Výstava s názvem Podivná večeře startuje vernisáží již příští středu v osmnáct hodin a nabídne přes patnáct obrazů z posledních let. Návštěvníci ji mohou následně zhlédnout do 9. května.
„Nejdříve vytvořím digitální koláž na počítači, což je pravděpodobně ta nejkreativnější, ale zároveň i nejtěžší část. Potom následuje vyřezávání šablon, časově náročná práce, která je ale zároveň takovou relaxační činností. Nakonec přichází samotná malba a nespočet vrstev, přičemž každá z nich nese trochu jinou emoci,“ přibližuje proces tvorby Mráz, který se nenechává limitovat ani vrozenou poruchou barvocitu.
Pojďme trochu zavzpomínat… Pamatujete si, kdy se u vás zrodila vášeň k umění/tvoření?
Vášeň k umění/tvoření má asi každý jako dítě, jen někdo z toho vyroste, já z toho nevyrostl. Takže je těžké říct, kdy jsem začal tvořit. Vážněji jsem to ale začal brát asi se začátkem studií na střední umělecké škole. Tam jsem se věnoval pravěkému malířství, ale tou dobou už jsem také listoval stránkami současného umění...
Sex, severské vraždy a… useknutý penis? Nový Harry Hole na Netflixu baví![]() |
Původně jste studoval sochařství. Věnujete se tomuto oboru ještě někdy? Co má z tvůrčího hlediska společného s malbou?
Upřímně řečeno jsem ani studovat nechtěl. Na přijímací zkoušky jsem šel, ale nijak jsem se na ně nepřipravoval. Rodiče chtěli, abych šel, asi se báli, co by se mnou bylo, kdybych dál nestudoval, a sochařství jsem si vybral, protože tam v té době studovala moje přítelkyně. I při studiu sochařství jsem se ale stále věnoval malbě. Socha mi přijde o dost těžší. Stále si ale říkám, že až budu spokojený se svou malbou, tak přejdu na sochu. Jenže to se vlastně asi nikdy nestane.
Vaše umělecké začátky jsou ukotveny ve street artu. Co pro vás znamená pouliční umění v současnosti?
Jako malý kluk, když mi bylo asi tak deset let, jsem začal dělat graffiti. Nešlo tehdy o žádné umění, spíš to byla forma zábavy. Pak jsem šel na střední a začal malovat na plátno, později na vysokou, ale tam jsem dlouho nevydržel. Po dvou letech jsem ze školy odešel, galerie o mě neměly zájem, ale vlastně jsem se ani nikam nesnažil dostat. A tak mi přišlo fajn se zase vrátit do ulic a prezentovat se tam. Bylo to poměrně krátké období, ale vzal jsem si z něj hodně. Ve street artu se běžně používá šablona, přes kterou se sprejem přenáší barva na zeď.
A právě tuhle techniku používáte dodnes...
Ano, je tomu skutečně tak.
Máte představu, kolik pláten zhruba namalujete za rok? Nebo spočítáno, kolik jste jich až doposud vytvořil?
Ročně namaluji asi patnáct obrazů. Můj tvůrčí proces je dost složitý a časově náročný, rád bych maloval víc, abych mohl více vystavovat a nemusel odmítat nabídky na výstavy, ale nejsem schopný namalovat více než dvacet obrazů ročně.
Pokud zmizí hořce, budeme litovat hořce. Rozhodují právě tyto týdny, varují ochránci přírody![]() |
Pamatujete si na své první dílo? Co na něm bylo?
Popravdě nevím, co se dá považovat za dílo, ale pamatuji si jednu z mých prvních „maleb“. Doma jsem našel starý akvarel, který maloval můj otec. Bylo mi tak šest let a přišlo mi to fascinující, snažil jsem se to napodobit. Asi se dá říci, že ten moment pro mě byl důležitý.
Měl jste někdy tvůrčí krizi? Jak se projevila? Letěl někdy nějaký obraz „z okna“?
Ročně „zahodím“ asi tak dva obrazy. Tedy, teď už to nedělám, ale dříve jsem to měl ve zvyku. Teď plátna odložím s tím, že je vyhodím až za pár let, občas si o některé malbě myslím, že je celkem dobrá, a po letech mi připadá slabá, ale mám to i naopak, takže je už raději „odkládám“. Krizi jsem měl, když jsem na sebe vyvíjel příliš velký tlak, už se snažím na nic netlačit a nechávat věci plynout, ne vždy se mi to ale daří.
Dokázal byste říci, jak dlouho vám trvá vytvořit obraz?
Časově je to obraz od obrazu, digitální koláž mám hotovou někdy za hodinu, někdy za tři dny. Šablony vyřezávám, velké plátno i dva týdny, a samotná malba může trvat také tak dva týdny při velkém formátu.
Pracujete s asfaltem, což není úplně běžná součást vybavení ateliéru. Má tento materiál nějaká svá specifika? Jak ho aplikujete na obraz?
S asfaltem jsem začal pracovat asi v patnácti letech, když jsem neměl peníze na barvy. Tehdy jsem ve sklepě našel asfalt na střechy. Začal jsem ho míchat s terpentýnem a líbilo se mi, jak reaguje. Později, když už jsem měl na barvy peníze, jsem ho začal kombinovat s olejovými barvami. Vlastně je v podmalbě mých obrazů a je agresivnější než olejová barva, takže přes ni proniká na povrch a vytváří různé skvrny a jakoby přepálená místa. Sám obraz nemám úplně pod kontrolou, což mi vyhovuje. Myslím, že nejlepší momenty na obrazech jsou ty, které jsem vůbec neměl pod kontrolou.
Jak by mohla vypadat vaše díla za dalších deset let?
Asfalt má tendenci stále tmavnout. Občas si dělám legraci, že moje obrazy časem zůstanou jen černá plátna, ale to asi potrvá stovky let. Ta představa, že obrazy budou dál měnit svůj vzhled, se mi ale líbí. I to, že je nemám pod kontrolou.
Existuje něco, co se zaručeně na vašich obrazech nikdy neobjeví?
Vůbec si nedokážu představit, co bych určitě nenamaloval. Pokud mě téma zaujme, nemám problém s žádným. Jen jsem si jistý, že bych nikdy nemaloval něco, o čem nejsem přesvědčený.
Máte spoustu tetování. Přiblížil byste čtenářům některá?
Moje tetování nemají žádný hlubší smysl. Jdou od pubertálních obrázků přes sentimentální věci až po alkoholové výstřelky.
Zmínil jste se, že máte poruchu barvocitu. Vidíte svá díla/barvy jinak než ostatní?
To neumím posoudit. Nevím, jak je vidí člověk se zdravýma očima. Já mám poruchu barvocitu, vidím asi dvanáct procent barevného spektra, takže je pro mě všechno trochu šedivější než pro ostatní a mám problém rozeznávat barvy. Docela vtipné je, že jsem se nedávno dozvěděl, že i můj galerista z Paříže má stejný problém, takže mé obrazy vidíme asi stejně.
Vaše díla budou k vidění v Praze. Zalíbila se vám?
V Praze jsem byl mnohokrát, je to velmi pěkné město, ale vyloženě oblíbené části v něm nemám. Narodil jsem se v Československu, i když jsem v něm žil krátce, celkově mi je Česko velmi blízké.






















