Kdo nesleduje pražskou divadelní scénu pravidelně, možná proměnu Divadla Metro nezaznamenal. Zkuste nejprve čtenáře trochu „uvést do děje“.
Dalo by se říct, že tento prostor procházel proměnou docela často. Když jsem nastoupil do své pozice a dělal si rešerši toho, jak se Divadlo Metro projevovalo navenek, zjistil jsem například, že facebookovou stránku postupně spravovaly čtyři subjekty. Chvíli to bylo černé divadlo, chvíli takové bulvární. Naposledy tu byla agentura, která v podstatě vytvářela dramaturgický plán externě. Majitelé divadla ale chtěli mít dramaturgii víc pod kontrolou a došlo k personálním změnám.
Čím je Divadlo Metro nyní?
Jsme divadlem malých forem a velkých umělců. Třeba takový Hynek Čermák sice není velký vzrůstem, ale co se týká věhlasu, je to naopak. David Matásek je zase velký chlap i herec velkého věhlasu. (smích) Jsme také divadlem střídmějšího obsazení. Většina našich her má komorní obsazení, obvykle od dvou do pěti herců. Výjimka je jen inscenace U Hitlerů v kuchyni. Samotné představení je ale právě divadlem malých forem, protože na jevišti se střídají situace v malém obsazení. Také jsme divadlem ryze komerčním. Nemáme žádného sponzora a dotace. Nemáme ani velkou kapacitu, i proto jsou u nás vstupenky poněkud dražší, než to bývá ve velkých sálech. O to více se ale snažíme nabídnout kvalitní repertoár. Naším motem je „Převážně nevážně na Národní v Divadle Metro“. Avšak komedie u nás hrané nejsou prvoplánové nebo typicky bulvární. Snažím se, jak se říká, o „nějaký ten přesah“. Respektive snažíme se o chytrost. Chceme, ať od nás divák odchází s pocitem, že se celou dobu smál, a zároveň mu to nepřišlo blbé a jednoduché.
Zmínil jste hru U Hitlerů v kuchyni. Ta docela trenduje na sociálních sítích. Čím to je?
Síla marketingu, a tedy zásahu na sociálních sítích, je určitě záležitostí i samotné dramaturgie. Sice jsem se odmalička jako syn Antonína Procházky pohyboval v klasickém kamenném divadle, rodiče mě od narození obsazovali do svých inscenací, zároveň jsem si ale vždy rozšiřoval obzory i útěkem z divadelní bubliny. A díky tomu jsem se dlouho pohyboval i v oblasti klasického obchodu. Už dávno jsem pochopil, že marketing divadla není jen o tom, že má hra krásný plakát a stylizovaná, pěkně důstojná videa na všech možných platformách. Dobré PR vzniká už výběrem inscenace. Hra U Hitlerů v kuchyni evokuje v současné době silnou kontroverzi. Samotný kus ale ve skutečnosti nijak kontroverzní není. Nabízí například teze toho, proč byl Hitler takový, jaký byl. Autor předlohy Arnošt Goldflam se točí okolo jisté sexuální otázky. Dá se totiž říct, že nejdůležitější v životě je dobře se najíst, vydělat si nějaké peníze a mít skvělou partnerku nebo partnera – pak je bytost taková vyrovnaná. Arnošt Goldflam v inscenaci naznačuje, že Adolf Hitler to moc dobře neuměl v manželských záležitostech, a proto si osobní nevyrovnanost kompenzoval svojí diktaturou. Tedy trend, jaký inscenace na všech možných kanálech vyvolá, je sám o sobě dán právě tématem hry.
Komedie Arnošta Goldflama U Hitlerů v kuchyni nabízí netradiční pohled na nejznámějšího zločince historie.
Kdy se o hře začalo víc mluvit?
O inscenaci vznikla reportáž do televize díky její „kontroverzi“, a právě díky reportáži a duchu, ve kterém byla vedena, jsme na hru měli velkou odezvu. Začali jsme totiž na sociální sítě dávat trochu odvážnější videa a možná v nich párkrát přeťápli pomyslnou mez. Oba hlavní herci, Petr Jeništa a Táňa Malíková, si velmi chytře v improvizaci pustili pusu na špacír a videa začala mít velkou sledovanost.
Sama hra ale není úplně nová záležitost.
Ano, Petr Jeništa postavu Adolfa Hitlera hraje už několik let v Brně, kde je inscenace pořád vyprodaná. To byl i jeden z důvodů, proč jsem po ní sáhl. S Arnoštem Goldflamem jsem navíc sám spolupracoval i jako herec a jeho hry mě moc baví.
