě skriptka a dohlíží, aby na sebe všechno správně navazovalo. Nenavazuje... Mám totiž na sobě špatné boty, které jsou z jiného dne a z jiného prostředí. Ale protože si toho sám všimnu až po natáčení při převlékání, hrdě stojím v jiných botách. Ještě se přimotá zvukař a něco mi špitne, něco v tom smyslu, že se při tom mým hraní nemám bouchat do prsou, protože tam je připevněný mikroport a zvuk by byl jinak nebratelnej. Zaskočí za mnou ještě hlavní asistent kamery, který ostří, a klade mi na mysl, abych určitě nedělal tak prudký pohyb a rozhodně nepřekračoval tu červenou pásku na zemi, protože pak bych byl pravděpodobně rozostřený. Přidá se další značka – modrá, odkud mám vyjít, zelená, kde mám začít mluvit, a oranžová, kde se mám zastavit a otočit.
Pak už tam je jen ta červená, ale to je mezní hranice. „Stop. Záběr hotov,“ volá asistent režie a vám někdo podává bundu, abyste se zachumlal do tepla, protože jste právě točil jen v tričku, i když je venku pořádná zima, jde vám pára od úst, ale ve filmu jste uprostřed léta a vyděláte, jako že se nechumelí. Jako při natáčení jedné scény filmu Miluji tě modře.
Fakt, bez většího přehánění, takhle nějak to na natáčení vypadá. A je neuvěřitelné, jak rozmanitá jsou naše povolání. Někdy si vybavím tu scénu z filmu Rozpuštěný a vypuštěný, jak za mladým policejním praktikantem Hlaváčkem přijedou jeho rodiče a pozorují, jak vypadá jeho povolání. Nakonec konstatují: „Dobře si to chlapec vybral, je tady v teple, v tichoučku a neztrhá se.“ Myslím, že my herci taky ne. Je to náročné, to ano, ale jinak. A mám veliké štěstí, že dělám, co mě baví, a že svou práci miluji. Teď zrovna ji miluji modře. Jo a už jsem vám vyprávěl, jak jsme točili závěrečnou milostnou scénu?! Ne? To si nechte vyprávět... Anebo víte co? Zajděte si na nás. Film Miluji tě modře už je v kinech.
