Mají různé názvy. Ochranné kameny. Ochranné sloupky. Odražedla. Kolesní sloupky. Jejich funkce však byla všude stejná. Otesané kameny přilepené u zdi domu, na rozích staveb a hlavně na vjezdech do domů a dvorů chránily zdi před koly povozů a kočárů. Středověcí i novověcí vozkové neusedali na kozlík vždy střízliví a šněrovali si to ulicemi měst od zdi ke zdi. Také koně či krávy neudržovali svůj směr vždy zcela přímý, v ulicích býval zmatek, pořád bylo nutné se někomu či něčemu vyhýbat. Uličky bývaly užší, pro dva povozy či kočáry to leckde bývalo moc úzké. Takže nebylo divu, že okovaná obručová kola brousila stěny a rohy domů, stejně jako vjezdové portály do dvorů a paláců. A kdo to měl pořád opravovat, že? Takže jak to šlo, doplňovaly se stavby oněmi sloupky z tvrdého kamene, řádně uhlazenými. Jejich „aerodynamický“ vzhled byl výhodný. Kolo kočárů se o něj nezarazilo, ale odrazilo, nebo po něm sklouzlo.
Velké paláce mívaly na rozích masivní hlazené kameny. Brány do paláců už jejich stavitelé stavěly s ochranným sloupkem, takže to nebyl žádný přílepek, ale integrální součást vjezdu. V postranních uličkách si už každý majitel sloupky nechal dodělat dle svého vkusu a finančních možností, takže jejich velikosti i tvary se často na pár desítkách metrů hodně liší.
Praha má štěstí, že takových sloupků zůstalo z minulých staletí dost a dost. Stovky, možná i tisíce. Jeden z nich si dokonce zahrál i ve filmu a seriálu o tajemstvích rudolfinské a současné Prahy, v Maharalu. Najdete ho na rohu Liliové a Zlaté, za bývalým Anenským klášterem, dnes Pražskou křižovatkou. Vypadá jak figurka z Člověče, nezlob se.
Sloupky zmizely až s rozšířením ulic na třídy a bulváry, s odchodem kočárů, povozů a potahů a příchodem aut. Ta už měla přece jen přesnější řízení, začala platit pravidla provozu. Po povoznících, pánech v kočárech a špeditérech s žebřiňáky nám zůstaly už je ty sloupky.
