Na Papui Nové Guineji se mluví 850 jazyky. „Nehovořím o dialektech, ale o jazycích, jako je čeština a němčina. Jazykem mluví třeba tisíc lidí, přejdete jedno údolí, a už si nepopovídáte. Nepopovídají si ani místní, protože ten jazyk té druhé skupiny neznají. Pro antropology je kulturní pestrost ráj,“ říká antropolog Martin Soukup, který tam jezdí od roku 2009 a za svůj výzkum dostal cenu Neuron. V současné době působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
Navíc byl ostrov prozkoumán až ve 20. století. „Vnitrozemí ostrova bylo izolováno od pobřežních oblastí po tisíce let. Když Evropané kolonizovali tento ostrov, tak než se dostali do vnitrozemí, zůstávala tam ještě v 50. letech bílá místa na mapě,“ připomíná. „Snažím se studovat první kontakty, které jsou nesmírně unikátní. Věnoval jsem tomu svou poslední knížku Cizinci mezi Papuánci,“ říká Soukup, který se podílel na výstavě Lovci lebek, jež probíhá do 18. června v Náprstkově muzeu.
Moment, kdy se poprvé střetnou Papuánci a Australané, je dokonce nafilmovaný. „Byl to šok, který způsobil vzhledově jiný Australan. Domorodci si mysleli, že k nim přichází duchové zesnulých předků,“ vypráví. Až pak zjistili, že jsou z masa a kostí, pak docházelo k tvrdým střetům.
O Papui Nové Guineji se vtipkuje, že má každá rodina svého antropologa. „Tuto část údolí řeky Uruwa, které studuju, zatím žádný antropolog s výjimkou mě nezkoumal. Ale je zajímavé, že tu věděli, co je antropolog,“ usmívá se Soukup. Podle něj dnes až tak izolovaní nejsou. Prošli misionizací, ale jsou tak vzdálení, že se ani antropologové o tuto oblast ještě nezajímali.
Před první cestou nepodcenil přípravu a dopředu se naučil pidžin english, ve které vychází slovníky i noviny. „Velice květnatý jazyk bible v podání chudé pidžin english je tedy velký nářez. Jak jí chybí výrazy, tak se všechno musí opsat,“ říká a dodává: „Například jsem si vyslechl mši, která zmiňovala jámu lvovou v pidžin angličtině. A Papuáncům vysvětlit lva, když tam nežije, byl oříšek. Popsali ho jako velkého zlého psa: bigpela dok nogut tru.“
Jinak Papuánci mají jako povinnou výuku na školách angličtinu, která je společně s pidžin english úředním jazykem. Zároveň mají třetí oficiální jazyk a to je znakový jazyk. „Ale angličtina a pidžin english způsobují vymírání domácích jazyků. Je téměř povinností se učit ještě místní jazyk. Ne že bych byl nějaký expert, ale nějaké základy umím,“ přiznává.
Papuánci se mění rychle. „Když jsem přicestoval poprvé, tak tam nebyla ani památka po moderních technologiích. Ne že by běhali v oděvech z kůry, ale měli secondhandové oblečení,“ říká Soukup. Podle něj jsou změny vidět na první pohled, ale Papuánci si je vůbec neuvědomují. Asi tři měsíce před tím, než přijel do Papuy v roce 2015 s kolegou Janem Danielem Bláhou z Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, tam zavedli mobilní signál. „Už to mělo svoje dopady. Může se to zdát jako banality, ale byly ohromné. V momentě, kdy tam doputoval mobilní signál, tak jste ve spojení s celým světem díky internetu. Skoro bych to nazval jako příslovečný polibek smrti. Dozvíte se tak najednou úplně všechno,“ vysvětluje Soukup.
