Lžeme si do kapsy a děláme ze sebe šampiony. V Česku vyprodukujeme ročně přes půl tuny odpadu na jednoho obyvatele. V tomto směru jsme patnáctí v Evropské unii. Ještě hůř jsme na tom ve zpracování komunálních odpadků. Znovu jich zpracujeme jen 34 procent, unijní průměr je čtyřicet procent.
Plácali jsme se po ramenou
Mýtus, že jsme přeborníci v třídění, vyvracejí tvrdá čísla. „Dlouhá léta jsme v České republice jako data za recyklaci vykazovali čísla o sběrných nádobách. To budilo dojem, že systém funguje, a to i přesto, že se na dotřiďovacích linkách využila jen třetina vysbíraných plastů,“ upřesňuje skutečné údaje Soňa Jonášová, ředitelka Institutu cirkulární ekonomiky.
Až když jsme sladili naše statistiky s tím, jak se skutečná recyklace měří v rámci EU, došli jsme k reálným údajům. Jenže se ukázalo, že předchozí „lakování nazeleno“ vedlo k tomu, že Česko neinvestovalo do modernizace recyklačního průmyslu.
Pozoruhodné na tom je, že v celkových investicích do ochrany životního prostředí se Česko pohybuje na samotné špici Unie. České výdaje představují 2,7 procenta našeho hrubého domácího produktu (HDP). Víc než my dávají jen Belgičané a Rakušané, a to přes tři procenta HDP.
Bezemisní Česko je zatím vzdáleným snem
Obnovitelné zdroje představují v celém energetickém mixu necelou pětinu, a to 17 procent. V porovnání například se Švédskem, které spotřebovává elektřinu ze šedesáti procent z obnovitelných zdrojů, a s Rakouskem, které se blíží čtyřiceti procentům, máme co dohánět.
Změnu mohou docílit svým tlakem například banky, které přestávají investovat do zdrojů z vyčerpatelných paliv, naopak vkládají prostředky do obnovitelných zdrojů a s nimi spojených technologií. „Například vytápění domácností patří k nejhorším v Evropě, v Unii jsme až dvacátí, když produkujeme přes osm set kilogramů CO2 na hlavu,“ vypočítává analytička České spořitelny Tereza Hrtúsová. Pokud přepočítáme všechny v Česku vyrobené skleníkové plyny, každý z nás jich má na svědomí bezmála dvanáct tun. V tomto směru jsme v celé Evropské unii na dně, konkrétně třetí odspodu. Horší než my jsou jenom Irové a Lucemburčané. Naopak na vrcholku sedí jako premiant Švédsko.
Kůrovec nám dal co proto
Finsko má v porovnání s námi sice dvě desetiletí zpoždění ohledně členství v NATO, co do úmrtí kvůli špatné kvalitě ovzduší jsou ale neporovnatelně vepředu.
Vysoké emise stojí v Česku za 31 úmrtími kvůli špatné kvalitě vzduchu na 100 tisíc obyvatel. Ve Finsku je to desetkrát méně. Utěšovat nás může snad jen fakt, že ještě hůř jsou na tom Bulhaři. Tam umře na nemoci spojené s ovzduším 76 lidí na sto tisíc obyvatel, to znamená pětadvacetkrát víc než ve Finsku.
Český problém se jmenuje kůrovec. Špatná skladba českého lesního porostu a mnohaletí sucha vedly k rozsáhlé kůrovcové kalamitě. V některých oblastech přišli majitelé lesů o obrovské plochy, například kraj Vysočina je o téměř pětinu plochy jehličnanů chudší.
I to je důvod, proč české lesy v posledních letech přestaly absorbovat CO2 a další skleníkové plyny, naopak převažuje jejich vypouštění. České lesnictví je v tomto ohledu absolutně poslední v EU.
Česko je proto na posledním místě, co se suchem postižené půdy týká. „S vysokým výparem vody do ovzduší musíme počítat, je v našem zájmu zpomalit její odtok z krajiny,“ říká klimatolog Radim Tolasz z Českého hydrometeorologického ústavu. Kvůli kůrovcové kalamitě proto nelze počítat s tím, že se situace s vodou zlepší do roku 2030.
Jsou to paradoxy
|
