Akci pořádáte od roku 1999. Co je organizačně nejtěžší? A co zabere nejvíce času?
Nejtěžší je udržet kvalitu a styl, neusnout na vavřínech a každý rok se pokusit to posunout v maličkostech a detailech o kousek dál, aby to bavilo nás, co to děláme, a hlavně lidi, kteří se přijedou podívat a zaplatí si to. Samostatnou kapitolou je, že se snažíme o lepší a lepší skokany, k čemuž vedou ty detaily. Výsledkem pak je, že asi od desátého ročníku tady můžeme vidět naprostou skokanskou elitu cliffdivingu.
V čem je největší změna, když jste festival pořádali poprvé?
Nikdy z High Jumpu festival dělat nechcem, na to jsou tady jiný lokality, od začátku děláme otevřené mistrovství republiky ve skocích do vody. Největší změna v tomto smyslu je v tom, že už začínáme být ve čtyřiceti letech seriózní.
Nejen skokyAkce High Jump proběhne v Kujalově lomu v Hříměždicích v pátek a sobotu. Při akci probíhá Otevřené mistrovství České republiky v cliffdivingu, tedy skocích do vody. V programu je ale i hudba, přijede dvojice Smash Hifi, zahraje i kapela Wohnout. Na místě budou k prodeji vstupenky jak jednodenní (za 900 korun), tak dvoudenní (také za 900 korun). Podrobnosti na www.highjump.cz |
Když jsme začínali, bylo nám dvacet a to ke všemu přistupuješ trošku jinak. High Jumpu by prospělo, aby zas přišli nějaký mladý šílenci a pustili tomu v dobrým smyslu slova žilou, což je těžký někoho takovýho najít. Navíc už jsme fakt skoro všechno vyzkoušeli, ale to je přesně ten náš pohled na věc, já věřím že může přijít někdo a říct: „Hele, co kdybychom to udělali takhle...“ Je to o maličkostech, který ve finále dělaj velký věci. Klidně bychom z toho rádi udělali český nebo East Europe X Games – koneckonců, kdo jinej na to má líp našlápnuto, když se podívám do historie, jaký všechny sporty už u nás měly exhibice.
Na co jste v letošním ročníku hrdí?
Poprvé regulérní dvacetimetrovej skok a závod z něj. I to, že především český kluci už jsou na takový úrovni, že z týhle vejšky dokážou skákat na světový úrovni. Plus samozřejmě účast světový elity skokanů.
Vzpomínáte na něco vtipného?
Vtipný je, že prosíš policajty, jestli by si stoupli s autem hned dole u kostela na náměstí, ještě než autem člověk vyjede z areálu. Aby tak lidi viděli pomyslnej zvednutej ukazovák a nikam s autem nejeli, vrátili se a vystřízlivěli. Protože když člověk vidí policejní auto, musel by bejt úplnej blázen, aby pokračoval v jízdě. Léta o to prosíme a oni říkaj, že to nejde. A pak si stoupnou asi dva kilometry do zatáčky a tam stopujou a sbíraj.
Za dva dny pak vyjdou zprávy, jak jsou šikovný, že zabavili 34 řidičských průkazů opilcům odjíždějícím z Hight Jumpu. Takhle je to rok co rok. Letos už se snad u toho kostela postavěj, protože je tam někdo normální, kdo to chápe. Představte si, že by se někdo na těch dvou kilometrech zabil v autě... A nemusel by, kdyby stáli prostě blíž. V tisku by se o tom taky asi psalo, ale mohli bysme za to my.
Jaký problém jste museli řešit? Nebo vzpomínáte na netradiční požadavky?
My nemáme problémy a už vůbec ne závažný, problémy neexistujou. Všechno vyřešíš, o tom to je, vždycky si poradíme, kdyby ne, to by byl teprve problém. Žádnej požadavek pro nás není netradiční, protože jsme ještě větší blázni než ty, co tyhle věci požadujou.
Na High Jumpu jsem byl v roce, kdy se tam stal smrtelný úraz. Vím, že je to těžké uhlídat, ale přesto – budete přijímat nějaká opatření?
Skákání ze skály není, bez urážky, třeba běhání. To by si každej, kdo skáče už třeba jen z pěti metrů, měl uvědomit. Prostě se může něco stát, voda není vzduch, ty pády prostě bolej, skákat vykalenej je sice fajn, ale nese to s sebou stonásobně větší riziko, než když jsi střízlivej. Je to prostě sakra nebezpečný, na to by měli lidi pamatovat a vždycky si na to vzpomenout, než skočej. Už dávno to není jen o „vstupu na vlastní nebezpečí“ a jinej než akreditovanej skokan nebo fotograf se na skok už pár let nedostane.
Jak se taková akce ve městě vlastně připravuje?
To máš šroubky, matičky, mikrofony, lešení, agregáty, barmany, ochranku, ještě toi-toiky a papír na záchod, vysílačky, brigádníky, odpadkový koše a hostesky a tak dále... No prostě, když už sis to jednou vymyslel, tak to udělat musíš, samo se to zatím neudělá.
Jak moc se prostředí pro organizátory tak náročného podniku změnilo za ta léta, co akci děláte?
Všechno se dá domluvit, záleží na tom, na jaký lidi narazíš... Vždycky ti někdo házel klacky pod nohy, ať vědomě nebo nevědomě, to nikdy jiný nebude, na tom se nemůžeš zaseknout.
Takže nemáte žádné komplikace?
Co by mohlo být lepší a co fakt nechápu, že nefunguje, je spíš to, že tě obec a sportovní oddíly moc nepodpořej, i když si myslím, že za náma je vidět spousta práce. Že jezděj lidi z celýho světa, chtěj sportovat a makat na sobě, chtěj adrenalin v krvi a ne žádný s*ačky do žíly. Ale každá žádost nebo návrh na podporu sportu nebo toho lomu, o kterej se staráme, nemá šanci, tohle je dost na pytel. Jednou jsme dostali za pana Bendla, když byl ještě starosta, 50 tisíc podporu pro akci, to bylo super, to si řekneš: „Aha, někdo nás vidí!“ Jenže tím to taky skončilo. Nemáš známý, nevracíš prachy, nemáš šanci.
Ale na to nemá cenu myslet, to je vlastně jejich problém, ne náš. Na to nesmíš myslet a jet si svůj styl a držet se svejch nápadů – toho, kdebys tu akci chtěl mít. Nám se podařilo, že je ještě lepší, než jsme si před 18 lety vysnili...