Past srovnání
Jsou Papuánci šťastnější než Češi? „Co je lidské štěstí? Je dobré položit si otázku, co místním lidem přináší kontakt s námi. Kdysi jsem si dělal rozhovory s Papuánci o hodnotové orientaci, dlouho trvalo, než jsme se shodli, co jsou to hodnoty a nějaká vize do budoucnosti. Bylo to nesmírně zajímavé, protože si váží vzdělání a technologií,“ popisuje. A dodává: „Zároveň si uvědomují, že s pokrokem kráčí stín, jako je prostituce, pohlavní choroby, spousta nemocí, kriminalita a podobně.“
Soukup připomíná také takzvanou past srovnávání: „Představte si, že si koupíte krásný dvoupatrový domek, žijete si blahobytně, každý den máte co k jídlu, máte i zábavu. Cítíte se relativně šťastná. A pak se vedle vás přistěhuje soused a postaví si dům, který bude dvojnásobný. Dostanete se do pasti srovnávání, protože na vaší situaci se objektivně nic nestalo, ale subjektivně ano – máte toho souseda. A to samé se stalo Papuáncům. Co oni potřebují k životu? Mají pozemky, to jsou jejich sociální jistoty, pokud nejsou líní, tak si dokážou obstarat všechno ke svému životu. Najednou se k nim přistěhuje bohatý Evropan, kterého nikdy nevidí těžce pracovat, má hezké oblečení. Najednou to chtějí taky.“
Na Papui Nové Guineji se mluví 850 jazyky.
Lidé si Papuu Novou Guineu často oprávněně spojují s lidojedy. „Jeden z nejznámějších příběhů je osud misionáře Chalmerse, kterého zabili na velikonoční pondělí a ještě toho dne skončil v hrnci i se svým doprovodem,“ říká Soukup. Ví se, že Asmatové nebo Marind-Animové extenzivně vybíjeli své okolí a moc lidí okolo nich nechtělo bydlet z celkem pochopitelných důvodů. „Pravděpodobně mají i zásluhu na zabití Michaela Rockefellera, dědice slavné newyorské rodiny, který zmizel právě na území Asmatů. Ale doba se vyvíjí,“ uzavírá Soukup. Papuánci jsou na toto téma citliví. „Ve chvíli kdy jim to budete předhazovat, tak je to takový sociální políček. Uvědomil jsem si to minulý rok, kdy v Praze byli dva mladí muži z Papuy Nové Guineje. Vzal jsem je do Náprstkova muzea, kde se o nich připravovala výstava. Ptali se, jak se bude jmenovat. Tak jsem jim řekl Lovci lebek. A je to hrozně urazilo,“ vzpomíná Soukup. „A já se jim nedivím, je to stejné, jako by o nás někdo připravil výstavu a bylo by to o tom, že se tady zabíjíme cepy.“ dodává.
Když se turisté na ostrov vydávají po stopách lidojedů, umí na to místní obratně reagovat. „Jsou schopní připravit skvělé představení. Vodí je po různých místech a oni se ptají, tady jste je zabíjeli a oni přikyvují, ano tady, a támhle jsme je snědli. A turisté si všechno fotí, je to samozřejmě dávno.,“ směje se Soukup. „Nelze to samozřejmě vyloučit, že občas nedojde k nějakým kanibalským hodům. Pokud můžu tipovat, tak je to spíš nějaký exces v rámci některé etnické skupiny. Občas se něco stane, ale je to kriminalizováno, jako u nás. To neznamená, že je Papua bezpečná země, to teda není. Hlavní město je jedno z nejhorších míst na této planetě. Je tam velká kriminalita. Je rozdíl nějaký pěkný resort...to ale pak není Papua,“ svrašťuje čelo Soukup.
Martin Soukup původně studoval střední technickou školu, ale vyslechl si v 17 letech jednu antropologickou přednášku doktora Wolfa, která ho nasměřovala na antropologii. O Papui říká, že si ona vybrala jeho. „Kdyby tenkrát byla jiná možnost, jel bych jinam,“ vzpomíná.
