Jak si máme představit práci kurátora?
Buď romanticky, jako tvůrce vizí a idejí, které opouštějí přístav pojmů a dostávající díky práci kurátora mediální podobu, nebo prakticky, jako organizátora, producenta, instalačního pracovníka, sepisovatele, promo pracovníka, to vše v jedné osobě.
Co způsobila karanténa umění? A co vám?
Pokud se týká mě osobně, karanténa všechno zpomalila. Vznikl čas a prostor dodělat věci, na které dlouho nebyl čas. Na druhé straně tu vznikla obava z toho, co se to vlastně děje a jaké budou, nebo by mohly být, následky. Úzkost ze změny, kterou nemáme pod kontrolou. Myslím si, že nouzový stav ovlivnil patrně mnoho věcí. Rozlišujme ale provozní věci od vnitřních proměn. Zdá se, že citelně zasáhl obojí. Záporně i kladně. Určitý stupeň rozpolcenosti bývá tvůrčí, tak uvidíme.
Jak fungovaly v době karantény výstavní prostory a jak umělci?
Mohu mluvit pouze za svou vlastní zkušenost. Hodně věcí se zrušilo, nebo odložilo. Hodně autorů ale dostalo tímto stavem nouze nový impulz, který se v jejich myšlení a tvorbě, doufám, brzy projeví.
Takže doba virová přinesla nové podněty?
Jsem o tom přesvědčen. Každá zkušenost s něčím novým, cizorodým, s něčím, co nemá obdoby, se zákonitě projeví v lidském myšlení a vnímání. Zvláště, když má ta zkušenost globální měřítko.
Může vůbec výtvarné umění vnímat každý?
Určitě ho každý vnímá svým způsobem. I ignorance je určitý postoj. I ten vysílá určitý společenský signál.
Máte rád umění pod širým nebem?
Mám. Ale musí být citlivé ke svému okolí. Nejsem příznivcem velkých gest pouze proto, aby byly vidět.
Přesahuje výtvarné dílo lidský život?
Pokud otázkou myslíte délku lidského života, evidentně ano. Otázkou zůstává proměnlivost interpretace dochovaných uměleckých děl. To je ale možná na dějinách umění jako vědecké disciplíně vůbec to nejzajímavější.
Měly by být galerie otevřeny lidem zdarma?
Myslím, že se dnes vše příliš ekonomizuje. Princip podle mě není pouze ve výši vstupného, ale také v přirozeném vztahu k umění, což je dáno výchovou. Stálé sbírky a expozice, které spravuje stát, bych ale určitě zpřístupnil zdarma tak, jako je tomu například ve Velké Británii. Plnily by tak nenahraditelnou úlohu přirozené osvěty, otevřely by se naplno rodinám s dětmi.
Kromě studií dějin umění v Olomouci a doktorátu na VŠUP v Praze máte za sebou také uměleckoprůmyslovou školu Václava Hollara. Proč po této zkušenosti nemalujete?
Měl jsem kdysi ambici stát se umělcem. Hrdě se k této nenaplněné cestě hlásím, protože přímá zkušenost s malbou mi poskytla pro práci kurátora jiné podmínky, nežli je v praxi běžné.
Jste autorem katalogového textu výstavy Michaëla Borremanse v Rudolfinu s názvem The Duck.
Výstava Michaëla Borremanse je výjimečným projektem pro české prostředí. Jedná se o hvězdu současné globální malířské scény. Dostat jeho dílo do Prahy určitě nebylo jednoduché a my za to vděčíme především řediteli Galerie Rudolfinum Petru Nedomovi, který byl i kurátorem celého projektu.
Proč je Borremans významný? Čím je výjimečný?
Michaël Borremans dokáže prostřednictvím tradičních výrazových prostředků obrazu zpřítomnit ty rysy současnosti, které jsou nejednoznačné a iritující. Ukazuje neznámo, které se skrývá za viditelným světem předmětů a figur. Využívá přitom i technik starých vlámských mistrů.
Mají výstavy v Rudolfinu, kde jsou pravidelně prezentováni především klíčoví zahraniční umělci, vliv i na české autory?
Určitě jsou vhledem do toho, co se děje v současném umění v celosvětovém měřítku. Jejich předností je přímá zkušenost s konkrétními díly, které návštěvník může na výstavách zažít. Tento kontakt s dílem nic jiného nenahradí. V době všeobecně rozšířené digitální kultury a obrovského reprodukčního vizuálního smogu je to velké osvěžení.
Pracoval jste také na výstavě pro České centrum v New Yorku s názvem Český sen. Popíšete nám celý tento projekt?
Projekt se realizoval v roce 2015. Tematizoval motiv „vnitřní emigrace“, který se v české společnosti historicky opakuje. Současnost naznačuje, že se může stát i tématem dnešních či nadcházejících dní. Vystavena byla díla českých malířů, od klasiků jako Vladimír Boudník a Jan Kotík až po nejmladší autory jako Josef Bolf, Adéla Babanová a Ondřej Basjuk. Jako doprovodný program byla realizována přehlídka filmů české produkce, které byly s tématem nějakým způsobem spojeny, nebo s ním rezonovaly. Podle jednoho z nich byl nazván i projekt.
Psal jste pro výtvarný čtrnáctideník Ateliér. Ten ale kvůli financím zanikl. Zasloužila by si scéna podobný formát?
Časopis podobného zaměření na české scéně určitě chybí. Už za jeho existence se tu však rýsovalo mnoho provozních problémů. Vedle financování to byla například otázka, jak udržet nestrannost a pluralitu příspěvků, nebo jejich aktuálnost. Pokud by někdo schopný vymyslel klíč k těmto otázkám, ať určitě časopis založí a já budu první, kdo jako autor kriticky vstoupí na jeho stránky.
Na čem pracujete nyní?
V současné době působím jako teoretik Mikulovského výtvarného sympozia Dílna 2020. Před několika týdny jsme v Praze křtili velkou knihu o současné české mladé malbě Spectrum, která se nyní objevuje na pultech knihkupců. V českobudějovickém Domě umění běží do konce léta výstava Backtracking Ivana Pinkavy, v Broumově, v Galerii Dům, výstava mladého malíře Argišta Alaverdyana, v pražské Galerii Vyšehrad výstava Veroniky Gabrielové, v Trafo Gallery výstava Černobílé léto Jakuba Hubálka a v Pop-Up Gallery výstava +50 °C Sofie Švejdové. Před sebou mám řadu akcí po celé republice.
Na co se těšíte nejvíc?
Třeba na projekt slibného malíře Miroslava Polácha Open End pro prostory pražské Galerie Václava Špály na podzim letošního roku. Na to se těším.
