Čas od času propukne ve vedení města debata o tom, že by Praha měla sjednotit svůj mobiliář. Teď směřuje metropole k postupné výměně zastávkových přístřešků a stojanů MHD. Ač jsem měl zpočátku k černé barvě sloupků a dalšího vybavení výhrady, s odstupem času je vnímám jako mnohem hezčí a ani výměna červené za černou mi nevadí. I když chápu, že ne každý se s tím musí ztotožnit a miluje retro.
Zaznamenal jsem i debaty, aby měla Praha stejné lavičky. Zrovna nyní, když postupně mizejí ne vždy vábné betonové reklamní sedáky. Designově dokonalé, barevně sladěné. Začal jsem si jich víc všímat. Fotografovat je. Uznávám, že jsou ve městě zákoutí, kde na malém prostoru narazíte hned na několik druhů. Mísí se tu sedmdesátá, osmdesátá, devadesátá léta i 21. století. Po čase jsem si ale uvědomil, že kdyby byla Praha zaplavená jedním designovým výrobkem, asi by to byl krok zpět. Navíc u některých starších laviček jsem si uvědomil, že jejich tvůrci mysleli i na fyzické schopnosti starších lidí. Ono sedat si na lavičku, která má „dno“ dvacet centimetrů nad chodníkem je pohodlné pro pětiletého caparta a mladíka s čerstvou občankou. Ale pro osmdesátiletého seniora je už dosedání téměř na zem a následné zvedání se náporem na klouby i páteř.
A tak bych se přimlouval za zachování oné pestrosti a různorodosti. Ostatně, přesvědčte se na fotografiích.