Lidé jsou předurčeni, jak se budou chovat v prostoru
Podle něj největší stereotyp, na který naráží, je, proč dělat výzkum tak daleko. „K čemu nám to je? Když si takto položíte otázku, je to rezignace na vědu a základní vědecký výzkum,“ varuje. „Jsem přesvědčen, že to, co s kolegou děláme, jsou důležité poznatky a metoda, která je přenositelná do našich podmínek,“ uvádí. „Zkoumáme relativně uzavřenou skupinu a vyvíjíme specifickou metodu, která má uplatnění jako nástroj v českém i zahraničním prostředí. Zajímá nás prostorové chování lidí, kombinujeme geografii a antropologii,“ představuje svůj výzkum.
Podle něj jsme druh, který je v neustále na nohách. „Homo sapiens neustále migruje. Od momentu, kdy došlo k fenoménu Out of Afrika, asi před 200 000 lety, neexistuje žádná společnost, která by žila desítky tisíc let na stejném místě. Jinak se budeme chovat ve městském prostoru a jinak na poušti Kalahari. Je zajímavé, vidět, jak lidí mají nějakou koncepci v prostoru, která je ovlivněna sociálními a kulturními faktory,“ vysvětluje Soukup.
Sleduje také faktor rodiny a příbuzenských pout. „My jsme už hodně zvyklí vyrůstat v individualizované společnosti. Nemáme problém se odstěhovat na tisíc kilometrů daleko od svých rodičů. Ale udělají toto všichni? Lidé mají tendenci se usazovat podle toho, co mají předurčeno a v čem jsou vychování. Typická je například Čína nebo Japonsko, to jsou tradiční kolektivistické společnosti,“ říká.
„Snažím se studovat první kontakty, které jsou nesmírně unikátní. Věnoval jsem tomu svou poslední knížku Cizinci mezi Papuánci,“ říká Soukup, který se podílel na výstavě Lovci lebek, jež probíhá do 18. června v Náprstkově muzeu.
V Evropě čelíme migraci a lidé přichází z kmenových společností a jsou organizováni na příbuzenském principu, tedy něco co pro Evropu už dávno není klíčové. „Snažíme se zmapovat příbuzenský systém a dávat ho do prostoru, vidíme, jak se mají lidí tendenci sdružovat, jak daleko od sebe jsou vzdáleni. Je to metoda, nástroj pro studium různých společností,“ říká. Lze to využít i pro přijímání migrantů v Česku. „Některé společnosti jsou založeny na rodinných vazbách. U nás to může predikovat to, jak se budou ti lidé usazovat. Na nějakém vzorku lidí bychom mohli testovat, jak se budou pohybovat,“ uvedl a dodal, že metoda fungovala i v pastevecké společnosti v Altaji. U Papuánců ho fascinovalo, jak je kluk z vesnice schopen vyjmenovat 400 svých příbuzných žijících v jeho vesnici, říct, kdo je s kým spřízněn a v jaké pořadí se narodili.
Co je posláním antropologa? „Antropolog se zabývá rozmanitostí člověka, v čase a prostoru, v minulosti a přítomnosti. Když lidé vycestují, tak můžeme vidět, jak se chovají v různých koutech světa rozdílně,“ dává příklad. “Antropolog je ten, co sleduje rozmanitost, a v rámci ní studuje lidstvo jako jeden druh, který se přizpůsobil nejrůznějším podmínkám na této planetě, přijal nejrůznější hodnoty, hodnotové orientace a vnější zvyky, které se nám zdají často bizarní,“ dodává.
„Snažím se na svých přednáškách naučit lidi toleranci k rozmanitosti. My se velmi často chováme etnocentricky, což je přirozené. Máme tendenci štěpit lidi na my a oni. A máme přirozenou tendenci si myslet, že to co děláme my je přirozeně lepší a hodnotnější než jak smýšlejí ti druzí,“ říká.
A připomíná myšlenku filosofa Michela de Montaigne: „Každý člověk považuje za barbarství to, nač není sám zvyklý. Je dobré si uvědomit, že na druhé straně kopce se lidé chovají jinak, ale to nutně neznamená, hůř nebo lépe. Ale jinak. Antropolog se snaží pochopit, proč se chovají jinak,“ uzavírá.
