Jako známá osobnost, která navíc točila první celovečerní film, jste od začátku příprav musel být pod společenským tlakem. Jak jste se s tím vyrovnával?
Jsem v situaci, kdy ke mně někteří lidé přistupují s uceleným názorem a možná i předsudky vůči mně, takové lidi celkem vnímám. A možná o to kritičtěji můžou od začátku k Padesátce přistupovat. Celkem i tak se to v internetových diskusích objevuje. Uvědomuji si to, ale kdybych si z toho dělal velkou hlavu a nějak se tím trápil, tak bych se z toho dřív nebo později zbláznil.
Opravdu čtete internetové diskuse?
Prohlížím si, jaké jsou výstupy v médiích z akcí kolem filmu, a někdy mi oko sklouzne i do diskuse pod tím. Ale snažím se tím spíš bavit.
Vy jste si ve filmu také zahrál jednu z rolí, což také znamenalo setkání na sněhu před kamerou s Jiřím Mádlem poprvé od Snowboarďáků. Jaké to bylo?
Jsem hrozně rád, že Jirka nabídku přijal. Napadlo mě to, když jsme byli na obhlídkách terénu a byli jsme zase ve Špindlu. Jirku už jsem měl obsazeného, protože byl pro tu roli vhodný, tak jsem si z nostalgie řekl, že si v tom zahraji i já.
Měli jsme spoustu nabídek ke společné práci, ale nějak jsme si to ušetřili sami pro sebe. (smích) Navíc se mě spousta lidí ptala, co říkám na to, že mě Jirka jako režisér předběhl a jestli je mezi námi rivalita. Cítil jsem, že by to byla dobrá odpověď. My si napřímo nekonkurujeme, ale mám pocit, že mezi filmaři taková nálada není.
Děj filmu Padesátka se točí kolem běžkařského závodu. Jaký máte vztah k běžkování?
Já jsem si běžky celkem zamiloval, jen jsem trpěl tím, že jsem nikdy nenašel vhodného partnera, který by šel se mnou. Líbí se mi na tom ta svoboda, že můžete chodit, relativně kam chcete, a nejste limitovaní jen sjezdovkou. Taky vám to umožní poznat české hory úplně jinak. Já je odmala znal jen na snowboardu nebo na lyžích, ale když se necháte vyvézt na hřeben, najednou zjistíte, jak jsou hory úplně jiné, jak krásné ty naše hory jsou.
Jak vám to jde? Své herce jste nechal trénovat s mistrem světa Martinem Koukalem, trénoval jste taky?
Nejsem úplný antitalent, což mi potvrdil Martin Koukal. Ale do kvalitní techniky mám daleko. V rámci role také běžkuji a nechtěl jsem v tom herce nechat a naopak jim jít příkladem. Ale bylo to krušné, protože Martin to umí opravdu dobře.
Díky tatínkovi jste hodně času v dětství trávil mezi cimrmanology, ve filmu se prý objeví i trochu pověstného vichru z hor...
O tom vichru z hor jsem to sám nikdy neřekl, ale samozřejmě, Cimrman je ve mně zakořeněný a vyrostl jsem na něm. Teď mám možnost i hrát ve Vraždě v salónním kupé. Jsem tím humorem prorostlý, a jestli se mi to podařilo do filmu alespoň trochu dostat, tak jsem rád.
Mezi herci divadla Járy Cimrmana jste trávil dost času. Jsou některé vzpomínky spojené i s horami?
První týden nebo čtrnáct dní v lednu jezdí celý soubor do Janských Lázní i s rodinami, bydlí se společně na hotelu a vyjíždí se do okolí na představení. Mám narozeniny 8. ledna, takže jsem je tam s nimi vždy slavil. Do dneška se vzpomíná na to, jak jsem jednou rozjel souboj ve vyprávění vtipů se Zdeňkem Svěrákem a Petrem Brucknerem. Což byl asi poslední moment, kdy jsem uměl vyprávět vtipy, já si je totiž nepamatuji. (smích) Po letech to bylo právě během tohoto zájezdu, kdy jsem s nimi poprvé hrál.
Blíží se silvestr, jak oslavy nového roku trávíte?
Mám partu kamarádů, se kterými jezdíváme na chalupu. Je to veselé, jmenujeme si ubytovacího referenta, kulturního referenta a stravovacího referenta a byla celotáborová hra. Není to jen kalba, vždy jsme se snažili z toho mít srandu. Budeme to tak mít i letos.
Jaký referent budete, kulturní?
Zatím jsem vždy byl ubytovací, tak uvidíme. Kulturní referent být nechci, to je hrozná odpovědnost.
Zapsal se vám některý silvestr nějak speciálně do paměti?
My jsme toho na chalupě zažili vždycky moc, ale jednou jsme připravili jako půlnoční překvapení první koncert naší kapely Dis, který byl ve stodole. Dost jsme si s tím vyhráli, padla opona na začátku, byly tam i ohně... To byl hodně silný zážitek.
