Pečovatelka slavných hlav vystudovala vlasy s vyznamenáním

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, ve slavném Divadle za branou režiséra Otomara Krejči, připravovala na představení i Leopoldu Dostalovou, kdysi slavnou herečku naší první scény. Dostalová hrála v Národním divadle s přestávkami od roku 1901 do roku 1969. „Byla můj obrovský životní zážitek,“ připomíná Jarmila Kamínková herečku, jíž u Krejči upravovala účesy a paruky a s níž ještě v roce 1969 slavila její devadesátiny. „Mám od ní dodnes schovanou pohlednici jako poděkování za paruku do hry Hodina lásky. Paní Dostalová na ní je jako družička z prvního otevření Národního divadla v roce 1881, to jí bylo něco přes dva roky,“ vzpomíná vlásenkářka, které pod rukama prošly generace „venkovských“ i pražských divadelních scén od padesátých let. Teď se už dlouhé roky dotýká hlav umělců karlínského divadla.

Vlasy vystudovala s vyznamenáním
Její dráha začala v padesátých letech, kdy rodiče přemýšleli, kam s holkou, která končila základní školu. Jarmilka si tehdy vysnívala kariéru švadleny, ale protože maminka byla univerzální bytostí Divadla pod Palmovkou (kdysi Divadlo S. K. Neumanna a také Městské a oblastní divadlo), tedy garderobiérkou, uklízečkou, uvaděčkou, zkrátka divadelní nadšenkyní duší i tělem, rozhodla, že dcera půjde na vlásenkářku-maskérku. Přímluvou na odborné škole v Hradci Králové jí pomohl nejen ředitel divadla Maršálek, ale třeba i herec Ilja Prachař. Protože pravidla pravila, že studenty vysílala do školy divadla, přidělil ředitel Jarmilu k tehdejší hlavní vlásenkářce libeňské scény Věře Bednářové. „Já jsem si tehdy slíbila, že jim to vrátím tím, že budu co nejlepší, alespoň jako paní Bednářová,“ vzpomíná Jarmila Kamínková. Slovo dodržela, i když přiznává, že jestli něco dvakrát nemilovala, byla to čeština. „Tvrdé a měkké i, to bylo mimo můj obor,“ směje se dodnes. Ale přemohla se, mívala vyznamenání, a jak zdůrazňuje, ani z chování nebývala dvojka.

Důležité bylo, že zásluhou školy, kam nastoupila v září 1957, i praxe u paní Věry zvládala bez problémů základy vlásenkářského řemesla – ušít monturu, tedy základ paruky, na kterou se našívají vlasy, a taky nejrůznější fígle, aby paruky nebo příčesek seděly umělci na hlavě jako ulité. Na vlásenkařinu byla tehdy jediná učebnice, uchazeči i uchazečky pochytávali hlavní pravidla profese od zkušených pedagogů, a především od vlásenkářů v divadlech.

Skopečkovi vystřihla „zuby“
„Měla jsem štěstí, že mi v Libni povolili, i s dobrozdáním rodičů, že mohu jako studentka pracovat v rámci praxe i při večerních představeních. Divadlo S. K. Neumanna tehdy řídil Miloš Willig, po něm to vzal Venoušek Lohniský,“ vzpomíná karlínská vlásenkářka. Při povídání o dávných časech nemůže nepadnout otázka, kdo ze známých a slavných herců či hereček poprvé usedl na její křeslo. V počátcích jí přidělili pánskou šatnu, proto se stali se jejími premiérovými zákazníky herci. „První samostatnou paruku jsem zřejmě dělala Petru Haničincovi do hry Pohled z mostu. Spíš si vybavuji, koho jsem jako první stříhala. Kromě vlásenkářství jsme měli v rámci školy i výuku v kadeřnictví. Věruška Tichánková poslala svého manžela Honzu Skopečka. No, žádná sláva to nebyla a Věrka mi v žertu pohrozila, že ho za ten výsledek budu stříhat až do konce života zadarmo. Honzíček to jen komentoval slovy: To se ztratí.“ Později si ale Jarmilu jako kadeřnici oblíbil jiný herec, Jiří Zahajský. „Ten za mnou jezdíval až do Karlových Varů, kam jsem později odešla. Říkala jsem mu, že dělám zuby, ale on se smál a argumentoval, že do sebe ty zuby alespoň zapadají.“

Štací neabsolvovala za život tolik, jak někdy bývá v této branži zvykem, hlavně u herců. Po třech letech v učení a pěti letech regulérního zaměstnaneckého poměru v Libni se vydala se svou tehdejší láskou, hercem Eduardem Žemlou, do Plzně. Odtud ji „koupil“ do nově založeného Divadla za branou Otomar Krejča. Když scénu, kde hrával Jan Tříska, Marie Tomášová, Karel Höger, Olga Scheinpflugová, Milena Dvorská (tahle herečka byla podle jejích slov jediná na světě, která si mohla po představení sundat paruku a bez další úpravy vyjít třeba na ples, jaké měla nádherné a vynikající vlasy), Vlasta Chramostová a již zmiňovaná Leopolda Dostalová a další a další, na začátku normalizace zrušili, vydala se se svým tehdejším manželem Rudolfem Kamínkem do Karlových Varů. Odtud putovala rodina do Hradce Králové, kde se jejím kolegou stal například Miroslav Krobot; dokonce si zahrála v představení o Jindřichu VIII. Tady zastihla Jarmilu nabídka, aby podruhé vstoupila do stejné řeky, a tak se po dlouhých letech vrátila do Prahy na Palmovku.