Nejnovějším kusem vašeho divadla je španělská hra Rita. Čím vás zaujala?
Jako komerční divadlo musíme být dramaturgicky rozkročení, a proto se divákům snažíme nabídnout takový repertoár, kde se bude bavit nejen milovník čisté třeskuté komedie. Zmiňovaná hra U Hitlerů v kuchyni patří mezi kusy, kterým pracovně říkám „třeskuprdla“. Nejsou hloupé, ale zároveň jde primárně o komedie. Rita je trocha jiná. Mottem hry je „komedie, která pohladí i kousne“, což je i narážka na to, že je to hra trošku z veteriny a z hospice. Jde o milý konflikt sourozenců, které hrají Jitka Ježková a Filip Rajmont. Sice je téma hry o něco vážnější, ale Jitka s Filipem tomu dávají komediální rozměr a je to vážně sranda.
Ve hře Rita hrají Jitka Ježková a Filip Rajmont.
Dává Divadlo Metro prostor i hostujícím ansámblům?
Spřátelených hostujících souborů máme několik. Zmíním Divadelní spolek Frída, který k nám jezdí s představením „Mezi nebem a ženou“, kde hrají Diana Mórová, Martin Trnavský a Radim Novák. Indigo Company u nás byla s inscenací „Otec“, což je fantastická hra s Janem Vlasákem. Proto je mi trošku líto, že jsme ji nasazovali na poslední chvíli a neprodávala se tak dobře, jak bych očekával. Jan Vlasák je totiž naprosto neskutečný a hra je fakt skvostná. Tématem hry je Alzheimerova choroba. Tím je inscenace trochu blízká právě zmíněné Ritě. Jde o podobný žánr. A velmi významnou spolupráci máme například ještě také s Komediografem Luboše Baláka, s nímž chystáme spoustu věcí v koprodukci.
Ať nemluvíme jen o programu. Co je pro pražské divadlo největší výzvou? Přece jen konkurence v Praze není malá.
Nejzásadnější výzva je právě v originálním dramaturgickém plánu. Musíme totiž nasazovat inscenace, které samy svým tématem přilákají pozornost diváků. Zároveň se musíme snažit nalákat k nám i významné herecké osobnosti. Mám velké štěstí, že i díky historii své rodiny se se spoustou herců znám a jsme přátelé, a na to řada z nich slyší. Navíc se snažím být ředitelem divadla otevřeným všem nápadům. Za důležité považuji i přístup vůči hercům a režisérům. Snažíme se jim poskytnout ideální podmínky, dopřát jim tolik prostoru na zkoušení, kolik potřebují, a přizpůsobit se jejich požadavkům s maximální flexibilitou.
Udělejme na závěr ještě krok od divadla. O vás se ví, že jste měl vždy blízko k bojovým sportům a zbraním. Platí to stále?
V bezpečnostním sektoru se pohybuji už dlouho. Trochu to souvisí i s tím, co už jsem zmiňoval. Děti herců se snaží od hraní trochu utíkat. Stejně to mají ale například i děti pekařů. Nebaví je být stále zaprášené od mouky. Pro mě byla tím útěkem třeba i střelba. Už když jsem byl úplně malý a byl jsem přes léto u babičky v Kroměříži, učil mě pan Klimeš se vzduchovkou. Dokonce jsem se naučil střílet na obě ramena. Neuměl jsem totiž nejprve zavřít levé oko. O něco později jsem se věnoval dynamické střelbě, což je disciplína, při které běháte v takovém falešném domečku a střílíte na statické i pohyblivé cíle. Zjednodušeně řečeno taktická střelba, kde se vám právě obě ramena hodí. A to mě připravilo i na moji druhou současnou pozici. Jsem totiž stále instruktorem obranné a taktické střelby. Do toho děláme i jakýsi střelecký podcast, kde se potkáváme třeba s elitními vojáky a odborníky přes střelbu.
Takže střelba není jen koníček?
Občas si ještě zatrénuji i pro zábavu. Však kluky baví, když to před nimi bouchá a někde v dálce dělá díry. Samozřejmě že je to určitý druh zábavy. Dnes už to ale neberu jako koníček, ale jako plnohodnotnou práci. Musím se pořád zdokonalovat, abych mohl jako instruktor určité schopnosti předávat dál.
PRAHA? AHA!
