Královnami českého původu, o kterých si budeme dnes povídat, byla ambiciózní Anna Přemyslovna, starší sestra slavnější Elišky, jež se provdala za Jindřicha Korutanského, zvoleného českým králem roku 1306, čímž se i Anna stala královnou. Eliška Přemyslovna získala tento titul po sňatku s Janem Lucemburským, zvoleným českou šlechtou roku 1310, a 7. února 1311 byla navíc s manželem korunována v bazilice sv. Víta v areálu Pražského hradu.
Dalšími dvěma českými královnami téhož typu byly obě manželky Jiřího z Poděbrad – první Kunhuta ze Šternberka, která pocházela ze starého českého rodu, a Johana z Rožmitálu, narozená zřejmě v Rožmitálu pod Třemšínem a vychovávaná v katolické víře. Představíme si dvě z nich, které měly vladařské ambice.
Eliška se na vládě podílela jen krátce
Po Eliščině svatbě se štíhlým modrookým čtrnáctiletým Janem Lucemburským, která se konala ve Špýru na přelomu srpna a září 1310, to vypadalo pro ni skvěle. Sebevědomá, o čtyři roky starší novomanželka věřila, že si to nevycválané nohaté hříbě osedlá a že ona bude vládnout v Českém království.
Praha, do níž se po svatbě manželé vraceli, jim přichystala test vladařské zralosti. Na Pražském hradě se totiž usadil Jindřich Korutanský se zmíněnou Annou Přemyslovnou a odmítal se odstěhovat. Zatímco Jan tuto situaci pojímal jako zajímavé dobrodružství, Eliška s jeho příznivci připravila tajně postup, jak se její manžel dostane do Prahy a na Pražský hrad. Lucemburk metropoli dobyl za pomoci staroměstských řezníků, kteří mu otevřeli buď bránu svatého Františka nedaleko Anežského kláštera, nebo bránu Benediktskou v místě dnešního OD Kotva. Začátkem prosince 1310 Korutanec s manželkou z Pražského hradu uprchl a Jan s Eliškou mohli 7. února 1311 podstoupit korunovaci v bazilice sv. Víta na Pražském hradě, odkud odjeli ke korunovační hostině do refektáře kostela sv. Jakuba v Malé Štupartské.
Jelikož Pražský hrad byl po požáru roku 1303 stále zdevastován, rozhodli se manželé, že budou bydlet na Starém Městě. S vysokou pravděpodobností si zvolili palác U Kamenného zvonu stojící na dnešním Staroměstském náměstí číslo popisné 605/13, jenž byl pochopitelně v předstihu upraven pro vznešené obyvatele. Právě zde se jim narodil 14. května 1316 synek Václav – budoucí císař Karel IV.
V červnu a v říjnu roku 1312 vydal Jan k manželčině radosti dvě listiny, jimiž jí přiznával podíl na vládě a označoval ji v nich za svého důvěrného rádce, takže se mohla zúčastňovat různých jednání. Tato idylka však trvala pouze do roku 1313, kdy jí manžel sice nadále naslouchal, ale stále více rozhodnutí už dělal sám, což Eliška považovala za nespravedlivou újmu. Zčásti si za to mohla tím, že Jana nutila, aby vládl stejný způsobem jako její otec Václav II., jehož si však zidealizovala. Druhou šanci už nedostala.
Poděbrad s manželkou hovořil o všem
Katolička Johana z Rožmitálu byla pohledná i rozhodná a milovala jízdu na koni, na němž nesedala po žensku ze strany, ale po mužském způsobu. Roku 1450 se provdala za Jiřího z Poděbrad, tehdy „pouhého“ zemského správce, tedy osobu zastupující nepřítomného krále (pozdější výraz „místodržící“ se tehdy ještě nepoužíval). Ten jak známo „vyvedl zemi ze zmatků, které nastaly po porážce radikálních husitů v bitvě u Lipan 30. května 1434“ a byl zvolen 2. března 1458 českým králem. V kostele Panny Marie před Týnem zaznělo na jeho počest Te Deum a on odtud odešel do tehdejšího sídla českých králů založeného Václavem IV. – Králova dvora nedaleko Prašné brány. Připomíná ho Králodvorská ulice. Jeho korunovace se odehrála 7. května 1458, Johanina o den později a obě se konaly ve vysvěcené části rozestavěné katedrály sv. Víta na Pražském hradě.
Poděbrad nalezl v Johaně nejen pečovatelku svých dětí z prvního manželství, která mu dala i další tři potomky, ale také „reprezentativní partnerku a rádkyni“, s níž mohl hovořit i o státnických záležitostech. Johana se dokonce dokázala při ožehavých diplomatických jednáních ujmout jejich vedení.
... a ona vyhnala Korvína
Češi Johanu kritizovali za její katolicismus, ale Jiří jí ponechal právo držet se své víry a zřejmě oba doufali, že jsou národu příkladem soužití katolíků s kališníky. Těšilo ho, že mu byla oddaná, a pokud musel odjet do zahraničí, měl jistotu, že ho nezklame a že jí může bez obav svěřit správu země.
Svoji ráznost prokázala tato královna roku 1470, kdy – jak píše Petr Čornej – „Poděbrad dlel s vojskem za hranicemi“. Tehdy vtrhl do Čech nečekaně Matyáš Korvín, ale ona svolala zemskou hotovost a v čele českého královského vojska přinutila vetřelce odtáhnout z Kutnohorska na Moravu. Tu Korvín, toužící marně i po české koruně, obsadil v letech 1468/1469. Manžel ji za to jmenoval členkou úzké královské rady.
Když Jiří z Poděbrad 22. března 1471 zemřel, ovdovělá královna Johana se snažila udržet v zemi klid do volby nového krále, jímž se měl stát dle přání jejího zesnulého manžela Vladislav II. Jagellonský. V roli regentky ho bez průtahů prosadila, což bylo důležité proto, že Vladislavův otec se nechal slyšet, že syn by se mohl oženit výhodněji než v Čechách. Koncem května 1471 svolala do kutnohorského Vlašského dvora zemský sněm, na němž stavové skutečně zvolili za nového českého krále 27. května patnáctiletého Jagellonce. Za zmínku stojí, že Vladislav II. Jagellonský byl prapravnukem Karla IV.
Závěrečná zajímavost
Matyáš Korvín je hodnocen především jako barbarský uchvatitel, ale on byl podle Vojenského historického ústavu vynikajícím a silným vojevůdcem, který vytvořil jednu z prvních stálých armád. Byl zetěm Jiřího z Poděbrad, neboť se oženil s jeho dcerou Markétou, která však zemřela při prvním porodu roku 1464. Česká opozice Matyáše prohlásila roku 1469 českým králem, neboť tehdy již vládl na většině Moravy, ve Slezsku a v obou Lužicích. Po Johanině zásahu vládl v Čechách Vladislav II. Jagellonský.
Další informace o českých královnách najdete ve třech knihách autorky tohoto textu – novinářky a spisovatelky Stanislavy Jarolímkové. Jde o dvoudílný titul Co v učebnicích nebývá aneb Čeští panovníci, jak je (možná) neznáte, který vychází již od roku 2006, a nedávno vydanou knihu Výjimečné české panovnice.