Pamatujete si na svůj první den za volantem autobusu?
Nevzpomenu si přímo na ten úplně první den, ale začínala jsem jako každý – v zácviku. Prošla jsem si jízdami s několika kolegy, ale nejvíc mi v hlavě zůstala ta s kolegyní, která je dnes služebně nejstarší u nás v Hostivaři. Já jsem hned za ní. Jezdily jsme s kloubovým autobusem, a i když jsem z něj měla na začátku respekt – kvůli jeho velikosti a délce – okamžitě jsem si ho zamilovala. Od té doby jsem už nechtěla řídit nic jiného, za žádnou cenu.
Jaký to byl pocit sednout si poprvé do kabiny a vyrazit do ulic Prahy?
Byla jsem napjatá, soustředěná na maximum, bolela mě z toho hlava. Ale zároveň jsem cítila, že dělám něco smysluplného. Vážím si toho, že mohu pomáhat lidem – převážet je z místa na místo. Pro mnoho z nich je MHD jediná možnost, jak se dostat do práce, k lékaři nebo za rodinou. Ten výhled z kabiny, to vnitřní soustředění a zároveň vědomí, že člověk dělá službu lidem – to všechno mě naplňovalo.
Za těch 17 let jste byla svědkem proměn města i lidí v něm – co vám to řeklo o naší společnosti? Jsme podle vás v autobusech víc lhostejní, nebo ohleduplnější než dřív?
Doprava byla dřív jednodušší – méně aut, méně autobusů, i ten provoz působil klidněji. A lidé byli ohleduplnější, nejen k nám řidičům, ale i mezi sebou navzájem. Změna přišla hlavně po pandemii koronaviru. Společnost je dnes uspěchaná, podrážděná, často nervózní. V autobusech je to znát. Konfliktů mezi cestujícími přibylo. Lidé si buď nevšímají ničeho, nebo se naopak vměšují do věcí, které se jich netýkají. I tak věřím, že v lidech převažuje dobro.
Existuje nějaký „řidičský slang“, kterému rozumíte jen vy mezi sebou?
Radiostanice máme jen na kontakt s dispečinkem, mezi sebou mluvit nesmíme. Ale samozřejmě že slang existuje – já ho ale nepoužívám. Obecně se říká cestujícím „kaštani“, autobusu „mastná tyč“. Já to takhle necítím. Autobus není jen stroj – je to prostředek, který lidem pomáhá. A lidé by k sobě navzájem měli mít respekt. Možná je to tím, že jsem žena, ale já sama mám ráda slušnost i ve výrazech.
Oprášili jsme legendární linku k hostivařské přehradě. Retro autobus do kopce funěl, cestu ale zvládl |
Nosíte si něco z autobusu domů, i když byste to raději nechala v kabině? Pokud máte na mysli pocity, tak těm se člověk občas neubrání, ty špatné se snažím vytěsnit. Ale co si vždycky beru s sebou, jsou moje osobní talismany. Čtyřlístky, andělíčky – mám je pořád u sebe, nejen v práci. Nevěším si je viditelně, mám je u sebe pro klid. Věřím v něco mezi nebem a zemí. A věřím, že mě to chrání.
Co považujete na vaší práci za nejtěžší?
Jednoznačně zodpovědnost. Nejen za autobus jako takový, ale hlavně za lidi, které vezu. Děti, seniory, těhotné ženy – to všechno jsou cestující, kteří potřebují ohleduplnost. Nejde o majetek, ten je druhotný. Když musím náhle zabrzdit, myslím hned na to, jestli jsou všichni v pořádku. Musím jezdit s rozvahou. Zodpovědnost je neviditelná, ale obrovská.
Zažila jste na lince něco, co se vám vrylo do paměti?
