Jaké byly okolnosti toho, že jste se na dva měsíce ocitl za zdmi psychiatrické léčebny v Kroměříži?
Musel jsem tam jít, abych pobytem završil boj o takzvanou modrou knížku, která majitele zprošťovala povinnosti absolvovat dvouletou vojenskou komoušskou službu. Magorům se báli dát pušku do ruky, stručně řečeno. Nechtěl jsem si ničit zdraví jiným způsobem, jako například moji kamarádi, kteří vdechovali kakao, aby měli fleky na plicích, nebo se všelijak jinak poškozovali. Byl jsem v tu dobu nešťastně zamilovaný a také domácí výchova mě tak trochu předurčila ke kariéře takzvaného blázna. Nebyla to úplná pohoda, budili nás v noci na odběry krve, jestli opravdu polykáme prášky, které nám naordinovali a které jsme polykat nechtěli, ale museli jsme. Také člověk riskoval, že kdyby ho odhalili jako simulanta, mohl jít na pár let do basy a pak na tu vojnu. Člověk musel být furt ve střehu, když si třeba ošetřovatel začal večer povídat, jestli to není nasazený bonzák, atd.
Proč jste se rozhodli podpořit myšlenku festivalu Mezi ploty svou účastí?
Snažíme se v areálu blázince získat spojence, kteří nám pomůžou, až tam sami taky skončíme. Ne, vážně. Pokud pomůžeme poukázat na existenci psychiatrických léčeben a pacientů v nich, uděláme to. Pro hodně lidí je to stále ještě tabu nebo něco divného nebo něco, před čím přejdou na druhou stranu ulice či zavřou oči, aby to neviděli.
V místní léčebně jste natáčeli film Mňága – Happy End. Jak na to vzpomínáte?
Bylo to báječné. Byl to první natáčecí den, vyjeli jsme z Valmezu o půlnoci a v šest ráno se sešli s filmaři v Bohnicích. Hned se začalo točit, zapojili jsme i personál a pacienty. Byla to taková klasická směs hořkosladké či snad veselosmutné nálady, kdy jsme měli radost, že točíme takový úlet, a užívali jsme si to a domejšleli různý detaily, ale zároveň jsme si každou vteřinu uvědomovali, že těm pacientům je fakt těžko a vedou náročný a často dost hrozný životy. Ale tak to chodí.
Pak jste napsal píseň 17B a klip natočil v prostředí léčebny? Pořád se vám vrací vzpomínky na ta místa?
Napsal jsem tam hromadu písniček, ve skříňce v šatně jsem měl baskytaru, na kterou jsem tehdy hrál ve skupině Happyend, a popsal jsem několik deníků. Pamatuji si z toho hodně, ale nijak zvlášť na to nevzpomínám. Pro můj další život to ovšem bylo zásadní. Vidět, čím vším člověk může být. Kromě jiných pavilonů tam bylo i dětské oddělení, do kterého jsem si nakouknout netroufl. Na rozdíl od nejuzavřenějšího z uzavřených, kde byly klece s nahými lidmi. Uvědomil jsem si, že mi zaplať pánbůh nic není, že jsem jen pošuk, kterého štvou komunisti a nechce ho holka. Takže fajn.
V jednom rozhovoru jste zmínil, že vaše kapela je vedená cvokem. Na webu festivalu Mezi ploty jste na otázku „Myslíte si, že jste normální?“ odpověděl „Jasně že jo“. Jak to máte?
Díky tomu, že jsem prožíval dospívání v osmdesátkách, kdy bylo v Československu milion registrovaných komunistů a spousta dalších, kteří tam přímo nebyli, ale ten prolhaný a od základu zlý režim podporovali, jsem si tuhle otázku – jestli jsem normální – musel položit už hodně dávno. Podle všech těchto lidí bylo normální a jediný možný chování buď jako soudruh ponižovat ostatní, nebo být ponížený, popřít sám sebe a kvůli strachu, rodině, dětem se ponížit před lůzou, za kterou stálo bezohledné Rusko a ještě ke všemu na věčné časy. Mně normální nepřišlo nic z toho, a tak jsem se jednou provždy rozhodl stát si za svým, i když si za tím budu stát sám. Odešel jsem ze školy, kam jsem nastoupil kvůli rodičům, protože komoušským učitelem jsem se opravdu nemohl stát. Raději jsem střídal různé dělnické profese a žil dobrodružným životem hudebníka bez povolení. Mimochodem, celá komunistická základna z minulosti tu zůstala, jen zestárli. To jsou ti zlouni a prudiči, kteří sami nikdy nic nevytvoří a jen škodí a jsou zlomyslní. Proto se tak daří všem psychopatům, kteří nám momentálně vládnou, ať už jde o prezidenta, nebo premiéra, nebo tu bandu chudáků z pseudostrany ANO, kteří jsou pro mě úplně stejní zoufalci jako tenkrát byli řadoví komouši. Nakonec stejně chtějí jen pár výhod a takzvané postavení ve svém okrese. Po revoluci jsme se jako kapela zprofesionalizovali a přestali chodit do práce od pondělí do pátku, což ve Valmezu vůbec nebylo obvyklé. Má první žena plakala, když jsem dával výpověď, a tvrdila, že jsem cvok. Dnes hrajeme takřka výhradně o víkendech, kdy jsou takzvané normální rodiny spolu, takže jsme zase trochu mimo, ale tentokrát už je to pohoda. Vedeme si svůj hudební minibyznys, jak sami chceme, a zatím nám do toho nikdo nekecá. Vymýšlím a s kapelou uskutečňuji bláznivé nápady, jako je koncertování a nahrávání v Číně, opustili jsme svět korporátních vydavatelství a s pomocí fanoušků a crowdfundingu si alba vydáváme sami. A přestože jsem dvakrát rozvedený, troufám si říct, že všechny mé děti jsou se svým fotrem spokojené, jsme často spolu, rozumíme si a máme se rádi, a to je pro mě, upřímně řečeno, ze všeho nejdůležitější. Takže ano, jsem cvok, z pohledu většinové společnosti rozhodně, ale sám sebe považuju za normálního člověka, který se snaží pořádně naplnit svůj život.
Co chystáte s Mňágou? Předpokládám, že se těšíte na venkovní festivaly?
Jasně, hraní venku je boží! Taky už jsme začali zkoušet písničky na novou desku, kterou příští rok natočíme, a jednu z nich už budeme v Bohnicích hrát. Jmenuje se Žádnej strach.
