Nehledět do mobilu je pro ty, kteří se trochu zajímají o historii, na pražském sídlišti Jižní Město obzvláště důležité. Protože si jinak nevšimnou na stěně paneláku v Metodějově ulici, ve výši asi tří metrů, busty od sochaře Miroslava Pankráce. Patří veliteli československé jednotky na Středním východě a v severní Africe, kde se jako velitel tehdejšího 11. pěšího praporu podílel na obraně přístavu Tobruk.
Generálovy ulice |
Voják. Legionář. Uprchlík.
V pondělí 18. listopadu totiž uplyne přesně čtyřicet let od odchodu armádního generála Karla Klapálka, dožil se jednadevadesáti let a neměl jednoduchý život. Nebyl určitě jednoduchou osobností, ale pro své vojáky představoval až do posledních okamžiků života autoritu. Jeho osud není nepodobný osudu mnoha jiných vojáků minulého století. Nejdřív narukoval do rakousko-uherské armády, byl zajatý na ruské frontě, vstoupil do legií, do republiky se vrátil tři roky po jejím vzniku, odešel do Užhorodu k 36. pěšímu pluku, kterému velel budoucí prezident Ludvík Svoboda. Po okupaci Československa odešel složitou cestou přes Maďarsko na Střední východ, kde se hlásil u vznikající československé jednotky. Po palestinském a tobruckém působišti se v roce 1943 přesunul do Velké Británie, kde se stal zástupcem velitele obrněné brigády (ta po vylodění v Normandii obléhala německé jednotky u Dunkerque).
Ve Svobodových stopách. Nejdřív k moci, pak do vězení
Odtud si ho v roce 1944 vyžádal z východní fronty Ludvík Svoboda. Klapálek nahradil u tehdejší třetí brigády našeho sboru Karla Střelku. Důvodem byly velké ztráty brigády, ale jak v osmdesátých letech Klapálek vzpomínal, bylo to i shodou nešťastných okolností, ne jen velitelským pochybením.
Generál Karel Klapálek došel do osvobozené Prahy už jako velitel celého armádního sboru, Ludvík Svobody už v té době seděl ve vládě jako ministr obrany. Stínem v Klapálkově životopise je, že v únoru 1948 následoval šlépěje Ludvíka Svobody, i on přispěl k neutralizaci armády ve prospěch komunistů.
Ani jeho nakonec nezachránil vstup do KSČ. I když osvobozoval republiku z východu, na východ přišel ze Západu. V roce 1951 byl propuštěn z armády, poslán do penze a v roce 1952 uvězněn. Na čtyři roky se jeho „domovem“ stala valdická káznice. Ludvík Svoboda se uvěznění vyhnul.
Procházky s vojínem
V Praze bydlela rodina Klapálkova nejdřív ve Střešovicích, pak v Nuslích, generál dožil svůj pestrý život na Jižním Městě. V roce 1968 byl rehabilitovaný, vrátili mu řády, dostal zpět hodnost i výsluhy. Armáda mu v posledních letech poskytovala jednou týdně služební auto s řidičem, vyrážel s ním jak na setkání se spolubojovníky, tak na návštěvy k dceři a její rodině do Nuslí. Často ale jen s řidičem auta absolvoval vycházku v okolí domu, býval to jeho jediný fyzický pohyb.
Generálův pohřeb se konal v Praze-Strašnicích, pochován je na Olšanských hřbitovech.
Voják v datech
|