Vždy usměvavý a vitální nepřítel nudy, milovník linek s pořádně dlouhou trasou, trpělivý učitel. Tak popisují pražští tramvajáci Lubomíra Fialu – řidičskou legendu, která tento týden odchází po osmadvaceti letech u dopravního podniku do důchodu. S řidičskou kabinou se naposledy rozloučil dnes na lince číslo 2. Do čtvrtka ještě dohlídne na závěrečné zkoušky mladé řidičské krve.
„Teď se odeberu se ženou na Litoměřicko, kde máme chatičku a vinici. Doufám, že se nebudu nudit. Tramvaj holt vyměním za traktor, případně čtyřkolku,“ směje se Fiala, se kterým si deník Metro povídal bezprostředně po jeho poslední jízdě.
Fialova usměvavá tvář bude kolegům tramvajákům v ulicích chybět. Pěkných pár dní na něj proto již z dálky mávali z kabin na znamení úcty. Fiala je legendou také proto, že před lety testoval coby zkušební jezdec nové vozy tehdejšího ČKD Tatra Smíchov. Osobně dohlížel také na státní zkoušky více než stovky řidičů. „U nás v podniku klademe důraz na to, aby měli řidiči kvalifikaci na pokud možno všechny typy vozů,“ dodává Fiala.
Nejoblíbenější soupravou, jakou měl kdy možnost v ulicích metropole řídit, je z pohledu Fialy tříčlánková tramvaj Tatra KT8D5, takzvané kátéčko, a to nejlépe v původní nenízkopodlažní verzi. V oblibě měl také vozy Tatra T6, které vždy v pořádku vracel do vozovny Motol. Málokdo by do Fialy řekl, že je podle svých slov milovníkem stresu. Proto měl velmi blízký vztah s plánovačem směn.
„Při své práci jsem měl nejradši, když se během jízd něco dělo. Mezi mé favority proto patřila devítka, která má dlouhou trasu a při jízdě jsem musel řešit nejrůznější situace. V tomto ohledu jsem naopak nemusel klidnou dvacet jedničku, takže dostat ji vícekrát po sobě bylo pro mě nepříjemné,“ vysvětluje Fiala s tím, že se to stalo jen párkrát.
Pokud usměvavého Luboše Fialu během následujících dnů ještě v ulicích náhodou zahlédnete v takzvané autoškolácké tramvaji, zamávejte mu a ukažte palec nahoru. Za desetiletí společné práce ho tímto způsobem častovali také jeho kolegové. Tramvajáckou legendu to velmi potěšilo. Tak moc, že se mu ani z práce nechtělo. „Dokonce mi uspořádali i takovou malou rozlučku. Můj vnitřní závazek byl, že budu jezdit do sedmdesáti, abych to těm mladým pořádně zajel. No a to se povedlo. Narozeniny slavím pozítří,“ uzavírá Lubomír Fiala.