Jednou jsem otevřela dveře muži, který dobíhal z jiného autobusu. Během jízdy neustále něco šustilo, myslela jsem, že si někdo vybaluje svačinu. To se mimochodem v autobuse nemá – máme tam piktogramy. Až když onen muž vystupoval, zjistila jsem, že šustil balicí fólií. Vybalil z ní sedm žlutých růží, předal mi je a poděkoval za to, že jsem na něj počkala. To mě dojalo. A potěší mě i prosté poděkování, úsměv, pozdrav. I to dělá tuhle práci krásnější.
Bylo těžké se prosadit jako žena v prostředí, které bývalo spíš mužské?
Na začátku ano. Slyšela jsem hlášky typu, že ženská se má držet hlavně vařečky, a rozhodně ne volantu. Když jsem jela svou první samostatnou jízdu, jeden muž stál u zastávky a dlouho váhal, jestli nastoupí. Nakonec nastoupil, ale bylo na něm vidět, že má pochybnosti. Držel noviny, ale nečetl je, jen mě pozoroval. Po pár zastávkách se uvolnil. Pravděpodobně jsem ho přesvědčila, že i žena může řídit autobus. Když jsem do práce nastupovala, byly jsme v celé garáži dvě ženy. V současnosti je nás v Hostivaři asi patnáct. A stále přibývají další a další.
Když jedete Prahou v ranní špičce, vnímáte město jinak než běžný cestující?
V ranní špičce si jízdu neužívám – je to spíš stres. Nejde o to, že bychom doháněli zpoždění rychlostí – to ani nejde, doprava stojí – ale nemáme komfort. Třeba ani zajít si v klidu na toaletu o přestávce. Mám mnohem raději odpolední směny, které končí i okolo jedné hodiny ráno. Tam je klid, město večer ztichne a já si užívám, že mohu jet v pohodě.
První jízda nové tramvaje Škoda 52T s cestujícími: víme přesný čas i trasu |
Naučí se člověk po tolika letech „číst“ město?
Ano, ale není to tak, že bychom jezdili stále jednu linku. Máme své diagramy, kde jsou již dané linky, ale občas místo dané linky „zálohu“, což znamená, že pokud vypadne z nějakého důvodu řidič, hradíme jeho směnu. Musíme umět všechny linky z naší garáže. Týkají se nás i „náhradní dopravy“ za metro nebo tramvaj či vlak... Já osobně nejsem kamarádka s mapami – raději si vše dopředu projedu nebo zjistím. Náhlé změny jsou pro mě stres. Ale jiní kolegové to mají rádi – berou to jako výzvu.
Máte svou oblíbenou linku?
Ano, jednoznačně 177. Je to nejdelší denní linka u nás – z Mazurské na Chodov, asi 28 kilometrů v jednom směru. Jezdí i kolem mého bydliště. Tím, že je tak dlouhá, uteče směna rychleji. Oproti krátkým linkám, kde jezdíte dokola a pocitově jste v práci věčnost, je tohle příjemnější.
Myslíte, že má mladá generace zájem o tuto práci?
Možná trochu. Ale často mají mladí jiná očekávání – myslí si, že budeme jezdit od sedmi do tří. Je to nepřetržitý provoz. Na ranní vstáváme ve dvě ráno, z odpolední se vracíme dlouho po půlnoci, jezdíme víkendy, svátky. Před jízdou je třeba zkontrolovat případné změny na trase, připravit autobus. Odpovědnost je velká. Někteří odejdou již během zácviku, jiní později zjistí, že tato práce není pro ně. My, co jsme nastoupili v letech 2008 a dříve, jsme asi stabilnější generace.
Co by podle vás mělo lidem dojít o ženách za volantem?
Žena za volant rozhodně patří. Nejde o fyzickou sílu – dnešní autobusy mají posilovače řízení. Je to o odhadu, o zodpovědnosti, o trpělivosti. A hlavně o tom, jestli vás to baví. Já řízení miluju. Když jsem ze zdravotních důvodů musela skončit, udělala jsem maximum, abych se vrátila. Lázně, cvičení, psychotesty, zdravotní prohlídky. Dnes bych neměnila.