Tisíciletá voda ji připravila o práci 
Pak už přišel pád komunismu a vedle divadelních představení se roztrhl pytel nejen s novými divadly, ale i žánry. Hlavně muzikály. Jarmila Kamínková se načas vrátila ke Krejčovi, který oživil „Zabránu“, jak se říkalo, ale v tomto případě se druhý vstup do stejné řeky nevydařil a divadlo brzo zaniklo. Jarmila Kamínková vlásenkařila například v ABC, vypomáhala na Barrandově při natáčení, v době, kdy bylo práce málo, jí podal pomocnou ruku producent František Janeček. „Čtyři roky jsem žila s muzikálem Jesus Christ Superstar, po něm přišla Evita. I když to nebyly jen paruky nebo, jak se v této branži říká, hlavy, vypomáhala jsem i s dalšími věcmi, ráda na to vzpomínám,“ vypočítává Jarmila Kamínková. Její život ale nebyl vždy jen opereta. Práci jí doslova spláchly povodně v roce 2002, když tisíciletá voda zaplavila pražské Výstaviště, kde v dolní části stálo muzikálové divadlo. „Byla jsem víc než rok bez práce, hodně mi pomohli oba synové,“ říká Jarmila a dodává, že pro tak činorodého člověka, jakým je, bylo období nezaměstnanosti tím nejhorším, co si prožila. 

Pak se naštěstí na Výstaviště vrátily muzikály, vlásenkářka našla zase uplatnění – v Bídnících, Saigonu i dalších. Teď už je ale Jarmila Kamínková druhou dekádu v Karlíně, i když sem původně vůbec nechtěla. „Ozval se mi tehdy Pavel Polák, který do Karlína po povodňové rekonstrukci nastoupil jako umělecký ředitel. Já na to, že do Nároďáku a Karlína nikdy nepůjdu. Lamentoval, že nemohou vyrábět paruky, vlásenkářky si stěžují, že na ně nemají stroje. Řekla jsem mu, že mu čurají na záda. K parukám potřebuješ ruce, dřevěné hlavy, vlasy, poutkovací jehlu a chuť. Nic jiného. Pořád na mě tlačil, tak jsem si dala nesplnitelnou podmínku – ať ty holky vyhodí. Chvíli se nic nedělo a najednou volá, ať si hledám personál. A tak jsem tady,“ rekapituluje vlásenkářka svůj profesní život.

Každý voní nebo smrdí jinak
Začínala Nocí na Karlštejně, a že má zlaté ruce, to dokládá skutečnost, že jednu paruku z tohoto muzikálu mají v divadle dodnes. Když v Karlíně nastudovali obnoveného Ježíše, oslavila s ním své 1500. představení slavného muzikálu. Tisíce dalších vystoupení už ani nepočítá.

Co si pečlivě vede, to je ručně psaný sešit se jmény a základními údaji o hlavách hereček a herců. „Lidská hlava má sedm měr,“ říká. Je to například obvodová míra, horní a dolní spánek, hloubka, od ucha k uchu, čelo a krk. Výhodou je, že lidská hlava od určitého věku neroste. „Nejvíc potěší, když přijde herec a pochvaluje si, že mu paruka sedí.“ Na některá představení vyrábí s kolegyněmi desítky paruk, na Sherlocka Holmese jich byla téměř stovka.

Paruka, při dobrém zacházení, vydrží asi šedesát hraní. Po vystoupení musí vyschnout, minimálně po dvaceti představeních se myje šamponem, suší v peci na paruky. Jinak stačí k její údržbě jen šikovné ruce. Zatočené vlasy se vyrábějí omotáním přes tyč, kterou má Jarmilka z obyčejného smetáku. A fígl, aby vlasy – pravé nebo umělé – držely tvar? Koupel ve slané vodě. „Cukr lepí,“ připomíná vlásenkářka.

Drží se starých klasických postupů a materiálů, ale objevila i kouzlo moderních materiálů. „Jednou po mně chtěla Vanda Hybnerová paruku, se kterou hrála na Pražském hradě v Shakespearovských slavnostech. Nevěřila mi, že není z pravých vlasů, ale z kanekalonu,“ směje se vlásenkářka. Přesto má nejraději české vlasy, nejsou prý tolik „vysmažené“ přírodními efekty jako vlasy z jižních zemí. Dřevěné hlavy na paruky podle konkrétní herecké lebky dotvaruje. Možná do její profese vstoupí i 3D tiskárny, které vymodelují přesný tvar lebky konkrétního umělce. Umí si to představit.

„Říkám divadelníkům, že když nechtějí vyrábět paruky, protože je to drahé, ať představení nedělají. Paruky si můžete samozřejmě půjčovat, ale každý má jiný tvar a velikost, i když je stejné číslo té velikosti. Každý má mít vlastní paruku. Když se herec musí soustředit ne na hraní, ale na to, že mu nesedí paruka, je to špatně. Každý člověk jinak voní, nebo smrdí, když to mám tak říct. Nebo používá jiný parfém, a to pro druhého může být nepříjemné,“ uzavírá více než šedesátileté zkušenosti vlásenkářka Jarmila Kamínková z karlínského divadla.