Praha bývala všelijaká. Dávné české kroniky a také cizí návštěvníci neviděli jen pozlátko a krásu. Ve známé Kronice zbraslavské se dočteme o zvláštnostech, které se pisatelům záznamů zřejmě moc nepozdávaly.
Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás
„Jsou někteří z těchto podivných vynálezců, kteří po způsobu barbarů pěstují dlouhé brady a neholí se. Jsou i jiní, kteří zneucťují mužskou důstojnost a v úpravě vlasů se ve všem přidržují ženského způsobu; jiní své vlasy jako vlnaři na široko rozčechrávají do okrouhla a až po uši je rozpouštějí; druzí si vlasy nakrucují želízkem, aby ozdobili své plece vlasy zkadeřenými a kolem poletujícími,“ popisuje Kronika zbraslavská. Nepřipomíná vám to šedesátá léta minulého století a honičky esenbáků za „máničkami“? Jenže tohle byl počátek 14. století.
A co z toho také vyplývá? Představa dlouhovlasých a bradatých Čechů, jak je zpodobňují romantické kresby, bere v tomto líčení módních novot za své. Do té doby si lidé žijící v Praze i jinde kolem ní hleděli lící převážně hladkých a vlasů krátkých.
Již před mnoha staletími si i městští konšelé uvědomovali, že není dobré dráždit prostý lid luxusem a okázalým bohatstvím. „Purgmistrové a konšelé obojieho města přikázali všechněm rektoruom školním i farářuom jich, aby na den svatého Mikuláše žáci nechodili v šálech nádherných ani v pásiech pozlacených anebo stříbrných s záponami, u věncích perlových, ale prostě, kteří chtí, v svých šatech anebo v městěnínských sukniech nedrahých,“ píše se ve Starých letopisech českých o přikázání radních z léta 1447.
Za kohouta bys koně koupil
Pokud si například naříkáte nad současnou drahotou, že pod dvě stě korun musíte hledat v poledne oběd lucernou, vězte, že do oka padla i cizincům přijíždějícím do tehdejší středověké Prahy. Ve „velkoměstě“, které čítalo na přelomu 14. a 15. století kolem třiceti tisíc lidí, musel mít na živobytí člověk naditý měšec.
Pěstovaly se zde například kohoutí zápasy a byla to věc tuze nákladná. „Viděl by stu kohout, kteří cenou ohnivé koně předčí, za třicet zlatých a často i víc se zde kohout prodává,“ nemohl nevidět lombardský humanista Uberto Decembrio v roce 1399.
Muži jsou líní ožralové a pod pantoflem
Ne vše bylo ale dle italského humanisty krásné a příjemné. Decembrio navštívil Prahu v době, kdy se tu setkali tehdejší vladaři na „summitu“ a město bylo plné velmožů, panovníků rozličných hodností a jejich dvořanů. Každý se ale musel mít v tom mumraji na pozoru. „Jsou zde zloději nadmíru mistrní: kteřížto, péče-li bdělé nepřiložíš, opánky ti z nohou uzmou...,“ všiml si Decembrio A dobrého slova nemá ani pro zdejší ženy a muže.
„Ženy také, odloživše přeslici a vřeteno, protože umění nepoznaly, mužské práce konají a jak se zdá a což nízké jest, vládu nad svými muži si osobují... Muži jsou tu povětšině líní a oddávají se jen věcem krčemním a lázeňským; vyjma leda umělce, jichž je na takové město málo,“ stýskal si humanista z Apeninského poloostrova.
Na druhé straně, jeden z Decembriových krajanů, mantovský diplomat, byl o téměř století a půl později, alespoň vůči pražským ženám, ale i mužům mnohem shovívavější. Přesto jako celek pojímal Pražany negativně.
„Obyvatelé jsou nátury nadmíru zlé, a mimo jiné věci, jež páchají, rádi číhají na silnicích a ukládají o život nejen cizincům, ale i navzájem se vraždí i v samém městě. Muži jsou velmi krásně rostlí, a ženy jsou vzezřením a tělem nadmíru krásné a k rozkoši náchylnější než v kterémkoli jiném národě. Kuběn je tam síla náramná,“ zachytil ve svých zápiscích vyslanec z Mantovy Abbadino v roce 1531.
Víno, ženy, zpěv
|